Alpy 1997
Moje první cesta autostopem "na Západ"
Do západní Evropy jsem se poprvé podíval až v roce 1997, kdy jsem sám vyrazil stopem do Švýcarska a dalších zemí. Bylo to tenkrát bláznovství. Vezl jsem s sebou sotva 100 marek, žádnou mapu a o tom, že existuje např. připojištění léčebných výloh, jsem neměl ani tušení. Štěstí mi ale přálo. Po týdnu jsem se vrátil domů nejen živ a zdráv, ale také pln zážitků a musím říci, že i po těch letech si na tuhle svoji první expedici často vzpomenu.
Byl to tehdy autostop, který se povede jednou za život. Takový stopařův sen. Po 15-ti minutách strávených na výpadovce za Hradcem Králové jsem chytil přímý spoj až do švýcarského Curychu. Potom jsem se vracel přes Lichtenštejnsko (Vaduz) a Rakousko (Lienz, Innsbruck). Nahlédl jsem i do italského Bolzana a byl vrácen s razítkem v pase z hranic se Slovinskem, z důvodu malé finanční hotovosti.
Moje neznalost toho, jak to v kapitalistické cizině chodí, mě několikrát uvedla do komické situace. Vzpomínám si třeba na příhodu, kdy jsem se na nádraží snažil ušetřit 1 švýcarský frank za použití toalety. Frank se měl vhodit do automatu na dveřích kabinky, které se poté otevřely. Inteligentně jsem to vyřešil tak, že jsem zachytil dveře, jež zavíral člověk, který již potřebu vykonal. Myslel jsem si přitom, jak jsem Švýcary přelstil. Jen mi bylo trochu divné, že ten pán tak blbě kouká. No asi už tušíte, jak to dopadlo. Tak nějak jsem se nemohl dostat ven. Kabinka totiž čekala, až do ní další zákazník zvenku hodí peníze. Inu musel jsem poníženě zavolat o pomoc. Po několika minutách mě vysvobodila paní, která měla toalety na starost. Samozřejmě s ní byl i ten pán a neunikl jsem ani zraku dalších přítomných osob. Ta paní se mě cosi ptala, já jsem na nic nečekal a se slovy „diese Kabine ist wahrscheinlich kaput“ (máte to asi nějaký rozbitý), jsem mazal pryč.
Zažil jsem ale i velmi milé příhody. V lese u Vaduzu mě v noci probudil déšť. Stan jsem neměl, spalo se pod širákem. Sbalil jsem fofrem věci a šel si sednout na nejbližší krytou autobusovou zastávku, kde jsem chtěl počkat do rána. Po chvíli tudy procházeli dva lichtenštejnští policisté, kteří mi zkontrolovali pas. Když jsem jim řekl že čekám na rozednění, abych mohl pokračovat v autostopu, nabídli mi ať jdu s nimi. Dovedli mě k takovému maličkému nádraží, které bylo o kousek vedle. Byla to vlastně jenom jedna místnost, na noc zavřená. Široko daleko nikdo. Vaduz, ač hlavní město, je jenom větší vesnice. Policisté mi to nádraží sami od sebe odemkli a nechali mě uvnitř přespat.
Další příhodu, která ve mně dodnes zůstala, jsem zažil v Rakousku, na dálnici u Innsbrucku. Chodil jsem tam po odpočívadle a ptal se lidí, jestli mě nesvezou. Oslovil jsem i starší manželský pár. Paní se se mnou dala do řeči, ale říkala že mě vzít nemůžou, že jedou úplně jinam než potřebuji. Potom pořád něco mluvila o Bohu a o kostelech. Mě to zdržovalo, protože mi mezitím odjížděla další auta. Nechtěl jsem ale být nezdvořilý a tak jsem ji poslouchal a přikyvoval. Když skončila, dala mi do ruky letáky a brožury o nějaké církvi. Hned jak odjeli, šel jsem k nejbližšímu odpadkovému koši a chtěl to tam vyhodit. Ze zvědavosti jsem však jednu brožurku zběžně otevřel. Uvnitř bylo 200 rakouských šilinků! Paní zřejmě myslela, že jsem v nouzi a tušila, že bych si žádné peníze nevzal. S takto nezištnou pomocí jsem se setkal snad poprvé v životě a udělalo to na mě velký dojem. Slíbil jsem si, že až budu jednou vydělávat (byl jsem čerstvě po maturitě), tak to někomu oplatím. Jsem rád, že jsem už měl příležitost…
Vzhledem k tomu, kolik let již od této cesty po Evropě uplynulo, nebudu popisovat konkrétní věci, místa a ceny. Snad jen tolik, že z těch 100 marek, jsem více než polovinu přivezl domů. Z měst se mi líbil nejvíce Curych, který je velmi čistý, v okolí Innsbrucku mě fascinovaly hory. Krásná příroda byla také na rakousko-slovinském pomezí. Moc mě nenadchlo italské Bolzano. Co se týká autostopu, tak nebyl žádný problém, lidé stavěli. Nejdéle jsem čekal asi dvě hodiny v Rakousku.