Izrael a Palestina 2014
To nejlepší ze Svaté země za pět dní
Nikdy jsem si nemyslel, že se někdy podívám mimo Evropu a už vůbec ne do zemí, jakými jsou Izrael a Palestina. K jejich návštěvě mě „donutilo“ zavedení přímé letecké linky mezi Prahou a Tel Avivem a to za ceny více než příznivé (zpáteční letenka se dá sehnat i pod 2.000 Kč). A jelikož neumím hebrejsky, arabsky ani anglicky a samotný bych se v takové dálce zřejmě dočista ztratil, uvítal jsem možnost přidat se ke kamarádce Kláře, která se do těchto míst chystala již podruhé. Dalšími členy našeho minitýmu se stali osmnáctiletý student Honza a zkušená cestovatelka Alena. Klára jako vedoucí expedice vypracovala plán cesty, který zahrnoval prohlídku těch nejzajímavějších památek a přírodních parků Izraele, včetně návštěvy palestinských území. Jelikož jsme však letěli pouze na pětidenní výlet, zatímco naplánovaný program odpovídal tak dvoutýdennímu pobytu, nebyli jsme si úplně jisti, zda vše stihneme.
Jako nejvýhodnější dopravní prostředek k putování po Svaté zemi vycházel pronájem automobilu. Náklady na pětidenní zapůjčení + projetý benzín činily po rozdělení mezi čtyři osoby 1.500 Kč na každého. A aby cesta byla co nejvíce nízkonákladová, počítali jsme s přespáváním ve volné přírodě (pouště, pláže), s nákupy potravin na tržištích a čerpáním vody zadarmo z veřejných pítek nebo na toaletách.
V ceně letenek bohužel nebylo zahrnuto odbavené ani běžné kabinové zavazadlo a tak jsme museli letět pouze s malinkým příručním batůžkem o rozměrech nepřesahujících 42x32x25 cm, což je v podstatě velikost sbaleného spacího pytle. Když jsem ale spacák pořádně zmáčkl, podařilo se mi k němu vtěsnat ještě alumatku, lékárničku a náhradní tričko. Pár dalších drobností jsem nacpal do kapes oblečení které jsem měl na sobě a mohl jsem radostně konstatovat, že mám k dubnovému pobytu na Blízkém východě vše potřebné.
Se zbylými členy expedice, kteří jsou z druhého konce republiky, jsem se setkal okolo druhé hodiny ranní na pražském Letišti Václava Havla a o několik hodin později jsme se již mačkali na palubě Airbusu A320, který s námi směřoval do Svaté země.
Téměř čtyřhodinový let proběhl bez komplikací a my se na letišti Ben Gurion v Tel Avivu zařadili do fronty na obávaný pohovor s imigračním úředníkem, který rozhoduje o tom, koho do země pustí. Vzhledem k mé jazykové nevybavenosti (německy jsem si v židovském státě skutečně hovořit netroufl), to se mnou úředník neměl vůbec jednoduché a tak moje taktika přiblblého úsměvu a opakování slova Praha slavila během chvilky úspěch. Úředník mi vrátil pas a přidal k němu malou modrou kartičku sloužící jako vízum. Přímo do pasu již Izraelci žádné razítko nedávají, neboť turisté by s takovým razítkem mohli mít problém při návštěvě některého z arabských států. A platí to i naopak. Pokud máte v pase razítko či vízum země, s níž Izrael nemá právě nejvřelejší vztahy, což jsou mimochodem všechny okolní státy včetně Egypta, je lepší nechat si vystavit pas nový.
Imigrační kontrolou jsme tedy prošli hladce, problém však nastal o pár metrů dál, kde si postávající celník všiml Klářiny igelitové tašky s mandarinkou. Ukázal nám ať jdeme s ním a následně se u velkého stolu začal vyptávat, zda vezeme i další ovoce. Po naší kladné odpovědi jsme museli rozdělat batohy a veškeré ovoce vyndat, přičemž nám ukazoval nějaký leták, v němž bylo napsáno že se ovoce a zelenina do Izraele dovážet nesmí. Od Kláry si vzal dokonce pas a opsal si z něj údaje. Potom nám řekl že se ovoce zabavuje a bude spáleno. Pokutu jsme žádnou nedostali a tak jsem při tomto incidentu naštěstí přišel pouze o dvě jablka.
Poté už zbývalo jenom najít autopůjčovnu (dostali jsme dokonce lepší vůz než jsme si zaplatili), posunout hodinky o 60 min. dopředu a mohli jsme vyrazit směr Jeruzalém.
Jeruzalém má okolo 815.000 obyvatel, z nichž jsou přibližně dvě třetiny židé, třetina muslimové a dvě procenta křesťané. Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město, jelikož si ale stejný nárok na něj dělají i Palestinci, většina států světa zatím stále uznává jako hlavní město Izraele Tel Aviv. Jeruzalémské Staré město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a na pouhém 1 km2 se zde vedle sebe nachází nejsvětější místo judaismu – Zeď nářků, nejsvětější místo křesťanství – Chrám božího hrobu a také jedny z nejsvětějších míst pro muslimy, kterými jsou mešita al-Aksá a Skalní dóm.
My jsme v Jeruzalémě nejprve navštívili známé tržiště Mahane Yehuda Market, kde jsme nakoupili potřebné zásoby a až poté jsme se v dopravní špičce vydali autem ke Starému městu. Překvapilo nás přitom, že policejní vozidla jezdí se stále zapnutým majákem (bez sirény) a že jsme v tom neskutečném chaosu neviděli žádnou dopravní nehodu.
Jeruzalémské Staré město je z mého pohledu jeden obří supermarket, jehož ruch a všudypřítomná komerce zastiňují náboženský význam místa. Prohlídku jsme začali projitím křížové cesty (Via Dolorosa), jež kopíruje trasu kterou kráčel Ježíš Kristus z místa svého odsouzení na Golgotu, kde byl ukřižován. Na Golgotě se nachází Chrám Božího hrobu s Kamenem posledního pomazání, na který bylo po sejmutí z kříže položeno Kristovo tělo. Kámen je tvořený deskou z růžového mramoru a je v permanentním obležení davu poutníků, kteří jej hladí a líbají. O chrám v současné době společně pečuje několik křesťanských církví.
Od chrámu jsme pokračovali terasami umístěnými na střechách budov až k vyhlídce na Skalní dóm, jehož zlatá kopule nemůže chybět na žádné jeruzalémské pohlednici. Hned vedle dómu se nachází tzv. Západní zeď, která je však známější pod názvem Zeď nářků. Pro židy je to nejposvátnější místo na světě, přístup k němu má však po projití detekčním rámem každý. Prostor je rozdělen zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. U vstupu je možné si zdarma zapůjčit židovský klobouček, tzv. jarmulku, není to ale povinné, pustili mě tam i bez ní. Rovněž fotografování bylo k mému údivu povoleno bez omezení, i při modlitbách. U zdi se nachází množství ortodoxních židů, kteří jsou oblečeni v černých pláštích a na hlavách mají široké klobouky nebo beranice, z nichž některým po stranách vykukují dlouhé prameny vlasů, tzv. pejzy. I přesto, že byla teprve polovina dubna, ukazoval teploměr okolo 30 st. C, takže jim v tom muselo být opravdu horko. Židé se u zdi modlí tím způsobem, že se jí dotýkají a někteří u toho prudce kývají hlavou a zakopávají nohama, jakoby byli v transu. Do spár ve zdi také často vkládají lístečky s modlitbami a přáními.
Od Zdi nářků jsme pokračovali okolo městských hradeb, s krásným výhledem na Olivovou horu, zpět k vozidlu. Pomalu se stmívalo a tak byl nejvyšší čas opustit Jeruzalém a zamířit k místu našeho prvního noclehu, které se nacházelo v poušti na palestinském území, nedaleko kaňonu Nahal Og.
Tábor jsme rozbili přímo u vstupu do kaňonu, asi 200 metrů od izraelského kibucu (farmy), který byl opevněn snad lépe než vojenská základna (vysoký plot, tisíce metrů žiletkového točeného drátu, elektronická signalizace apod.) Marně jsem přemýšlel proč to tam mají, když Klára přeci říkala, že je tady bezpečno.
Měli jsme s sebou jeden malý stan, do kterého se nastěhovala Alena s Honzou a já s Klárou jsme si ustlali na zemi hned vedle. Okolo nás byla nádherně zvlněná Judská poušť a oblohu pokrývaly desítky hvězd. Prostě paráda!
Vstali jsme brzy ráno, uvařili ovesnou kaši a těšili se na prohlídku kaňonu. Spalo se luxusně, žádní Palestinci nás nepřepadli, nestřílelo se. Jediným vyrušením během noci byl příjezd džípu s izraelskými vojáky, kteří na nás posvítili a zase mazali pryč.
Prohlídka kaňonu je velkolepá. Podnikáme asi dvouhodinovou túru, na níž jsme zpočátku úplně sami. Po pár kilometrech přicházíme k místu, kde je potřeba překonat několik desítek výškových metrů lezením po skále, která je zabezpečena pouze kovovými stupy. Výšky nemám moc rád, ale nakonec tuto feratu bez problémů zvládáme a pokračujeme až do místa, které je zatopené do výše stehen neuvěřitelně smradlavou a špinavou vodou. Obejít se to nikudy nedá, po obou stranách je strmá skála a tak nezbývá než se vrátit. Jenže to by s námi nesměla být Klára, pro kterou tohle není žádná překážka! Zouvá boty a statečně pokračuje vpřed. Jelikož jsme v poušti, skupina se nesmí rozdělit a tak nám nezbývá než ji následovat. Rychle přemýšlím, proti jakým nemocem jsem vlastně očkovaný. Po projití zatopeným úsekem vyplácáme skoro všechnu pitnou vodu na opláchnutí nohou a doufáme, že další podobnou kaluž již nepotkáme. Naše trasa má tvar okruhu, takže jsme se tudy naštěstí nemuseli vracet.
Od kaňonu Nahal Og přejíždíme autem k dalšímu kaňonu, který se jmenuje Wadi Qelt. Hned po zaparkování a vystoupení z vozidla se na nás vrhá skupina arabů, která se nám snaží prodat šátky a korále. Úspěch mají pouze u Kláry. Poté jdeme po silnici prudce dolů, k pravoslavnému řeckému Klášteru sv. Jiří. Ten se nachází na úplném dně kaňonu, v místě kterým protéká jakýsi zbytek potoka. Jinak je všude okolo jenom kámen a poušť. Klášter je vybudovaný přímo ve skále a je nově opraven. Otevřeno má pouze do 13. hod., takže máme štěstí že jsme se k němu vydali dopoledne. Uvnitř si sedáme v jedné z místností. Poutníkům je zde zdarma k dispozici chlazená limonáda a voda. Po pár minutách přichází mnich a přináší nám konev horké melty. V sousední kapli probíhají modlitby. Kouzelné místo.
Zpáteční cestu do prudkého kopce na vrchol kaňonu lze absolvovat na jednom z mnoha oslíků, které přitom jejich průvodci surově bijí dřevěnou tyčí do krku. Několik starších důchodců se skutečně nechává vyvézt. Kolik tento taxík stojí jsem se bohužel nezeptal.
Vozidlem přejíždíme o několik kilometrů dál, k muslimské modlitební poustevně Nabi Musa. Ta se nachází na samotě v poušti a obklopuje ji hřbitov, který však spíše připomíná skládku. Pro muslimy je Nabi Musa velmi svaté místo, neboť je zde údajně pochován prorok Mojžíš. U vstupu do areálu hlídá Palestinec, který mě, Kláru a Alenu bez problémů pouští dovnitř, ale Honzu pustit nechce a ukazuje mu, že je špatně oblečen. Je vedro, takže Honza nemá kalhoty ale pouze kraťasy. No, spíše to byly jenom trenýrky, které mu sahaly sotva do půli stehen. Přicházím s nápadem, aby mu Klára půjčila svůj šátek a Honza si ho omotal okolo pasu a vytvořil tak jakousi sukni. Tím by měl zakrytá alespoň stehna. Když Honza můj nápad zrealizuje, musíme se smát, protože šátek mu zakrývá akorát ty trenýrky, nohy má stále odhalené a navíc v tom vypadá příšerně. Konstatuji tedy že to nebyl dobrý nápad, to samé řekne i Honza a už si chce šátek sundávat. Strážce modlitebny je však nadšen, říká OK, OK a ukazuje Honzovi, že může jít dál. No, i snaha se někdy cení.
Po prohlídce areálu se rozhodujeme navštívit nejstarší město na světě – Jericho. Máme ale trochu obavy, protože se jedná o město, které je pod plnou politickou i vojenskou správou Palestinců. A my navíc máme vozidlo s izraelskou poznávací značkou!
Dlouhé příjezdové cestě k městu dominuje nově postavená mešita a samozřejmě kontrolní vojenské stanoviště, tzv. checkpoint. Palestinská vozidla tudy projíždějí bez kontroly, nás ale vojáci zastavují a ptají se na účel návštěvy. Poté můžeme pokračovat. Vjíždíme na předměstí a směřujeme do centra. Všude je vidět chudoba. Jericho má okolo 20.000 obyvatel a až do roku 1967 patřilo Jordánsku. Během šestidenní války však bylo zároveň s celým Západním břehem Jordánu dobyto izraelskou armádou. V roce 1994 bylo Jericho jedním z prvních měst, které Izrael předal palestinské samosprávě na základě mírové smlouvy z Osla.
V centru Jericha byla poměrně solidní dopravní zácpa a tak se nám nepodařilo zaparkovat na hlavním náměstí, jak jsme chtěli. Nechali jsme tedy vozidlo v jedné z bočních ulic, ale měli jsme obavu, aby nám ho někdo nepoškodil. Připadali jsme si jako na nepřátelském území. Naše taktika pro pěší prohlídku města byla jasná: do jedné ruky viditelně umístit fotoaparát a do druhé mapu, aby bylo na první pohled zřejmé že jsme turisté a nikoliv Izraelci. A zřejmé to evidentně bylo, neboť nás na ulicích Palestinci zdravili slovy: „Welcome to Jericho“ a vypadalo to že jsou rádi, že jsme se k nim přijeli podívat. Nikdo nás neobtěžoval, nikdo nám nevnucoval žádné cetky a my se tu po chvíli začali cítit úplně bezpečně.
V turistické kanceláři nacházející se na hlavním náměstí jsme se dozvěděli, že přímo ve městě žádné památky nejsou a že musíme popojet o kus dál, kde je rozsáhlý komplex archeologických vykopávek a také Hora pokušení, na níž vede lanovka. I přesto jsme si ale centrum Jericha prošli a zakoupili i nějaké občerstvení. Bylo tu o něco levnější než v Izraeli.
Poté jsme se autem přesunuli k vykopávkám. Vstupné bylo 10 nových izraelských šekelů (ILS), tedy cca 65 Kč. Jericho bylo údajně osídleno již okolo roku 9000 před naším letopočtem, což z něho dělá nejstarší město na světě. Uvedený primát hrdě připomíná nápis na krásné fontáně u vstupu do areálu. Nárok na titul nejstarší město světa si ovšem dělá i hezká řádka dalších míst (např. Damašek), takže těžko říci, jak to vlastně doopravdy je.
Po hodinové prohlídce areálu Jericho opouštíme a míříme se vykoupat k Mrtvému moři. Přijíždíme do letoviska Ein Gedi, v němž je vstup na pláž zdarma. Když tu byla Klára před měsícem, platilo se za parkování, ale dnes tu nikdo nevybírá. Břeh je poměrně strmý a kamenitý, ale to nám nevadí. Samotná koupel je samozřejmě velkým zážitkem, protože voda díky své extrémní slanosti skutečně nadnáší a to tak že hodně. Plavat se v ní téměř nedá a je třeba hlídat, aby se nedostala do očí. Na pokožce zanechává mastný, slizký film. Nacházíme se na nejníže položeném odkrytém místě světa, 420 metrů pod hladinou moře! Na druhém břehu je vidět Jordánsko. Špatně se tu ale fotografuje, protože vzduch je prosycen solnými parami, které vytvářejí mlžný opar. V kombinaci s okolní nehostinnou a monotónní pouští působí toto místo až depresivně. Při krátké procházce mimo hlavní pláž vidíme na břehu vínově zbarvené kameny, z nichž některé jsou zabalené do centimetr silné vrstvy soli, která vypadá jako námraza.
U jezera kempuje spousta lidí se stany, grily a nahlas puštěnou hudbou. V Izraeli se takto kempuje téměř všude, včetně městských parků. Se spaním nadivoko tady není vůbec žádný problém, což je věc, která mě překvapila asi nejvíce. Na jednu stranu platí přísné bezpečnostní předpisy, kdy na vojáky, detekční rámy či viditelně ozbrojené civilisty narazíte na každém kroku, na druhou stranu si ale můžete rozdělat stan v podstatě kdekoliv a nikomu nevadíte.
Po koupeli jsme si uvařili večeři a již za tmy vyrazili na prohlídku botanické zahrady v kibucu Ein Gedi. Platí se zde vstupné asi 20 ILS, ale bohužel jsme přijeli po zavírací době. V kibucu normálně bydlí a pracuje více jak 500 lidí a tak se pokoušíme tajně projít střeženým vchodem. Vycvičenému zraku vrátného se samopalem však neunikneme a tak se ho snažíme přesvědčit, aby nás tam na chvilku pustil. To se nám nakonec daří a dokonce nemusíme platit ani vstupné. V areálu je k vidění řada rostlin a různých kaktusů, jejichž krása by však vynikla spíše za denního světla.
Poté pokračujeme autem k pevnosti Masada, která byla vybudována judským králem Herodem Velikým na skalním vrchu v poušti, nedaleko Mrvého moře. Pevnost skrývala velké zásoby zbraní, potravin a vody. Nedostatkové vody zde měli v obrovských cisternách nahromaděno dokonce tolik, že si mohli dovolit zřízení lázní a bazénu.
V roce 73 n.l., během první židovské války proti Římanům, byla pevnost obklíčena římskými vojsky. Její dobytí se však tři roky nedařilo, obránci měli vše potřebné. Římané se proto rozhodli k jedné ze stěn vybudovat rampu, po které se dostali až k hradbám, které za pomocí beranidel prolomily. Uvnitř však našli všechny obyvatele pevnosti, včetně žen a dětí, mrtvé. Než padnout do otroctví, raději zvolili hromadnou sebevraždu.
Masadu však navštěvujeme až druhý den brzy ráno. Přespali jsme v poušti nedaleko od ní. Chceme stihnout východ slunce nad Mrtvým mořem a tak vstáváme už okolo čtvrté hodiny. Před vstupem do pevnosti nás na zemi upoutá roztomilý, asi půlkilový pavouček krémově hnědé barvy. Doufám, že mi nějaký podobný nelezl během spánku po obličeji!
Na vrchol pevnosti je možno se dostat buď pěšky za 29 ILS, nebo lanovkou, která je však několikanásobně dražší. My samozřejmě volíme první variantu. Výstup tzv. "Hadí stezkou" je však z důvodu bezpečnosti (velké teplo, žádný stín, prudké stoupání) povolen pouze do desáté hodiny dopolední. Kdo přijde později, musí lanovkou. Prohlídka pevnosti, která je zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO je velkolepá, a je jedním z povinných bodů každého návštěvníka Izraele.
Od Masady pokračujeme ke kaňonu Ein Bokek, který se nachází u stejnojmenného luxusního letoviska na břehu Mrtvého moře. Stezka ke kaňonu začíná pár metrů od silnice. Procházka je velmi příjemná, neboť se jde korytem říčky s nádherně čistou a chladnou vodou. Původně jsme chtěli jít pouze dva kilometry na konec cesty a stejnou trasou zpět, ale když Klára uviděla že se kdosi snaží vyšplhat po stěně kaňonu, bylo jasné, že to budeme muset absolvovat také. Takže se nám původní lehká procházka změnila v nádherný okružní trek. Čím výše jsme ze dna kaňonu stoupali, tím krásnější výhledy na okolní skály se nám otevíraly. Zdejší příroda nám hodně připomínala americký Grand Canyon.
Po túře následoval zasloužený odpočinek na nedaleké písečné pláži letoviska Ein Bokek a samozřejmě také koupel v Mrtvém moři. Letovisko je tvořeno několika obřími luxusními hotelovými komplexy a nákupním střediskem. Jelikož se nachází na jednom z nejnehostinnějších míst planety, musely být náklady na jeho vybudování astronomické.
Dalším bodem našeho programu byla krátká návštěva Tel Avivu, konkrétně jeho historické části s názvem Jaffa a navazující pláže s výhledem na moderní centrum města, kterému dominují desítky mrakodrapů.
Poté nás čekal stopadesátikilometrový přejezd na sever Izraele, do křižáckého přístavního města Akko (někdy též nazývaného Akra). Dorazili jsme už za tmy a podnikli prohlídku historického centra, o které se v dějinách svedlo mnoho krvavých bitev. Ta nejhrozivější se odehrála v roce 1291, kdy Akko bylo poslední křižáckou baštou ve Svaté zemi. Muslimům se však po dlouhém obléhání podařilo prolomit hradby a v následných bojích, které se sváděly doslova o každou ulici a každý dům, proteklo mnoho krve. Když byli křižáci pozabíjeni, stihl stejný osud i jejich ženy a děti. Po pádu Akkonu nadvláda křesťanů ve Svaté zemi definitivně skončila.
Unaveni celodenním náročným programem jsme chtěli přespat na některém z tábořišť v Achzivském národním parku. Bohužel jsme ale zjistili, že všechna tábořiště jsou placená (80 ILS za osobu) a navíc značně plná a hlučná. Odbočili jsme proto na první boční cestu a nouzově přenocovali u vjezdu do banánovníkové plantáže. Během noci nás však rušila projíždějící nákladní vozidla a také smečka šakalů, jejíž vytí nešlo přeslechnout.
Ráno se Honza vydal do areálu plantáže, odkud přinesl několik malých banánů. Byly však zelené a jíst se nedaly. Poté jsme zjistili, že kdybychom v noci ze silnice odbočili na druhou stranu, mohli jsme nocovat na mnohem lepším místě, přímo u moře. Pobřeží v Achzivském národním parku je překrásné. Měli jsme v plánu navštívit zde zříceninu pevnosti, ale vstupné bylo docela drahé (asi 35 ILS). Nakonec se nám k ní podařilo dostat zadarmo přes sousední kempink. Ostraha kempu (v Izraeli samozřejmě ozbrojená) nás naštěstí chytila a vykázala až při zpáteční cestě.
Poté jsme se autem přesunuli pobřežní krajinou do Rosh Hanikra, což je osada ležící přímo na hranici Izraele a Libanonu. Do Bejrútu je to odsud jenom 120 km. V Rosh Hanikra se kromě bedlivě střežené hranice, kterou se mi podařilo i přes zákaz izraelského vojáka vyfotografovat, nachází také nádherné bílé útesy se spoustou jeskyň. Jejich prohlídka za užití lanovky a člunů bohužel byla mimo naše časové i finanční možnosti a tak jsme si je prohlédli alespoň ze břehu.
Po návštěvě Rosh Hanikra jsme zamířili ke dvěma přírodním parkům s názvy Adamit park a Goren park. V obou nás překvapila úplně jiná příroda, než jakou jsme viděli ve střední a jižní části země. Tady na severu již nejsou pouště, krajina je kopcovitá a mnohem úrodnější. Rostou zde stromy a keře a je zde mnoho plantáží s ovocem a zeleninou. Oba parky jsou ideálním místem na piknik, s množstvím upravených turistických chodníků a vyhlídek. Však zde bylo také docela plno! Hlavní atrakcí Adamit parku je skalní most Keshet, jakási obdoba naší Pravčické brány, z kterého mohou zájemci slanit dolů. Goren parku zase dominuje zřícenina hradu Montfort. V žádném z parků se nevybírá vstupné či poplatek za parkování, byť jsou obě místa velmi dobře udržovaná. Nechybí zde asfaltová parkoviště, toalety, pítka na vodu, odpadkové koše a turistické ukazatele.
Na úplný závěr dne jsme si nechali další významnou historickou památku, kterou je Caesarea. Ta ve starověké Palestině patřila mezi největší přístavy, postupně však ztrácela na významu, až ve 14. století nadobro zmizela pod nánosy písku. Posledních 20 let však v této lokalitě probíhají intenzivní archeologické práce, díky nimž vznikl unikátní pobřežní areál s názvem Caesarejský národní park. K vidění je zde římský amfiteátr, křižácké město, héródovský hippodrom a spousta dalších zajímavostí. Areál je doplněn moderním návštěvnickým centrem a několika restauracemi. Vstupné činí 40 ILS, ale my jsme měli opět štěstí. Pokladny totiž zavírají v 17.00 hod., což je přesně doba, kdy jsme přijeli. Poté je již velká část areálu přístupná zdarma.
Na sever od návštěvnického centra, mimo placenou oblast, se přímo u moře nachází akvadukt, který postavili ve 2. století našeho letopočtu Římané, aby do Caesarey přiváděl vodu z horských pramenů v okolí. Naprostá většina z jeho sedmnáctikilometrové délky sice zůstává schovaná pod pískem, ale i těch několik desítek metrů které se podařilo odkrýt, stojí za to. Původně jsme zde chtěli přenocovat, ale když jsme zjistili že stejný nápad měla i spousta dalších lidí, přesunuli jsme se kousek dál po pobřeží, kde byl větší klid. Tady jsme si při večeři mohli vychutnat náš poslední izraelský západ slunce.
Další den byl dnem odjezdu. Brzy ráno jsme sbalili tábor a vyrazili na letiště. Kraťoučkou zastávku jsme si udělali pouze v japonské zahradě v Holonu, což je dnes již v podstatě předměstí Tel Avivu. Následovalo dotankování nádrže a vrácení vozidla.
Na letiště Ben Gurion je doporučováno přijet minimálně s tříhodinovým předstihem, což se nám podařilo. Bezpečnostní kontroly jsou totiž velmi důkladné, včetně chemické analýzy všech věcí v zavazadle na přítomnost výbušnin. Také výstupní pohovor je paradoxně mnohem detailnější než ten vstupní. Izraelské úředníky zajímalo co jsme v zemi dělali, kde jsme se pohybovali, odkud se známe, proč jsme přijeli spolu, co jsme fotili, komu fotky budeme ukazovat apod. Až poté jsme obdrželi malou růžovou kartičku sloužící jako výstupní vízum.
V Izraeli ani Palestině bych natrvalo určitě bydlet nechtěl, je to úplně jiná kultura a navíc je tam na mě příliš teplo. Jako turistický cíl pro dobrodruhy mého typu jsou však uvedené země ideální a jsem moc rád, že jsem se do nich podíval. Izrael s Palestinou sice patří mezi poměrně drahé destinace, pokud se ale expedice pojme nízkonákladově, jako jsme to udělali my, dá se kompletně pořídit již za cenu okolo 5.000 Kč na osobu.