Kypr 2024
Zimní cesta na pomezí Evropy a Asie
Jako lék na dlouhotrvající sychravé zimní počasí jsme si na konci února 2024 s Janou naordinovali prodloužený víkend na Kypru.
Za jednu zpáteční letenku na trase Praha – Larnaka jsme u spol. Wizz Air platili 2.550 Kč, což sice není úplně nízkonákladová cena, ale vzhledem k tomu, že jsme se rozhoupali na poslední chvíli, považuju ji za přijatelnou (v této ceně je zahrnuto i roční členství ve Wizz Air klubu). Co mě nemile překvapilo, byly ceny za výběr sedadel. Pokud bychom s Janou chtěli sedět vedle sebe, museli bychom si připlatit celkem přes 2.000 Kč, což pro nás bylo nepřijatelné. Pamatuji, že ještě před pár lety se za dvě sedadla a zpáteční let připlácela u konkurenčního Ryanairu částka ani ne čtvrtinová.
Parkování auta v Praze jsme vyřešili pomocí parkoviště P+R na Černém Mostě (preferovali jsem P+R Zličín, ale tam bývá plno). U obou těchto parkovišť platí, že prvních 24 hodin stojí 50 Kč a každá další hodina 10 Kč. Důležité ale je, že víkendy a svátky jsou zdarma. A jelikož jsme odlétali v pátek pozdě večer a zpět se vraceli v pondělí večer, vyšlo nás parkoviště na pouhých 120 Kč.
Náklady na přestupní jízdenky MHD v ceně 40 Kč (metro Černý Most – Zličín, bus Zličín – Terminál 1) se nám bohatě vrátily na ušetřeném benzínu za cestu přes Prahu. Jenom pro srovnání – nejlevnější parkování na Letišti Praha vycházelo na 1.040 Kč.
V Larnace jsme přistáli v sobotu v 02:10 hod. místního času. Dle plánu jsme se vyspali na letištní lavičce a ráno odjeli za 9 € mikrobusem Kapnos Airport Shuttle do hlavního města Nikósie (Kypřané říkají Lefkósie). Pozor, dálkové spoje této společnosti nejezdí z autobusového nádraží před terminálem, ale z bočního parkoviště, které se nachází v přízemí u příletové haly. Jízdenky se prodávají ve stánku u východu na toto parkoviště, což je výjimka, protože jinak se na Kypru platí vždy přímo u řidiče. Nevýhodou je, že tento spoj nejede do centra Nikósie, ale pouze na předměstí, odkud je potřeba pokračovat linkou č. 3 (jízdné 2,40 €).
Nikósie je od války v roce 1974, stejně jako celý ostrov, rozdělena hraniční demilitarizovanou zónou na řeckou a tureckou část. Hranice vede přímo středem města a je dobře viditelná (ploty, ostnaté dráty, strážní věže).
V Severokyperské turecké republice, jak zní oficiální název severní části Kypru, jsme nikdy nebyli a tak jsme si její krátkou návštěvu v Nikósii nemohli nechat ujít. Pro pěší turisty je přímo v centru města, na ulici Ledras, otevřen hraniční přechod. Prochází se klasickou pasovou kontrolou a to jak na řecké, tak i na turecké straně. U žádné z kontrol nebyla v době naší návštěvy fronta.
V turecké části Nikósie jsme nejprve došli k mešitě Selimiye, která je největší gotickou stavbou na celém ostrově. Původně to byla křesťanská katedrála, kterou později přestavěli na mešitu. V současné době však prochází rozsáhlou rekonstrukcí, takže je pro veřejnost uzavřena. Hned vedle ní se nachází velký krytý bazar, kde je k dostání vše od čerstvé zeleniny až po oděvy.
Asi nejvíc se nám ale líbil Büyük Han, což je bývalý zájezdní hostinec vybudovaný Osmany v roce 1572. Přístupný je zdarma a kromě malé mešity se v něm nachází několik restaurací a množství obchůdků, převážně se suvenýry. V sobotu po poledni zde bylo velmi živo.
Pokud však člověk v turecké části Nikósie, zejména v blízkosti hraniční linie, zabočí do postranních uliček, ocitne se rázem v úplně jiném a nepříliš hezkém světě. Zanedbané ulice, rozpadající se budovy, špína a hloučky postávajících tureckých Kypřanů. Připadalo mi to jako kulisy pro nějaký válečný film. Po setmění bych sem svoji holku určitě nenechal jít samotnou.
V řecké části Starého města jsme navštívili věž Shacolas, která byla až do roku 1978 nejvyšší budovou na Kypru. Zdarma lze vyjet výtahem do 11. patra, odkud je pěkný výhled na jižní část města. Kdo si chce z ptačí perspektivy prohlédnout i tu severní (tureckou), musí obětovat 2,5 € za vstup do malého muzea nacházejícího se na témže podlaží. Rozhodně to ale stojí za to! Čisté toalety jsou bezplatně k dispozici v 9. patře budovy.
Jenom kousek od věže se nachází pravoslavný kostel Archanděla Michaela Trypiotise, který je však otevřený každý den pouze do 13. hodin, což jsme bohužel nestihli.
Navštívili jsme tedy alespoň pěkný městský park (Nicosia Municipal Gardens) s fontánou, kaktusy, pomerančovníky a vzrostlými palmami, v němž nechybí ani velká voliéra pro opeřence. Je to příjemné místo k odpočinku, ale ještě o něco více se nám líbilo posezení na moderním náměstí Eleftheria, které je chytře zasazeno pod úroveň okolního terénu. Nachází se hned u autobusového nádraží, z něhož jsme odpoledne odjeli do turistického letoviska Ayia Napa (5 €).
Ayia Napa nemá nádraží, ale pouze jakousi centrální zastávku, z níž odjíždějí místní i dálkové spoje. Jmenuje se Monastery of Ayia Napa a nám se podařilo sehnat dobré a levné ubytování jenom 400 metrů od ní, v hotelu Myriama Apartments (dvoulůžkový pokoj stál 1.800 Kč za dvě noci).
Po zabydlení následovala podvečerní procházka k nedalekému pravoslavnému kostelíku, v němž se právě konala svatba a poté do přístavu, kde jsme byli svědky romantického západu slunce.
Ráno byly spánkový deficit i únava z celodenního chození pryč a tak jsme vyrazili autobusem č. 101 (jízdné 1,5 €) do přírodní rezervace Cape Greco, která se nachází na mysu na úplném jihovýchodě ostrova. Chtěli jsme vystoupit na zastávce Sea Caves, ale podařilo se nám ji přejet, takže jsme se museli autobusem jedoucím v protisměru vrátit. Spoje na této trase naštěstí jezdí i v zimě každých 20 minut.
Ze zastávky to bylo k bílým útesům s mořskými jeskyněmi asi 600 metrů. Místo je přístupné zdarma. Nejméně do jedné jeskyně je možné s opatrností slézt. Jelikož se ale dovnitř nevejde více než 2 – 3 lidé, budou se tu asi v sezóně tvořit dlouhé fronty.
Od jeskyní náš trek pokračoval po pobřeží až ke skalnímu útesu s křížem a vyhlídkovým bodem (Cape Greco View Point), na který jsme se ale nejprve museli vyškrábat po vyšlapané stezce. Výhled shora ovšem za tu námahu jednoznačně stál!
Poté jsme stejnou cestou sestoupili zpět k moři a překrásnou pestrobarevnou krajinou pokračovali na východ k Potápěčské jeskyni (Diving Cave) a potom dál ke známé Modré laguně (Blue Lagoon). Odtud to již není daleko k majáku nacházejícímu se na samotném cípu mysu. Až k majáku ale není možné dojít, místo je oploceno, protože se na něm nachází britská vojenská základna. Naše cesta tedy pokračovala k fotogenickému přírodnímu mostu s názvem Vraní oblouk (Crows Arch) a poté dál k útesu, na němž se tyčí modrobílý pravoslavný kostelík. Kromě množství lidí, koček a pojízdného stánku se zmrzlinou jsme zde objevili i pítko s vodou, která nám přišla vhod.
Poté už nás čekaly poslední 2 kilometry k úžasné pláži Konnos Beach, jež se skrývá v záhybu pod skalním masivem na okraji letoviska Protaras. I přes slunečné počasí a teplotu více jak 20 st. C byla pláž skoro prázdná. Únorovému koupání v moři jsme samozřejmě nemohli odolat!
Zpět do Napy jsme se vrátili autobusem č. 102, který má zastávku hned nad pláží. Celkově jsme během túry ušli okolo 10 km. Cesta byla značena ukazateli a v podstatě nebylo kde zabloudit. Jedinou nevýhodou může být, zejména během léta, že na trase není žádný stín. Jinak ale tenhle výlet můžu jenom doporučit, protože příroda na Cape Greco je skutečně nádherná!
V Napě jsme povečeřeli v KFC a poté se zastavili v místním supermarketu. Ceny některých potravin jsou podobné jako u nás, většina zboží je ale dražší (např. banány nebo jablka – 3 € za kilo).
Poslední den našeho pobytu začal přesunem do Larnaky (autobus 4 €). Pozor, časy odjezdů v jízdním řádu jsou uvedeny ne ze zastávky v Napě, ale z konečné stanice, která je v městečku Paralimni. K časovému údaji je tedy třeba přičíst cca 20 minut navíc.
V Larnace nás přivítala velkolepá promenáda se vzrostlými palmami táhnoucí se podél oblíbené pláže Phinikoudes, která je zakončena larnackou pevností. Vstupné do pevnosti a na hradby je 2,5 €, součástí je i malé muzeum s archeologickými nálezy.
Jenom přes ulici od pevnosti se nachází Velká mešita (Kebir Büyük Mosque). Mě do ní bez problémů pustili hlavním vchodem, který je v patře, ženy však musí vstupovat vchodem v přízemí a kompletně zahalené (pláště s kapucí půjčují na místě). Interiér této mešity není příliš zdobený, nejvíce mě uvnitř zaujalo obrovské množství větráků.
Na hlavním náměstí v Larnace stojí krásně zdobený Kostel svatého Lazara (Agios Lazaros Church). Kostel je pojmenován po sv. Lazarovi, který byl Ježíšovým blízkým přítelem. Podle Nového zákona byl již pohřbený, když Ježíš přišel k jeho hrobce a řekl: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar vstal z mrtvých. Později se stal biskupem právě v Larnace.
Hrobka svatého Lazara se nachází v kryptě pod kostelem a je přístupná zdarma.
Po dobrém a vydatném obědě v jedné z místních restaurací následovalo už jenom lenošení na břehu moře v záři slunečních paprsků a poté odjezd na letiště. Od pláže tam jezdí hned několik autobusových linek, intervaly jsou okolo 20 minut (jízdné 2,4 €).
Při natáčení vody do lahve na letištním WC nás paní uklízečka upozornila, že voda údajně není pitná. To nás překvapilo, neboť jsme ji pili celý první den po našem příletu, aniž by nám cokoli bylo. Takže jsme si lahve normálně dotočili a ani tentokrát se žádné zdravotní problémy nevyskytly.
U odletové brány pracovníci letiště pečlivě kontrolovali rozměry zavazadel (na rozdíl od Prahy na to byli dva a gate otevřeli již hodinu před odletem). Bylo z toho pár hádek a několik lidí za nadměrnou velikost skutečně doplácelo. V letadle tentokrát nebyla všechna sedadla obsazena a tak se nám s Janou podařilo sedět vedle sebe.
O tři a půl hodiny později jsme již přistávali v noční Praze, která nás přivítala nevlídným deštivým počasím. Bylo to, jako bychom se vrátili z nějakého barevného snu do černobílé, studené reality. Snad ne nadlouho..