Albánie a Jugoslávie 2023
Deník z velké letní expedice na Balkán
Cílem naší letošní prázdninové cesty s Alešem bylo dojet s dětmi během dvou týdnů z Hradce Králové do albánské metropole Tirany a zpět a navštívit přitom (vyjma Slovinska, v němž jsme již byli) všechny státy, které v minulosti tvořily bývalou Jugoslávii.
Byla to jedna z našich nejnáročnějších a nejdelších expedic. Starost nám dělaly zejména vysoké červencové teploty, dlouhé čekání na hraničních přechodech (těch jsme museli zdolat opravdu hodně) a používání pro nás nezvyklých tureckých záchodů.
Hned na úvod ale mohu říci, že naše obavy byly zbytečné. Teploty sice stoupaly vysoko, ale ne výše než doma v Česku, kde v té době vrcholila vlna sedmatřicetistupňových veder. Na teplo jsme si po pár dnech zvykli, v autě používali klimatizaci a stany v kempech stavěli až pozdě večer. Stany jsme tentokrát vezli dva a jejich vchody jsme kvůli větrání nechávali stále otevřené (resp. zavřené pouze pomocí moskytiéry, aby nám dovnitř nenalezli hadi nebo podobná havěť.)
Při naší okružní cestě jsme museli státní hranice překročit celkem 12 krát, z toho 8 krát se jednalo o hranice mimo schengenský prostor. V tomto součtu jsou zahrnuty i hranice Kosova, neboť jsme se přes ně dostat museli, byť jinak samostatnost Kosova neuznáváme a vnímáme ho stále jako součást Srbské republiky. Ani tady ale naše obavy neměly opodstatnění, neboť na žádném hraničním přechodu jsme nečekali déle než hodinu. Je ale možné, že jsme měli jenom štěstí, protože kamarádi, kteří podobnou cestu absolvovali pár týdnů po nás, stáli na hraničním přechodu Horgos – Roeszke 4 hodiny. Překvapilo nás také, že kontroly byly čistě formální, nikoho nikde nezajímalo, koho nebo co vezeme a kolik nás ve vozidle skutečně je. Ačkoli jsme jeli dodávkou s tmavými fóliemi na oknech, do budky jsme z auta vždy jenom podali šest pasů, policisté je zkontrolovali a vrátili zpět. Kdybychom vzadu vezli o nějaké dítě více nebo méně, nikdo by to za celou cestu nezjistil!
A obávané turecké záchody? Ty byly úplně v pohodě, protože jsme na ně narazili pouze dvakrát (jednou v parku u Bělehradu a jednou na tržišti v Tiraně) a vždy měly nedaleko alternativu v podobě klasických evropských toalet.
Den první, pátek 30.6.2023 (Česko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko)
Z Hradce Králové jsme vyrazili okolo 15. hodiny a první zastávku udělali v brněnském Globusu, kde jsme si dali večeři a já dokoupil zapomenutý ručník. Asi 80 km před Budapeští jsme se na dálnici na hodinu zasekli v koloně. Dalších 30 minut čekání si poté vyžádalo překročení maďarsko-srbské hranice. Potřebu spánku jsme vyřešili mezi 4 - 6 hodinou ranní v autě na benzínce u Bělehradu (děti samozřejmě prospaly celou noc).
Den druhý, sobota 1.7.2023 (Srbsko)
Po probuzení jedeme přes vesnici Beli Potok k Avalské televizní věži. Tento 205 metrů vysoký televizní vysílač byl zničen vojsky NATO dne 29. dubna 1999. Novou věž Srbové postavili až o deset let později a to přesně podle projektu té původní.
Na místo jsme dorazili brzy ráno a tak jsme si výhled z ochozu věže mohli vychutnat v klidu a bez front (vstupné 300 RSD = cca 63 CZK, děti polovinu). Poté jsme si prošli i pěkné okolí věže, které je tvořeno lesoparkem, v němž se nachází Památník neznámého vojína a další monumenty. Místo je oblíbeným výletním cílem obyvatel 16 km vzdáleného Bělehradu a tak zde nesmí chybět ani množství stánků se suvenýry a občerstvením. Jediné, co zde bylo opravdu nepříjemné, byli toulaví psi. U věže i v okolních vesnicích se jich nacházelo skutečně hodně, včetně velkých plemen a někteří byli agresivní. V dalších zemích jsme se poté již s toulavými psy prakticky nesetkali.
V Bělehradu jsme nejprve navštívili zoologickou zahradu (vstupné dospělí 600 RSD, děti 400 RSD = cca 126 a 84 CZK). Jedná se o pěknou menší ZOO, na níž přímo navazuje park Kalemegdan a Bělehradská pevnost. Tahle část srbské metropole patří asi mezi to nejhezčí, co zde lze vidět. Zbytek města nám moc zajímavý nepřišel, snad s výjimkou budovy parlamentu a malého pravoslavného kostelíka (vstup možný pouze po zakrytí odhalených částí těla šátkem, který zde zdarma půjčují). V centru Bělehradu nás překvapilo i několik rozbombardovaných budov, které stále nejsou opraveny. Těžko říct, zda je to schválně a budovy mají sloužit jako válečný pomník, nebo zda chybějí finance. Při pohledu zblízka je však dobře vidět, co „humanitární bombardování“ dokázalo v centru hustě obydleného města napáchat.
K přenocování jsme zvolili pěkný a čistý Avalacamping (42 EUR za všechny, tj. 2 dospělí a 4 děti). Jelikož v kempu není žádný stánek s občerstvením, nechali jsme si k večeři dovézt čtyři velké pizzy (celkem 31 EUR). V noci drobně pršelo.
Den třetí, neděle 2.7.2023 (Srbsko, Severní Makedonie)
Ráno odjíždíme do hlavního města Severní Makedonie, kterým je Skopje. Je to nějakých 450 km, ale celá cesta vede po dálnici, takže to jde celkem rychle. Jak v Srbsku, tak v Severní Makedonii se na dálnicích platí mýtné, které ale není příliš drahé. Na hraničním přechodu Preševo - Kumanovo čekáme 60 minut. Je zde hodně žebrajících dětí.
Po příjezdu do Skopje míříme do Kaňonu Matka, který se nachází jihozápadně od města. Je ale neděle odpoledne, takže tady je doslova hlava na hlavě a najít místo na zaparkování nám dá skutečně zabrat. Kaňon si nejprve prohlížíme z lodě s benzínovým motorem (20 EUR za všechny), kterou řídí asi patnáctiletý kluk. Více než řízení plavidla se ale věnuje koukání do mobilu, takže loď brzy končí uvězněna ve velkém množství vodní trávy, do které najel. Dostat se pryč mu dalo docela práci.
Začíná sice poprchávat, ale to nás neodrazuje od toho, abychom si soutěsku prošli i pěšky. Poté odjíždíme do centra Skopje, kde máme přes booking.com zarezervovaný pokoj na jednu noc v BSV Hostelu. Cena za šestilůžkovou ložnici, včetně inzerované „dobré snídaně“ byla 30 EUR. Toto ubytování je pro nás opravdovým zážitkem a doporučujeme ho všem rodičům, jejichž děti fňukají, že nechtějí spát ve stanu. Je jisté, že po jediné noci zde se budou na přespání ve stanu těšit! Prostěradla byla špinavá a děravá (měli jsme naštěstí vlastní spacáky), většina stěn i matrací byla pokryta plísní. Koupelna se neuklízela minimálně od války a část naší expedice byla ráno pokousaná štěnicemi. Z „dobré snídaně“ se vyklubal 1 ks bebe sušenky a 3 želatinoví medvídci na osobu. V mém žebříčku nejhorších ubytování zařazuji tento pokoj na sdílenou první pozici, společně s dvacetilůžkovou sklepní ložnicí bez oken v londýnském hostelu Smart Hyde Park Inn (navštíveno v roce 2014).
Do středu města jsme to měli pěšky půl hodiny a tak jsme vyrazili na prohlídku a na večeři. Centrum Skopje mě ohromilo! Je opravdu překrásné, s množstvím historických budov, mezi kterými protéká řeka Vardar. Líbilo se mi tady tak moc, že jsme sem se Šárkou v noci zašli ještě jednou, abychom si to prohlédli i za tmy.
Den čtvrtý, pondělí 3.7.2023 (Severní Makedonie, Kosovo)
Hranice do Kosova jsme projeli bez čekání, jediným krátkým zdržením byl povinný nákup pojistky na auto (obdoba naší zelené karty, která zde neplatí). Pojištění vyšlo na 15 EUR a platí 15 dní. V Kosovu se všude platí eurem. Na rozdíl od Srbska a Makedonie jsme zde také viděli klasické evropské supermarkety, na které jsme zvyklí.
Od hraničního přechodu jsme jeli pěknou zvlněnou krajinou až k horskému středisku Prevalle v Národním parku Sharr. Tady jsme si udělali asi dvouhodinovou procházku do kopců. Přímo v centru střediska bylo poměrně hodně lidí, kteří si zde dělali piknik nebo přímo kempovali (bohužel bez jakéhokoli hygienického zázemí). O pár stovek metrů dál, v přírodě, jsme ale již nepotkali vůbec nikoho. Před odjezdem jsme si ve stánku na parkovišti koupili místní sýr a med a potom vyrazili do 30 km vzdáleného Prizrenu.
V Prizrenu se nám moc nedařilo. Nejprve jsme nenašli kemp u řeky, v němž jsme chtěli přespat. V mapách je sice značený, ale pravděpodobně ho již zrušili. Rozhodli jsme se tedy zajet do středu města a v informačním centru se zeptat na jiné ubytování. Provoz byl velmi hustý, nebylo kde zaparkovat, vedro neskutečné. Byli jsme již nedaleko od infocentra, když Aleš zastavil a chtěl kousek couvnout, aby mohl odbočit ke značenému parkovišti. Bohužel přitom přehlédl osobní vozidlo, které zastavilo těsně za námi, takže při couvání naboural tažným zařízením do jeho nárazníku a obě auta v sobě zůstala zaklíněna. Potom následovala scéna jako z nějakého filmu. Na místo se začali sbíhat lidé, překřikovali se a chaoticky se pokoušeli auta nadzvednout a oddělit. Během pár vteřin bylo centrum téměř dvousettisícového města totálně ucpané, protože ulice byla velmi úzká a navíc jednosměrná, takže nás nebylo kudy objet, což desítky klaksonů za námi dávaly hlasitě najevo.
Po vyproštění vozidel od sebe jsme začali zjišťovat škody. Na našem voze nebyl ani škrábanec, ale druhé auto mělo díru v nárazníku. Jeho řidič nám směsicí všech světových jazyků (a za pomoci mnoha dalších osob) řekl, že oprava bude stát nejméně 100 EUR. My jsme mu (jim) ukazovali doklad o pojištění pro případ nehody, který jsme zakoupili ráno na hranicích. To ho ale vůbec nezajímalo, tvrdil, že když zavolá policii, budeme muset škodu stejně zaplatit a ještě dostaneme pokutu, která bude mnohem větší. Samozřejmě si vymýšlel, ale houstnoucí atmosféra a chaos na místě nám nevytvářely příliš dobré podmínky pro vyjednávání. Přesto jsme to zkusili a začali na 50 EUR. Když poškozený řidič uslyšel nabízenou částku, začal lamentovat ještě víc a před početným publikem perfektně zahrál roli totálně znechuceného a uraženého člověka. Poté se do situace naštěstí vložil jeden starší člověk, zřejmě nějaká místní klanová autorita, protože ho ostatní respektovali a alespoň trochu ztichli. S jeho pomocí jsme se domluvili na vyřešení celé situace za částku 80 EUR, podali si ruku asi s polovinou ulice a mohli konečně odjet.
Nedařilo se nám ani v informačním centru. To bylo sice otevřené, moderně vybavené a klimatizované, ale pracovala tu pouze jedna velmi stará paní, která již pravděpodobně trpěla demencí, byla prakticky slepá a navíc neuměla ani slovo anglicky. Museli jsme si tedy poradit jinak. V sousedním obchodě jsme zjistili, že žádný kemp v Prizrenu ani v okolí není. Na Bookingu jsme tedy vyjeli nabídku hotelů a jako jeden z nejlevnějších nám vycházel hotel Rio v historické části města. Cena za 6 osob včetně snídaně měla být 65 EUR. Majitel hotelu se choval velmi uctivě a ubytoval nás v pěkném apartmánu se třemi ložnicemi, klimatizací, balkónem a čistou koupelnou. Oproti předchozí noci strávené ve Skopje to byl neuvěřitelný rozdíl! A díky tomu, že jsme ubytování neměli rezervované přes Booking a platili v hotovosti, nám snížil cenu (sám od sebe) na 55 EUR.
Po důkladném osprchování, občerstvení se a asi hodinovém pobytu u klimatizace, jsme vyrazili na odpolední prohlídku města. Prizren je opravdu hezké historické město s řadou památek z dob Osmanské říše. Nám se nejvíce líbila nádherně zdobená Sinan-pašova mešita, do níž je vstup povolen i nevěřícím a nad městem se tyčící pevnost Kalaja. Ta je nově zrekonstruovaná a je z ní pěkný výhled jak na město tak na okolní kopce. Obě tyto památky jsou přístupné zdarma.
Trochu nás zarazilo, že jsme v Prizrenu (ale i na jiných místech v Kosovu) narazili na pomník Kosovské osvobozenecké armádě (UCK), neboť se jedná o zločineckou organizaci, na jejímž výcviku se podílela teroristická Al-Káida. Dalším překvapením bylo, že ulice Prizrenu jsou vyzdobeny vlaječkami Albánie a USA, zatímco kosovské vlaječky z nějakého důvodu chybí.
Večeři jsme si dali v moderní restauraci v centu města, kde nás velká porce čevabčiči s bohatou zeleninovou oblohou, arabským chlebem a ayranem vyšla na pouhých 2,5 EUR.
Den pátý, úterý 4.7.2023 (Kosovo, Albánie)
Po dobré hotelové snídani vyrážíme k 60 km vzdáleným vodopádům Mirusha. Ještě v centru Prizrenu vidíme na silnici člověka, který na oslu veze množství pytlů s odpadky. Vodopády Mirusha se nachází u městečka Kline. Posledních několik kilometrů vede po špatné šotolinové cestě. Přístup k vodopádům je zdarma, platíme pouze 1 euro za parkoviště. Na břehu u vodopádů jsou nachystané stolky se židlemi pro minimálně sto lidí, celé dopoledne je tady ale kromě nás pouze jedna kosovská rodina. Občerstvení lze zakoupit v nedalekém kiosku. Kromě posezení u vody podnikáme krátkou feratu do okolních skal a potom odjíždíme směr Albánie.
Cesta k hraničnímu přechodu Vërmicë - Morinë nás vede přes horské vesnice, v nichž jsou domy obehnané vysokými betonovými ploty. Hranicemi projíždíme bez čekání a míříme do albánského přímořského letoviska Velipoje. Zde se na čtyři noci ubytováváme ve velmi dobrém hotelu Doci Seven (cena 35 EUR/noc za všechny). Paní majitelka je ochotná, umí bezvadně anglicky a vypráví nám o tom, že z Albánie utekla v roce 1997 před občanskou válkou do Itálie a nyní žije a pracuje v Anglii. Zpátky do Albánie se vrací jenom na léto, aby zde provozovala svůj hotel. Říká, že má velkou radost z toho, že její zemi začínají objevovat turisté a že teď už snad Albánii čekají lepší časy.
Okolí hotelu není tak pěkné jako hotel samotný, ale to nám nevadí, protože to máme pouhých 10 minut chůze jak na pláž tak i do centra obce. Pláž je velká, bez odpadků, s množstvím volných lehátek. Po celou dobu pobytu jsme mysleli, že je veřejná a lehátka se slunečníky zdarma (lehátka ani slunečníky nebyly nijak číslované a neviděli jsme, že by za ně někdo platil). Až poslední den se objevil člověk, který po nás chtěl 1 euro za osobu. Dali jsme mu polovinu, ale dodnes nevíme, zda to na nás jenom nezkusil. (Edit: na internetu jsem zpětně dohledal, že za 2 lehátka a slunečník se zde platí 5 - 7 EUR na den).
V centru Velipoje je množství restaurací a bister. Do jednoho z nich jsme každý den chodili na večeři v podobě výborného suflage, které stálo 280 ALL (tj. cca 65 CZK).
Den šestý, středa 5.7.2023 (Albánie)
Vstáváme brzy, protože již v 6 hod. odjíždíme do nedalekého města Shkodër. Svým vozidlem s námi jede i majitelka hotelu, která tam má jednání a nabídla se, že nám ve městě ukáže nejzajímavější místa. Jela tedy před námi, když v tom jí přímo do jízdní dráhy vběhlo několik krav. Jako zázrakem to dokázala v devadesátikilometrové rychlosti ubrzdit (a my za ní naštěstí také), bylo to ale za cenu smyku a kouřících pneumatik.
Shkodër je velmi pěkné město. Nejprve jsme se prošli okolo stejnojmenného jezera ve vesničce Shirokë a poté nás čekala návštěva zříceniny městského hradu Rozafa (vstupné 10 EUR za všechny). Jelikož hrad otevíral až v 9 hod., museli jsme na místě chvíli čekat, ale stálo to za to. Z hradu jsou totiž nádherné výhledy jak na Shkodër, tak zejména na okolní kopce a dole tekoucí řeky Buna a Drini.
Poté jsme zamířili do lehce přelidněného centra, kde jsme viděli žlutou mešitu, pouliční bazar s oblečením vystaveným na plotě a na zemi na chodníku a také krásný park s fontánou, v němž jsme si vychutnali velkou porci zmrzliny za 40 ALL (tj. cca 9 CZK).
Stejně jako kdysi na Ukrajině, i v Albánii mě zaujalo velké množství nedostavěných a evidentně opuštěných domů. Ty potom slouží jako squaty pro nejchudší. Kromě nich jsme zde ale také viděli řadu cikánských osad s chatrčemi postavenými doslova z odpadu.
Po návratu na hotel jsme si dali takovou menší (čtyřhodinovou) siestu a když jsme se probudili, vyrazili jsme si užít podvečerní moře. Se soumrakem jsme potom navštívili centrum Velipoje a vůbec jsme nechápali, kde se na tomto přes den téměř liduprázdném místě vzaly takové davy. To množství lidí bylo naprosto neuvěřitelné. Vede nás to k domněnce, že Albánci jsou zřejmě přes den schovaní někde u klimatizace a ven vyrážejí až po západu slunce.
Den sedmý, čtvrtek 6.7.2023 (Albánie)
Ve čtvrtek jsme měli na programu celodenní výlet do horské vesničky Theth, která leží v Albánských Alpách, uprostřed stejnojmenného národního parku. Do této oblasti jsme se vydali i přesto, že se v minulosti stala pro české turisty místem dvou velkých tragédií. Nejprve zde v roce 2001 zmizeli tři čeští studenti, jejichž těla se dodnes nenašla. Je prakticky jisté, že jsou po smrti a velmi pravděpodobné, že se jednalo o smrt násilnou. Oblast totiž leží u hranic s Kosovem a v době, kdy probíhala válka v Jugoslávii (i těsně po ní), zde údajně vedla trasa obchodu s narkotiky, zbraněmi, bílým masem a lidskými orgány. Mimo to se zde před spravedlností ukrývala řada zločinců a pochybných individuí, takže tři čeští turisté bohužel nebyli jediní, kdo tady beze stopy zmizel.
K další tragédii, jejíž obětí se stali občané České republiky, došlo v okolí vesnice Theth v roce 2015. Mladý pár z Plzeňska zde byl zastřelen ve svém vozidle dvacetiletým albánským stopařem. Jednalo se o loupežnou vraždu a zarážející je, že pachatel v té době již měl za sebou pětiletý trest vězení za jinou loupež, při které zemřelo dítě. Za dvojnásobnou vraždu českých turistů sice dostal doživotí, ale ani to ho nezastavilo a v roce 2023 vraždil v albánském vězení znovu.
Do Thethu jsme to z Velipoje měli okolo 80 km, cesta nám však trvala 2,5 hodiny. Cestování po Albánii je zážitkem samo o sobě. Běžně lze vidět motocykly s přivařenými vozíky vpředu, v nichž se mimo nákladu často převáží i několik dětí. Standardně se zde jezdí bez přileb a častým nešvarem řidičů motocyklů je psaní SMS zpráv přímo během jízdy! V centru jedné velké ucpané křižovatky jsme dokonce viděli ťukat do mobilu i policistu, který ji řídil! Pokud zrovna není místo k zaparkování, Albánci si neváhají zastavit přímo v průběžném jízdním pruhu nebo dokonce na kruhovém objezdu a jdou si vyřídit, co potřebují. Blinkry se moc nepoužívají, barva na semaforech je pouze orientační a i světelné křižovatky ve městech někdy řídí policisté, jejichž pokyny jsou však odlišné od těch, které známe u nás. Dvakrát jsme dokonce viděli, že řidič vozidla podal z auta policistovi na křižovatce cigaretu, ten ji přijal a dal si ji za ucho. To by u nás asi neprošlo.
Cesta do Thetského národního parku vede okolo ženské věznice. Silnice v parku je úzká, ale od roku 2021 po celé délce vyasfaltovaná. Otevřená je pouze přes léto. Množstvím serpentýn pomalu stoupáme do sedla Thore pas v nadmořské výšce 1.685 m. Z odpočívadel jsou překrásné výhledy na okolní hory. Samotná vesnička Theth je také velmi malebná, ale panuje v ní čilý stavební ruch, takže její kouzlo bude zřejmě brzy pryč. Po obědě v místní pizzerii volíme pěší výlet ke 3 km vzdálenému vodopádu Grunas. Přírodních krás a turistických cílů je tady ale tolik, že bychom je všechny nestihli snad ani za měsíc.
Cesta k vodopádu vede centrem obce, okolo fotogenického kostelíka se hřbitovem, u něhož jsem fotografoval tak moc, až na mě ostatní členové expedice nepočkali a já se ztratil. Respektive ztratili se oni, i když potom tvrdili, že to bylo obráceně. Každopádně nám trvalo nejméně půl hodiny, než jsme se zase našli. Posledních 500 metrů k vodopádu vedlo po kamenech do poměrně strmého kopce a já se modlil, aby mě nechytla záda, protože to bych se odtud nedostal jinak než helikoptérou. Přímo u vodopádu nás překvapil kvalitní wifi signál, který byl šířen za pomoci solárního panelu. To jsme tedy uprostřed lesa v albánských horách opravdu nečekali!
Při zpáteční cestě k vozidlu Aleš utrpěl krvavý úraz kolene, když se s ním utrhl okraj lesní pěšiny a on zahučel do příkopu. Na pomoc mu hned přispěchaly dvě krásné mladé Albánky, které šly za ním, takže jsem mu ve finále trochu záviděl a dělal si legraci, že spadl naschvál.
Počasí se velmi rychle změnilo, takže k vozidlu jsme přicházeli již za deště. Národní park Theth bylo jednoznačně to nejlepší, co jsme v Albánii viděli. Příště už bych jel jenom sem. Stejný názor má zřejmě více Čechů, neboť jsme jich v Thetu potkali strašně moc.
Po návratu do Velipoje jsme udělali nákup v místním Sparu, kde mně ale nefungovala karta, takže jsem musel zaplatit v hotovosti v eurech. Překvapilo nás, že v albánských supermarketech vůbec není v nabídce sortiment ovoce a zeleniny. Ceny potravin jsou mírně nižší než u nás.
Den osmý, pátek 7.7.2023 (Albánie)
Brzy ráno vyrážíme do Tirany. Doprava v albánské metropoli je šílená. Parkujeme za 200 ALL (tj. cca 46 CZK) přímo v centru, v podzemních garážích pod Skanderbegovým náměstím. Je to největší náměstí v celé Albánii. U Hanky se bohužel začínají objevovat střevní potíže, garáže jsou však naštěstí vybavené toaletami. Léčíme to Coca-colou a Imodiem a rozhodujeme se vynechat naplánovanou cestu místním autobusem k hoře Dajt, na níž jsme chtěli vyjet lanovkou. Prohlížíme si tedy pouze náměstí, jemuž vévodí jezdecká socha albánského národního hrdiny Skanderbega a také budova Národně-historického muzea s velkolepou mozaikou ve stylu socialistického realismu. Nechybí zde ani Ethem Beyova mešita a hned vedle ní Hodinová věž, která byla se svými 35 metry až do roku 1970 nejvyšší stavbou v celé Tiraně! Na ochoz Hodinové věže se dá vystoupat za 200 ALL (tj. cca 46 CZK), děti zdarma.
Jenom kousek od Hodinové věže se nachází rozsáhlý podzemní bunkr Bunk’Art 2 (vstupné dospělí 700 ALL, děti 400 ALL = cca 165 a 92 CZK). Výhodnější rodinné vstupné nám bohužel odmítli prodat. Expozice se věnuje komunistickému teroru, který v zemi panoval za vlády Envera Hodži.
Z bunkru jsme se vydali na Nový bazar, kde se dá koupit vše od koberců až po koření a poté se vrátili zpět do Velipoje. Zbytek odpoledne jsme strávili koupáním v moři.
Den devátý, sobota 8.7.2023 (Albánie, Černá Hora)
Pomalu začíná naše cesta zpátky domů, tedy na sever. Na hranicích s Černou Horou čekáme hodinu, ale to jenom díky tomu, že jsme trefili tu nejpomalejší frontu. Je tu hodně žebráků, kteří chodí okolo aut a chtějí drobné.
Prvním bodem našeho programu v Černé Hoře je návštěva milionářského přímořského letoviska Sveti Stefan. Jeho historické centrum se nachází na mysu, který je s pevninou spojen pouze příjezdovou silnicí. Ceny ubytování zde údajně začínají na 1.000 EUR za pokoj a noc. Bez ubytování se však dovnitř dostat nedá, resort je pro běžné návštěvníky uzavřen. Hodně zajímavého je toho ale k vidění i na břehu. Kromě krásně upravených parků a zahrad se zde nacházejí tři pláže. První je veřejná, ta byla samozřejmě plná. Další dvě jsou potom soukromé, hlídané vlastní bezpečnostní službou. Vstup na ně stojí 198 resp. 220 EUR. Asi nikoho nepřekvapí, že tyto nádherné pláže zely prázdnotou.
Pokračujeme do Tivatu, kde si Aleš chce prohlédnout muzeum ponorek. Až na místě zjišťujeme, že muzeum je dlouhodobě zavřené. Prohlížíme si tedy alespoň krásný přístav s promenádou a okolní luxusní rezidence. Všude je čisto, zeleň a záhony jsou pečlivě upravené. Na jedné z ulic vidíme růst pomerančovníky. Moc se nám tu líbí, takhle pěkné jsem to v Černé Hoře nečekal.
Kousek od Tivatu má Aleš vyhlédnutý kemp u moře, ale máme smůlu, kemp je plný. Nejlevnější apartmány vycházejí na 65 EUR, já se ale těším na noc ve stanu a tak jedeme dál, do vesnice Lepetane. Tam nacházíme přímo na břehu Tivalského zálivu poměrně velký kemp Verige, v němž je dokonce část míst pro stany stíněna vinnou révou. V kempu je navíc několik desítek mladých a velmi pohledných studentek. Za ubytování na jednu noc platíme dohromady 35 EUR. Po koupání v moři si k večeři dáváme výborný mega cheeseburger za 3,5 EUR. U vody sedíme až do pozdního večera.
Den desátý, neděle 9.7.2023 (Černá Hora, Bosna a Hercegovina)
Abychom si ušetřili 40 km jízdy okolo Kotorské zátoky, využíváme ráno trajekt, který nás během deseti minut převezl do vesnice Durici. Cena trajektu je pouhých 5 EUR za vozidlo, bez ohledu na množství přepravovaných osob.
Ke vstupu do Bosny a Hercegoviny volíme hraniční přechod Sitnica - Grab, kde čekáme okolo 50 minut. Bosenskou kopcovitou krajinou, která se nám zdá o dost sušší než v Černé Hoře nebo Albánii, míříme k městu Blagaj. Zde navštěvujeme klášter dervišů (vstupné 5 EUR). Dervišové byli stoupenci islámské víry, kteří žili v extrémní chudobě a různými mystickými technikami, nejčastěji tancem, se snažili co nejvíce přiblížit Alláhovi. Jelikož se jedná o muslimskou stavbu, musí ženy vstupovat dovnitř řádně zahalené (sukně a šátky si je možné zapůjčit u vstupu) a všichni samozřejmě na boso. Klášter je vestavěn přímo do skály a uvnitř jsou k vidění většinou prázdné místnosti s množstvím pestrobarevných koberců. Místo je to ale každopádně zajímavé, i když trochu turisticky profláknuté, o čemž svědčí množství stánků a restaurací v okolí.
V Bosně a Hercegovině je oficiální měnou bosenská marka (1 BAM = cca 12,5 CZK). Všude se dá ale běžně platit eurem a prodavači nazpět vrací rovněž v eurech. Dobře se to počítá, protože 2 BAM jsou 1 EUR.
V Blagaji je několik kempů. My jsme se ubytovali v Autokempu Blagaj a rozhodně jsme nelitovali. Měli jsme vlastní parcelu se stolem a lavicemi, houpačkou, elektrikou a dokonce i s vodovodní přípojkou a umyvadlem. Nechyběla samozřejmě ani wifi. Parcela byla dostatečně velká, takže se tam nás šest i s dodávkou a dvěma stany pohodlně vešlo. Navíc byla částečně stíněna stromy, což bylo v panujícím vedru k nezaplacení. To vše za pouhých 20 EUR za noc (zůstali jsme na dvě noci). To nejlepší ale mělo teprve přijít! V ceně ubytování byl zahrnut welcome drink a také „drobné občerstvení“. Z welcome drinku se vyklubaly dvě láhve bílého mostarského vína, drobné občerstvení potom spočívalo v nanukách pro děti, pivu a kávě pro dospělé a zákusku pro všechny a k tomu všemu jsme ještě zdarma dostali dvě obrovské mísy s vychlazeným nakrájeným melounem a jahodami. Tohle jsme zatím v žádném kempu nezažili a vůbec to nechápeme, protože jenom láhev toho vína se na místě samostatně prodávala za 8 EUR.
Po takovémto přivítání jsme byli tak nacpaní, že už jsme se zmohli jenom na koupání v řece Buně, na jejímž břehu kemp leží. Voda byla ledová, ale nakonec do ní skočil i Aleš, ačkoli normálně takové věci nedělá.
Den jedenáctý, pondělí 10.7.2023 (Bosna a Hercegovina)
Den začínáme prohlídkou 15 km vzdáleného Mostaru. Nepodařilo se nám nalézt místo k zaparkování zdarma a tak musíme využít jedno ze soukromých parkovišť, jejichž cena však začíná na 10 EUR za den. Tuhle částku se nám nakonec daří usmlouvat na polovinu (oficiálně za 2 hodiny parkování, reálně to ale nikdo nehlídal).
Mostar je v sezóně velmi přelidněné město, v jehož centru je vše uzpůsobeno turistickému ruchu. Prohlídku začínáme na Starém mostě, který je symbolem Mostaru a v roce 2005 byl zapsán do Seznamu světového dědictví UNESCO. Z tohoto 24 metrů vysokého mostu skáčou místní mladíci do řeky Neretvy, říkají tomu „skoky dospělosti“. Při naší návštěvě se jich ke skoku chystalo hned několik, stáli na ochozu, rozcvičovali se a koncentrovali. Jejich kamarádi mezitím od davů přítomných turistů vybírali do klobouku drobné. Asi po dvaceti minutách čekání na přímém slunci nám došlo, že je to jenom divadlo, jehož účelem je vybrat co nejvíc peněz a že jestli se bude skákat, tak až za dlouho. Sestupujeme proto dolů k řece, kde se vodou brodíme k místu, z něhož lze most nejlépe vyfotografovat. Poté pokračujeme do historického centra, které je doslova napěchováno obchody se suvenýry, jejichž ceny jsou však nezřídka dvojnásobné oproti těm, které jsme včera viděli u kláštera dervišů v Blagaji.
V centru Mostaru navštěvujeme Muzeum Bosny a Hercegoviny (vstupné 5 EUR, děti zdarma). V muzeu se nám líbí, expozice jsou pěkné, zajímavé i pro děti. Bonusem jsou čisté toalety.
Po ochutnání místní zmrzliny vyjíždíme autem na horu Hum (428 m), kde se nachází Milenijský kříž. Tento 33 metrů vysoký kříž zde v roce 2000 postavili chorvatští katolíci. Jelikož ale polovinu obyvatel Mostaru tvoří muslimové, je kříž příčinou konfliktů a pokusů o poškození (někdy úspěšných), takže v minulosti musel být dokonce střežen. My jsme se sem vydali zejména proto, že od kříže je překrásný výhled na celý Mostar a okolní kopce.
V kempu Blagaj následuje krátká siesta, po které se přesouváme k sousednímu hotelu Ada, který je vybaven třemi venkovními bazény (vstupné 5 BAM dospělí, 3 BAM děti = cca 63 a 38 CZK). Den poté zakončujeme večeří v kempu, při které si objednáváme různé druhy masa s hranolky a dresingem (cena 6 - 9 EUR za porci). Při placení nám personál odmítá naúčtovat zkonzumované nápoje - prý pozornost podniku.
Den dvanáctý, úterý 11.7.2023 (Bosna a Hercegovina)
Ke snídani si v kempu dáváme palačinky, k nimž opět dostáváme zdarma džusy, kávu, čaj a také melouny. Tomuhle kempu prostě dáváme šest hvězdiček z pěti!
Poté odjíždíme do Sarajeva. Nejprve tedy do stejnojmenného kempu, jenž se nachází v obci Ilidža, která je od centra Sarajeva vzdálená asi 7 km. Za kemp platíme dohromady 55 EUR, tedy téměř trojnásobek toho, co v Blagaji. Víme, že nějaký kemp by měl být i přímo v Sarajevu, ale do toho se nám nechce, neboť jsme četli, že tam jsou večer problémy s místní mládeží.
Po vztyčení stanů se vydáváme do Sarajeva. Je poledne a doprava kolabuje. Nakonec se nám daří zaparkovat v téměř plných podzemních garážích přímo naproti krásně zdobené budově bývalé radnice (9 BAM za tři hodiny = cca 112 CZK). Sarajevo, jako hlavní město Bosny a Hercegoviny, má v současné době okolo 300.000 obyvatel a najdeme zde řadu památek islámských, katolických, ale i pravoslavných a židovských. Během války v devadesátých letech bylo město obléháno neuvěřitelných 1.425 dní, během nichž zahynulo 11.000 osob. Stopy válečného konfliktu jsou ve městě patrné dodnes – nikde jinde jsme neviděli tak moc domů poškozených střelbou.
Při prohlídce města jsme samozřejmě nemohli vynechat místo, kde došlo dne 28. června 1914 k atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este. Dnes se zde nachází Muzeum Sarajeva, jehož část je právě této historické události věnována (vstupné 2 EUR, děti zdarma).
Poté vyjíždíme lanovkou na horu Vidikovac (1.169 m). Jízdenky pro děti jsou bohužel stejně drahé jako pro dospělé (20 BAM = cca 250 CZK), daří se nám ušetřit pouze na tom, že nejmladší dítě nám pouští zdarma. Lanovku tady v roce 1959 postavila česká firma Transporta Chrudim, měří dva kilometry a překonává výškový rozdíl téměř 600 metrů. Vidikovac je jednak výchozím bodem pro horské túry a jednak se tady během zimních olympijských her konaly soutěže v jízdě na bobech a na saních. Betonové koryto dráhy se zde nachází dodnes, i když je postupně požíráno okolním lesem a místní grafiťáci ho využívají jako podklad pro svoje malůvky.
Večer trávíme v kempu, kde usínáme za zpěvu muezína, jež z nedalekého minaretu svolává věřící k modlitbě.
Den třináctý, středa 12.7.2023 (Bosna a Hercegovina, Chorvatsko)
Ráno balíme stany a jedeme se nasnídat k několik kilometrů vzdálenému prameni řeky Bosny, kterému místní říkají Vrelo Bosne. Pramen je obklopen rozlehlým parkem s lavičkami a jezírky, ale nic extra k vidění tu není. Co je příjemné, je dostatek stínu. Parkoviště stojí 5 BAM (tj. cca 62 CZK), vstupné pro dospělého 2 BAM (tj. cca 25 CZK), děti platí polovinu.
Poté nás čeká téměř šestihodinový přejezd do Chorvatska, konkrétně do kempu ve vesničce Kopačevo. Jelikož vjíždíme do schengenského prostoru, očekáváme důkladnější kontrolu a s tím spojené zdržení. Opak je ale pravdou, tohle byly nejrychleji projeté hranice za celou naší cestu. Doba čekání 0 minut, policista si ani neotevřel všechny pasy, natož aby něco kontroloval. Podobný přístup jsme bohužel zažili i v roce 2019 při návratu z Ukrajiny. Myslíme si, že takhle vnější hranice schengenského prostoru opravdu fungovat nemá!
Family Camp v Kopačevu je malý, pěkný a čistý a za 47 EUR ho máme celý jenom pro sebe, neboť jsme jediní hosté. Po krátkém odpočinku jedeme do nedalekého města Osijek, které je se svými 100.000 obyvateli správním centrem regionu a čtvrtým největším městem Chorvatska. Rozpálený střed města je téměř liduprázdný a i zde nacházíme na budovách stopy války. Rozhodujeme se pro návštěvu zoologické zahrady, která se nachází na břehu řeky Drávy a má být největší zoologickou zahradou v celém Chorvatsku. Vstupné není drahé, za dva dospělé a čtyři děti platíme pouze 16 EUR. Zahrada velká (rozlohou) opravdu je, ale bohužel v ní chybí zvířata. Ačkoli jsme ji v tom vedru prochodili opravdu poctivě, spatřili jsme pouhých osm zvířat (a to ještě poměrně z dálky). Takže nás jedno zvíře vyšlo na 2 eura, což znamená, že jsme byli pravděpodobně v nejdražší zoologické zahradě na světě!
Den čtrnáctý, čtvrtek 13.7.2023 (Chorvatsko, Maďarsko)
Z Chorvatska odjíždíme do maďarského lázeňského městečka Harkány, v němž jsme strávili dovolenou v roce 2016. Míříme rovnou k areálu koupaliště, kde se nám podaří sehnat celodenní rodinné vstupné za 16.000 HUF (tj. cca 1.040 CZK). Koupaliště je parádní, s množstvím různých bazénů a obrovskou věží se sedmi tobogány. Je to tady stejně dobré jako před sedmi lety, vlastně ještě lepší, protože letos chybí obří přemnožené vosy, které nás tady tehdy terorizovaly.
K obědu si dáváme langoše, ke svačině zmrzlinu a navečer děláme nákup v nedalekém supermarketu SPAR, abychom měli dostatek potravin na noční přejezd domů.
Den patnáctý, pátek 14.7.2023 (Maďarsko, Slovensko, Česko)
Cesta do České republiky proběhla zcela bez komplikací, do Hradce Králové jsme dorazili nad ránem. Společné prázdninové cesty podnikáme s Alešem již od roku 2014 a i letos jsme si dovezli spoustu zkušeností a zážitků. Velký dík patří Alešovi za bezvadnou přípravu trasy a veškerého itineráře. Myslím, že o mnoho víc se toho za dva týdny stihnout a vidět nedalo.
A kolik nás to vlastně stálo? Celá expedice se vším všudy (benzín, mýto, ubytování, strava, vstupy atd.) vyšla na 40.000 CZK, což znamená 20.000 CZK na každou tříčlennou rodinu. To je myslím opravdu pěkná nízkonákladová cena, i vzhledem ke skutečnosti, že jsme najeli neuvěřitelných 4.033 km. Jak s oblibou říkám: s cestovkou by to bylo mnohem víc peněz a mnohem méně dobrodružství!