Anglie 2009
Letní výlet do Liverpoolu a Manchestru
To jsem měl zase kliku! Slovenská letecká společnost SkyEurope ohlásila úpadek jenom chvíli poté, co jsem s ní absolvoval všechny dopředu zaplacené cesty. Kdyby zkrachovala o něco dříve, tak bych své penízky ani cílové destinace již neviděl...
Přibližně ve stejné době mě zastihla informace, že z Prahy létá nový nízkonákladový přepravce, konkrétně maďarská společnost Wizz Air. V jejich nabídce jsem narazil na pár skutečných lahůdek, kterým jsem nemohl odolat. Jednou z nich byla zpáteční letenka do Liverpoolu za fantastickou konečnou cenu 774 Kč. A jelikož nejsem majitelem embosované platební karty, uvítal jsem i možnost platby převodem z účtu.
Na třídenní výlet jsem do Anglie vyrazil v polovině července. Před odletem jsem doma řešil dilema, zda brát cestovní pas či využít výhod Schengenského prostoru a letět pouze na občanku. Jde o to, že pas s sebou nerad vozím, neboť se nevejde do peněženky a v kapsách mi překáží. No, měl jsem více štěstí než rozumu, neboť jsem tentokrát zvolil pas. Až na letišti jsem zjistil, že Anglie samozřejmě v žádném Schengenském prostoru není a na občanský průkaz by mě do ní asi nepustili...
Let proběhl bez komplikací a náš Airbus A320 přistál po dvanácté hodině místního času (o hodinu méně než u nás) na letišti Johna Lennona v Liverpoolu. Odtud jsem se vypravil autobusem do 30 km vzdáleného Manchestru. Cesta trvala skoro hodinu a půl, neboť spoj jede přes množství vesnic. Zpáteční jízdné činí 10 liber.
V centru Manchestru na mě řidič udělal malý podraz, neboť se mu s téměř prázdným autobusem nechtělo zajíždět až na konečnou stanici a tak mě vysadil na jakési křižovatce a ukazoval, že zastávka je o kus dál. Já jsem se s ním těžko mohl dohadovat, neboť vyjma slovíčka Enter toho anglicky moc neumím a on zase neuměl německy. Během mého pobytu na ostrově jsem ostatně nepotkal jediného člověka, který by němčině alespoň trochu rozuměl. Díky jazykové bariéře mně potom dalo dost práce najít tu správnou zastávku, abych se dostal zpět na liverpoolské letiště.
Manchester je spíše průmyslové město, které nenabízí žádnou vyhlášenou turistickou atrakci. V centru jsem se prošel po nejrušnější ulici, která se jmenuje Piccadilly Street, prohlédl si místní katedrálu a radnici a po chvíli bloudění našel i známou Čínskou čtvrť s mohutnou vstupní bránou. Veškerý materiál na stavbu této brány byl dovezen přímo z Číny. Celou čtvrť však tvoří v podstatě jenom dvě krátké ulice, což pro mě bylo docela zklamáním, neboť to má být jedna z největších čínských čtvrtí v celé Británii. Poté jsem zamířil k částečně zrekonstruované římské pevnosti Castlefield a cestou si prohlédl bývalou nádražní budovu, první na světě, jež byla určena i pro osobní dopravu. Dnes v ní sídlí Muzeum vědy a průmyslu. V plánu jsem měl ještě slavný fotbalový stadión Old Trafford, ale ten jsem bohužel nestihl.
Jelikož se procházka Manchestrem protáhla, dostal jsem se zpět na liverpoolské letiště až okolo 21 hodiny. Přemýšlel jsem, jestli nebude lepší přespat zde, než pozdě v noci hledat v Liverpoolu můj hostel, kde jsem navíc neměl rezervaci. Nakonec jsem se však rozhodl pro hostel, neboť jsem si nebyl jistý, zda letištní halu na noc nezavírají. Do centra Liverpoolu to je z letiště busem asi půl hodiny a jízdenka přijde na necelé 3 libry. Hostel Hatters na ulici Mount Pleasant jsem nakonec našel velmi rychle. Nachází se na ideálním místě, v blízkosti hlavních liverpoolských památek a s jeho službami jsem byl velmi spokojen. Spal jsem v šesti lůžkové smíšené ložnici a to za necelých 17 liber na noc. V ceně byla i jednoduchá snídaně (pečivo, marmeláda, čaj).
Druhý den ráno jsem vyrazil na pěší prohlídku města, kterou jsem si opravdu užil. Přispělo k tomu i výborné počasí, které v této oblasti rozhodně není pravidlem. Přivést si z Liverpoolu fotky zalité sluncem, na nichž je nebe bez mráčku, to chce holt kus štěstí. Ostatně hned následující den bylo všechno jinak - sychravo, mlha, zkrátka typicky anglické depresivní počasí.
Liverpool je někdy nazýván jako „město dvou katedrál“ a tak jsem se rozhodl, že začnu u nich. Ta starší, Liverpoolská anglikánská katedrála, je svojí rozlohou největší v celé Británii. Její 101 metrů vysoká věž patří k nejvyšším na světě a jsou v ní umístěny největší zvony této planety. Katedrálu navrhl roku 1904, ve stylu viktoriánské gotiky, teprve dvaadvacetiletý Giles Gilbert Scott. Ten Scott, který je rovněž tvůrcem známých červených telefonních budek. Interiér katedrály mě příliš nenadchl. Jelikož zde však za pár hodin začínala slavnostní promoce studentů místní univerzity, probíhaly právě hudební zkoušky. Zvuky varhan společně s trumpetami byly v ohromné chrámové lodi velmi působivé. A to nejlepší přišlo nakonec. Za necelých 5 liber jsem se nechal dvěma výtahy dovést na vrchol katedrální věže, odkud se mi naskytl impozantní výhled na celý Liverpool a řeku Mersey. Nutno vidět na vlastní oči!
Druhá katedrála ve městě se nazývá Metropolitní a slouží katolické církvi. Jedná se o velmi netradiční kruhovou stavbu, v jejímž interiéru nechybí množství barevných světel. První pohled po vstupu dovnitř je šokující, ale přesto krásný. Je to asi nejzajímavější kostel, ve kterém jsem kdy byl.
Po prohlídce katedrál jsem se vydal přes rušné nákupní centrum a místní Čínskou čtvrť do Albertova doku. Ten byl v roce 2004, spolu s liverpoolským pobřežím, zapsán na seznam památek Unesco. Jedná se o první uzavřený dok v Anglii, postavený z nehořlavého materiálu. Ve zrekonstruovaných budovách dnes sídlí, vyjma řady firem a obchodů, také několik muzeí. Vstup do nich je zdarma. Výjimkou je pouze muzeum legendárních Beatles (13 liber), kteří patří mezi nejslavnější rodáky města. Já jsem navštívil Námořní muzeum a Mezinárodní muzeum otroctví. Obě expozice jsou špičkově udělané, s množstvím audio a video projekcí.
Jen pár stovek metrů od Albertova doku se u řeky Mersey rozkládá oblast Pier Head. Zde se nachází tzv. „tři grácie“ - Royal Liver Building, Cunard Building a Port of Liverpool Building. Jedná se o velkolepé budovy, v nichž dříve sídlily bohaté lodní společnosti a správa přístavu. Při stavbě se na nich rozhodně nešetřilo, vždyť Liverpool patřil na přelomu 19. a 20 století mezi nejvýznamnější přístavy světa. Svůj domovský přístav zde měl i legendární Titanic.
V podvečer jsem si na nábřeží udělal malý piknik z potravin koupených v nedalekém Tescu a čekal na západ slunce nad řekou Mersey, který byl vskutku nádherný.
Další den už následovala jenom cesta na letiště a odlet domů. Byl jsem překvapen důkladností, s jakou Angličané přistupují k bezpečnostním kontrolám. Začalo to již u odbavovací přepážky, kde mi bylo měřeno příruční zavazadlo (létám pořád se stejným batohem a zatím to nikdo neřešil). Ihned potom bylo záhodno postavit se do dlouhé fronty na bezpečnostní prohlídku, ve které jsem strávil asi 50 minut. Kdyby člověk neměl časovou rezervu, tak by letadlo ani nestihl. Po projití detekčním rámem následovalo důkladné prošacování pohmatem a poté ještě ručním detektorem kovů (běžně se dělá buď jedno nebo druhé). Potom sundat boty, ty byly prohlédnuty zvlášť a pro jistotu ještě poslány přes rentgen jako všechna zavazadla. Nezapomněli ani na kontrolu ponožek. Do toho si člověk musí neustále hlídat své věci, které se s dalšími hromadí na konci pásu, aby mu je někdo „omylem“ neodnesl. Nic proti, Anglie je z evropských zemí pro teroristy cíl číslo jedna, takže ta opatření chápu. Pracovníci letiště by ale mohli rozšířit počet bezpečnostních rámů (tuším, že byly jenom tři), aby to šlo o něco rychleji. Ve frontě totiž museli čekat i rodiny s malými dětmi a těm jsem to rozhodně nezáviděl.
Co napsat na závěr? Moje první návštěva Anglie se zkrátka vydařila. V Manchestru toho sice pro turistu moc k vidění není, ale stejně jsem rád, že jsem tam byl. Zato jeho odvěký rival - Liverpool, mi přirostl k srdci. Je to velmi příjemné a hezké město, které má co nabídnout. Good bye, England..