Fotogalerie ZDE    

V polovině října jsem strávil prodloužený víkend v Apůlii (Puglia), což je oblast nacházející se na samém jihu Itálie. Metropolí kraje je přístavní město Bari, v němž žije okolo 450.000 obyvatel. A právě pod Bari začíná stará dobrá Itálie, která je turistickým ruchem téměř nedotčena. Místní lidé dodnes dodržují polední siestu a řadu dalších tradic. Málokdo vám tu bude rozumět jinak než italsky a v množství vesniček a měst jakoby se zastavil čas...

Zpáteční letenku do Bari jsem sehnal od společnosti Wizz Air za přijatelných 1.940 Kč. Manželku se mi tentokrát k cestě přemluvit nepodařilo a tak jsem vyrazil sám. Letiště v Bari je vzdáleno od města asi 10 kilometrů a dopravu do centra zajišťuje kyvadlová autobusová linka, která jezdí každou hodinu. Cena jízdenky je 4,15 euro. Řidič autobusu byl snad jediným nepříjemným člověkem, kterého jsem za celou dobu pobytu v Apůlii potkal. Po zaplacení mi vcelku suverénně pokynul, že mohu nastoupit, aniž by mi ovšem vydal jízdenku. Nutno říci, že jsem o ni ani nebojoval, neboť jsem si při nulové znalosti italštiny a angličtiny dobře spočítal své šance. Našli se ale i psychicky odolnější turisté, kteří řidiči dali vcelku jasně najevo, že by jízdní doklad rádi obdrželi. Nebylo jim to však nic platné, řidič zkrátka jízdenky vydávat odmítl. Během cesty v hustém provozu velkoměsta poté nadával snad na všechny okolo a v pravidelných třicetivteřinových intervalech používal klakson.

Jelikož jsem se ještě téhož dne potřeboval dostat do 60 km vzdáleného Alberobella, kde jsem se chtěl ubytovat v kempu, musel jsem co nejrychleji najít vlakové nádraží. To samo o sobě nebyl problém, neboť autobus z letiště zastavil přímo před ním. Horší ale bylo najít vlak, který mě do Alberobella doveze. Věděl jsem, že musím jet soukromou železnicí FSE, neboť státní železnice tam nejezdí (oba dopravci mají oblast rozdělenu, aby si nekonkurovali). Najít správný vlak a zjistit, kde si koupit lístek, byl však téměř nadlidský úkol. Asi po čtyřiceti minutách se mi to konečně podařilo. Jízdenka stála 4.50 euro a cesta trvala přes hodinu. Vlaky FSE jsou čisté a moderní, min. o kategorii lepší než u nás.

Na nádraží v Alberobellu jsem vystupoval už za tmy. Zašel jsem do kanceláře výpravčího, zeptat se na cestu do Campingu dei Trulli, který jsem si vyhlédl na internetu. Výpravčí byl sympatický pán ve středních letech, který se evidentně snažil prolomit jazykovou bariéru a poradit mi. Když pochopil můj dotaz, měl z toho očividnou radost a potvrdil, že kemp je vzdálen jenom necelé dva kilometry. Potom začal na nějakém papíru něco hledat, chystal se telefonovat a mluvil o zajištění odvozu. Já na něj, že moc děkuji, ale že mám nohy zdravé a půjdu pěšky. On zase že "no taxi", ale telefonní sluchátko přitom nepustil z ruky. Tak já mu povídám taky že "no taxi", že potřebuju jenom ukázat "die Richtung" (směr)... Když jsem si myslel, že větší guláš už v tom našem mezinárodním hovoru být nemůže, vešly do místnosti dvě docela pěkné, tak sedmnáctileté holky. Pochopil jsem, že se s ním znají (zřejmě dcera s kamarádkou). Byly také milé a pořád se chichotaly. Když zjistily, že mluvím pouze německy, začaly (pro dovršení zmatku) i ony někam telefonovat. Po chvíli mi vrazily k uchu svůj mobil, ze kterého na mě lámanou němčinou hovořila nějaká žena. Ta její němčina ale byla natolik lámaná, že nám trvalo nejméně deset minut, než jsme si alespoň trochu porozuměli. Hovor byl navíc průběžně "narušován" výpravčím, který čas od času do telefonu něco zahulákal italsky, což mělo za následek, že paní na druhém konci začala odpovídat také italsky. Potom ten telefon různě koloval po místnosti a každý do něj něco říkal. A já pořád nevěděl co se děje, tak jsem se během toho pozdvižení alespoň usmíval na ta děvčata a ony se zase usmívaly na mě. Potom se mi nějakým zázrakem podařilo s tou paní domluvit, že pro mě z kempu během pěti minut přijede auto, že to není taxík a bude to zdarma. A protože se tak skutečně stalo a já si rázem začal připadat jako nějaký VIP host, srdečně jsem všem těm super lidičkám z nádraží poděkoval. Holky se přitom pořád usmívaly a mě napadlo, jestli se budou stejně usmívat, až jim dorazí účet za ten půlhodinový telefonní hovor...

Odvoz mi nakonec přišel docela vhod, protože kemp se nachází až za městem a jediná cesta k němu vede po silnici, což by pro chodce nebylo za tmy zrovna ideální. Na recepci mě chvilku přesvědčovali, abych se ubytoval v bungalovu, neboť v noci je už hodně zima. To jsem ale odmítl, protože to bylo dražší a také jsem chtěl využít svůj stan, když už jsem ho táhl přes půl Evropy. Takže jsem pana recepčního ujistil, že mám velmi dobré vybavení a teplý spacák k tomu. Nebyla to ovšem pravda, neboť jsem byl limitován rozměry příručního zavazadla, které je možno vzít na palubu letadla. Z tohoto důvodu jsem tentokrát musel nechat kvalitní výbavu doma, protože jediné co se mi do batůžku vešlo (vyjma pár triček a spodního prádla), byl miniaturní stan pro jednu osobu zn. Tesco a tenoučký letní spacák od stejné firmy.

Dalším problémem, se kterým jsem si před odletem lámal hlavu, byly stanové kolíky. Správně jsem usoudil, že mě s nimi do letadla nepustí, což mi také po mém emailovém dotazu pracovníci ruzyňského letiště potvrdili. Vymyslel jsem tedy náhradní řešení v podobě dřevěných pastelek, se kterými při kontrole žádný problém nebyl. Můj vynález ovšem fungoval pouze částečně, protože pro pastelky byla jihoitalská vyprahlá půda příliš tvrdá. Podařilo se mi jich do země zarazit pouze několik, což však na vztyčení stanu (který navíc nebyl samonosný) v žádném případě nestačilo. Jít zpátky na recepci žadonit o bungalov, bylo pro moji ješitnou povahu nepředstavitelné a tak jsem se pomalu smiřoval s faktem, že se tím stanem tak nanejvýš přikryji. Měl jsem však štěstí v neštěstí, neboť v kempu se nacházelo velké množství kamenů různých tvarů a velikostí. Nanosil jsem si jich tedy asi tři metráky ke stanu a využil je jako improvizované kolíky (stejné množství kamenů, jaké je zachyceno na fotografii, bylo nutné umístit i dovnitř stanu).

Noc byla poměrně studená, teplota se mohla pohybovat okolo 8 stupňů. Dalo se to ale v pohodě přežít. Ač jsem ke spánku ulehl velmi brzy, probudil jsem se až před desátou hodinou dopolední. Venku polojasno a tak jsem na nic nečekal a vydal se pěšky do Alberobella. Potřeboval jsem si nakoupit potraviny a poté dojet vlakem k největší italské jeskyni Grotte Di Castellana. Když jsem se při chůzi do Alberobella zastavil u jedné z křižovatek a koukl do mapy, okamžitě u mě přibrzdilo auto se starší Italkou, která se ptala co hledám. Jakmile jsem jí vysvětlil že obchod s jídlem, ukázala mi ať si k ní nastoupím a ač původně jela jiným směrem, dovezla mě do Alberobella k supermarketu. Zmiňuji to zde jako další důkaz toho, že na jihoitalském venkově jsou lidé skutečně přátelští.

Jelikož byla sobota, nakoupil jsem si zásoby jídla a pití raději na celou dobu pobytu, neboť jsem správně předpokládal, že v této silně katolické oblasti budou mít obchody v neděli zavřeno. Poté jsem došel na nádraží a odjel do města Castellana Grotte, u něhož se nachází stejnojmenná jeskyně. Když jsem k ní dorazil, byla však právě polední siesta a tak jsem musel na nejbližší prohlídku čekat skoro dvě hodiny. Čas jsem si ukrátil návštěvou přilehlého Speleologického muzea (vstupné 3,5 euro, ale nikdo ho po mě nechtěl).

Vlastní prohlídka jeskyně trvala něco přes hodinu. Zvolil jsem kratší, asi kilometrový okruh, s německy hovořícím průvodcem. Vstupenka přišla na rovných 10 euro a vynaložených peněz jsem rozhodně nelitoval. Poté jsem vlakem zamířil zpět do Alberobella a cestou do kempu pořídil několik pěkných, večerním sluncem zalitých fotografií místní krajiny.

Neděle byla dnem, který jsem měl vyhrazen na prohlídku "hlavního města Trullů" - Alberobella. Trulli jsou kruhové, bíle natřené domky z 15. století, které mají kopulovitou střechu z kamenných desek, držící bez jediné lžíce malty. Jedna z teorií o jejich vzniku říká, že za domy se zde v minulosti platily velké daně. Obyvatelé proto vždy před příjezdem výběrčího část střechy rozebrali, neboť za dům bez střechy se platit nemuselo. Alberobello je díky trulli, kterých se zde nachází více jak tisíc, zapsáno od roku 1996 na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Prohlídku Alberobella jsem začal návštěvou dopolední mše v Basilice dei S.S. Medici. Potom jsem zavítal do Trullího muzea (Trullo Sovrano), kde se platí vstupné 1,5 euro. Expozice ukazuje, jak byly v minulosti zařízeny jednotlivé místnosti v trulli a k čemu sloužily. Poté jsem došel přes typické italské náměstí Piazza del Popolo, až ke dvěma hlavním čtvrtím s trulli, které se rozkládají na protilehlých svazích údolí. Z většiny domečků jsou dnes obchůdky se suvenýry pro turisty, v řadě z nich se však stále bydlí. Prohlídku mi pokazilo snad jenom nepříliš dobré počasí. Nepršelo, ale na obloze se povalovala velká černá mračna, přes která se sluníčko dostávalo jenom zřídka. Teploměr navíc ukazoval pouhých 12 st. C a já byl hodně rád, že jsem měl s sebou zimní bundu.

V pondělí brzy ráno jsem odjel vlakem do Bari. Zde jsem měl dostatek času na prohlídku Starého města (Bari Vecchia). V cestovním průvodci Lonely Planet jsem se dočetl, že skoro půlmilionové Bari má pověst centra zločinu a obchodu s drogami. Kriminalita zde údajně dosahuje takové výše, že vstup do historické části se po setmění vůbec nedoporučuje...

Já jsem v Bari nejprve navštívil hrad Castello Svevo, který byl však kvůli probíhající rekonstrukci uzavřen. Poté jsem si prohlédl Basiliku San Nicola, v níž jsou uloženy ostatky sv. Mikuláše a nezapomněl jsem ani na katedrálu S. Sabino na náměstí Piazza Odegitria. Poté jsem se za nádherného počasí toulal pobřežní promenádou s palmami (bohužel částečně poničenou sprejery) a nasával vůni mořského vzduchu. Často jsem přitom míjel hloučky starých mužů, hrající kostky a šachy. Prohlédl jsem si také přístaviště trajektů a spletitou změť křivolakých uliček Starého města, ve kterých jsem málem zabloudil. Ačkoliv je Bari poměrně rušné a ne vždy čisté a bezpečné místo, celkově na mě udělalo dobrý dojem. Za jednodenní návštěvu rozhodně stojí.

Prohlídkou Bari jsem zároveň ukončil svůj čtyřdenní výlet do Apůlie. Trochu jsem zalitoval, že jsem nezvolil pobyt o něco delší, neboť zajímavých cílů by tu bylo ještě mnoho. Dojem ve mně zanechala především vstřícnost místních obyvatel a syrová krása zdejší krajiny. Arrivederci Puglia...

 

Kolik mě to stálo:

• zpáteční letenka - 1.940 Kč

• cesta z Hradce Králové na letiště a zpět - 280 Kč

• ubytování v kempu (3 noci) - 750 Kč

• vstupné do jeskyně a Trullího muzea - 290 Kč

• jízdné za vlaky a autobusy v Itálii - 510 Kč

• jídlo a pití - 470 Kč

• cestovní pojištění - 50 Kč

• CELKEM 4.290 Kč