Bavorsko 2010

To nejlepší z kraje Berchtesgadenského

Fotogalerie ZDE     

    Koncem června roku 2010 jsme konečně uskutečnili dlouho plánovanou cestu do německého Bavorska. A jelikož mi na tuto dovolenou finančně přispěl zaměstnavatel, mohl jsem si i s celou rodinou dovolit týdenní pobyt v poměrně drahém penzionu Lampllehen (přes 100 euro pro dvě osoby za noc s polopenzí), který je umístěn v krásném okolí městečka Berchtesgaden. Ze zvoleného penzionu jsme sice nakonec byli trochu zklamáni (a pro mnoho maličkostí ho nemůžeme doporučit zejména rodinám s dětmi), ale nádherná okolní příroda nám vše vynahradila...

      Ale popořadě. Jelikož se naše rodina opět rozrostla a téměř dvouleté Šárince přibyl bráška Šimon, který v Německu oslavil 6 měsíců života, bylo nutno provést změnu v našem vozovém parku. Se slzami v očích jsme se na vrakovišti rozloučili s naším Favoritem, který nám tak dobře a věrně sloužil na minulých expedicích a s nímž jsme toho na cestách po Evropě tolik prožili. Místo něj jsme zakoupili starší Ford Mondeo, rok výroby 1998. Mimo bezpečnosti a určitého komfortu jsme si polepšili zejména se zavazadlovým prostorem, který je oproti Favoritu minimálně dvojnásobný, což se při dvou dětech v rodině hodí.

      Jelikož cesta měla trvat poměrně dlouho a nevěděli jsme jak ji bude zejména malý Šimon snášet (s Šárkou už přece jenom něco najeto máme), rozhodli jsme vyrazit na noc. Tato volba se ukázala jako správná, neboť děti skoro celou cestu prospali. Jenom Šimonovi musela manželka každé tři hodiny na parkovišti míchat sunar, protože dával jasně najevo, že o jídlo se připravit nenechá...

      Cesta i první dny pobytu nám propršely. Poté se však udělalo hezky a tak jsme nakonec stihli všechny výlety, které jsme měli v plánu. Deštivého počasí jsme využili k návštěvě Berchtesgadenského solného dolu (Salzbergwerk Berchtesgaden). Dovnitř šla ale pouze manželka s Šárkou, já jsem na parkovišti hlídal Šimona, pro kterého by to ještě asi nebylo. Celá prohlídka trvá zhruba 1,5 hodiny. Jezdí se při ní podzemním vláčkem, pluje se lodičkou po podzemním jezírku a sjíždí se na podzemních skluzavkách. To vše ve slušivé černé kombinéze, kterou vám na místě zapůjčí (mají všechny možné velikosti). Šárinka v ní vypadala jako opravdový solný permoník. Vstupné stojí 14.90 euro, děti do dvou let jsou zdarma. S dalšími 3,50 euro je třeba počítat za placené parkoviště.

      Další den, kdy se sluníčku nechtělo moc pracovat, jsme strávili v nedalekém Salzburgu, který leží přímo na německo-rakouské hranici. Já jsem zde byl již podruhé a tak jsem rodinu zkušeně provedl historickým jádrem města. Poté jsme vystoupali až k hradu, kde jsme si s manželkou vyměnili role z předešlého dne, tzn. že na prohlídku interiéru jsem vyrazil já s Šárkou. Vstupné činí 7.40 euro, což je tak akorát, neboť expozice jsou o dost chudší, než jsme zvyklí z našich hradů a zámků. Nejvíce se nám z celé prohlídky líbil pohled na město z hradní věže, na kterou jsme však museli vystát asi dvacetiminutovou frontu.

      Následující den se již počasí začalo umoudřovat a tak jsme navštívili lázeňské městečko Bad Reichenhall a poté soutěsku Almbachklamm. Ta patří k nejkrásnějším soutěskám, které jsme kdy viděli. Je dlouhá 3 kilometry a nachází se v ní několik vodopádů. Trasa vede převážně po zpevněných lávkách, místy jištěných řetězy. Zpočátku jsme měli trochu obavu, jestli to s dětmi nebude nebezpečné (obě děti nosíme ve speciálních krosnách). Nakonec se ukázalo, že když se člověk na exponovaných úsecích přidržuje zábradlí či řetězů, není se čeho bát.

      Na poslední dny našeho pobytu, které již byly plné slunce a modré oblohy, jsme si nechali ty největší turistické lahůdky. Patřila k nim i projížďka po Rossfeldské panoramatické silnici (Rossfeldpanoramastrasse), na které se platí mýto ve výši 6.50 euro za dva dospělé a vozidlo. Cesta se však našemu novému autíčku vůbec nelíbila, protože již v půlce stoupání začalo vařit a tak jsme si museli udělat neplánovanou přestávku. Při ní jsme věnovali vzpomínku našemu starému dobrému Favoritu, který (ač značně rezatý) nevařil za ty roky ani jednou a např. ve Švýcarsku jsme s ním hravě zdolávali jeden průsmyk za druhým...

      Když se Mondeo trochu vydýchalo, pokračovali jsme po Rossfeldské panoramatické silnici až kousek pod chatu Enzianhütte. Zde jsme ho zanechali na neplaceném parkovišti a pěšky vyrazili k Hitlerovu Orlímu hnízdu, které se nachází na vrcholu hory Kehlstein (1837 m). Za 15 euro se tam každý může nechat vyvést autobusem a poté speciálním výtahem umístěným přímo ve skále. My jsme si však řekli, že nejsme žádní důchodci, abychom si vozili zadky a že to dáme i s plnou polní pěšky. Plná polní znamená, že každý nesl v krosně po jednom dítěti a já navíc na břiše batoh s takovými zbytečnostmi, jako jsou dětské pleny, sunar, hračky, pitná voda, oblečení apod. Zdolat jsme museli přes 700 výškových metrů, což se nám nakonec po dvou a půl hodinovém pochodu podařilo. Cestou jsme si stihli prohlédnout i onen unikátní skalní výtah u horního parkoviště autobusů, kterým odtud lze vyjet přímo do Orlího hnízda během necelé minuty. K výtahu vede 124 metrů dlouhý a velmi působivý tmavý tunel. Samotné Orlí hnízdo nechal pro Adolfa Hitlera vybudovat k 50. narozeninám jeho nejbližší přítel Martin Bormann. Vůdce ho potom využíval jako svoji letní rezidenci. Dnes stavba slouží jako restaurace a malé muzeum. Je odtud fascinující výhled do okolní krajiny a na jezero Königssee.

      A právě jezero Königssee jsme navštívili poslední den našeho pobytu v Bavorsku. Nachází se uprostřed Berchtesgadenského národního parku, nedaleko hranice s Rakouskem. Jeho smaragdově zelená voda je obklopena strmými srázy a vysokými horami, připomínajícími fjordy. Je tak čistá, že dosahuje parametrů pitné vody. Jezero má na délku 8 kilometrů a bohužel se nedá obejít pěšky. Jedinou možností, jak se dostat na poloostrov Sv. Bartoloměje, je plavba lodí. Aby lodní doprava jezero neznečišťovala, jsou již od roku 1909 všechny výletní lodě vybaveny elektrickým pohonem. Zpáteční jízdenka stojí 15.80 euro. Měli jsme štěstí, že jsme dorazili brzy ráno a tak zde ještě nebylo mnoho lidí. Když jsem totiž viděl ohromnou rozlohu zdejších parkovišť (4 euro/den), nechtěl jsem raději ani domýšlet, co se tu musí dít v hlavní turistické sezóně.

      Plavba na poloostrov Sv. Bartoloměje trvala něco přes půl hodiny a byla doplněna výkladem v němčině. Hned po vyplutí z přístavu nás kapitán lodi upozornil na oranžový křížek na jedné ze skalních stěn, který připomíná tragédii z roku 1688, kdy se zde během bouřky převrátil vor s poutníky a 71 jich utonulo. Poté cesta pokračovala okolo vodopádu až k místu, odkud je krásně vidět skalní útvar připomínající čarodějnici ležící na zádech. Po několika dalších minutách jsme dopluli doprostřed jezera, kde loď znenadání zastavila a kapitán vypnul motory. Nacházeli jsme se totiž u tzv. stěny ozvěny. V minulých dobách zde každá loď vypálila salvu z děla a ozvěna poté byla slyšet až sedmkrát. Dnes kapitán lodi ozvěnu vytváří hrou na trumpetu, přičemž ozvěna je slyšet jednou až dvakrát. Je to mimořádný zážitek.

      Dominantou poloostrova Sv. Bartoloměje je stejnojmenná kaple s červenými kopulemi, která zde byla vystavěna již ve 12. století. Začíná tady řada turistických tras, od lehkých procházek po břehu jezera až po výstup k ledové kapli na úpatí východní stěny hory Watzmann. Nechybí zde ani farma, stylový hostinec a pěkné dětské hřiště. Zkrátka pro každého něco. I přes množství turistů, kteří sem každoročně míří, je všude pořádek a čisto a vše je upraveno s proslulou německou pečlivostí. Poloostrov na mě udělal takový dojem, že ho hodnotím jako jedno z nejkrásnějších míst, která jsem dosud při svých cestách po Evropě navštívil. Špatně se to ale popisuje - nutno vidět na vlastní oči!

      Když jsme se dosyta nabažili krás poloostrova Sv. Bartoloměje, pokračovali jsme v plavbě do přístavu Salet, odkud je to asi 15 minut chůze k jezeru Obersee. To je stejně krásné, jako jeho mnohem větší a známější soused. Po pravém břehu se dá dojít až k osamocené horské chatě, která stojí doslova na konci světa, neboť dál již žádná cesta nevede a všude jsou jenom majestátné štíty hor...

      Cestou do našeho penzionu jsme se ještě zastavili na krátkou prohlídku města Berchtesgaden, ve kterém se nám líbily především malované domy a zámek. Poté nás již čekala jenom poslední noc a odjezd domů. Rozhodli jsme se, že tentokrát pojedeme přes den, abychom vyzkoušeli, jak se to bude líbit našim cestovatelským mláďátkům. Po přejetí rakouských hranic jsme si udělali zastávku v obci Mondsee, která leží na břehu stejnojmenného jezera. Podnikli jsme zde asi dvouhodinovou okružní procházku, při které jsme, vyjma historického centra města a krásného jezera, viděli i místní svatbu s kapelou a tradičními kroji.

      Dovolenou jsme si tedy užili jak se sluší a patří a znovu se přesvědčili o tom, že i s malými dětmi se dá (byť s určitými omezeními) cestovat a chodit po horách. Myslíme si, že za rok to už dokonce bude na spaní pod stanem. Takže "Bis bald Bayern..." (brzy nashledanou Bavorsko).

 

Mapa navštívených míst