Benelux 2018

Cesta za koupáním, vojenskou historií a fotbalem

Fotogalerie ZDE

     První červencový týden opět patřil zahraniční dovolené, kterou s Alešem pravidelně organizujeme pro naše děti: Šárku (10), Šimona (8), Hanku (6) a Kamilu (4). A protože je jim dohromady již 28 let, rozhodli jsme se, že je na čase ukázat jim i některé muslimské země. Konkrétně jsme vybrali Belgii, Holandsko a Lucembursko.

     Alešovou Caravellou jsme z Hradce vyrazili jako obvykle na noc a druhý den ráno již parkovali v lucemburském městečku Remich, kde jsme si chtěli prohlédnout historické centrum. Město však žádné centrum nemá, natož historické a tak jsme se alespoň prošli okolními vinicemi a nechali děti vyblbnout na hřišti s jezírkem na ulici Rue de Macher. A samozřejmě jsme natankovali plnou nádrž, protože nafta je v Lucembursku o něco levnější než u nás a o hodně levnější než v dalších státech, které jsme se chystali navštívit.

     Z Remichu jsme popojeli asi 20 km do Lucemburku, který je se svými 100.000 obyvateli hlavním městem země. Zde jsme nejprve navštívili americký vojenský hřbitov ve čtvrti Hamme, čítající více než pět tisíc náhrobků padlých amerických vojáků, mezi nimiž nechybí ani hrob čtyřhvězdičkového generála George Pattona. Celý areál je perfektně upraven, bílé kříže jsou přesně vyrovnány na dokonale zastřiženém trávníku a vše je doplněno vodními fontánami, kaplí a americkými vlajkami. Komplex je čtyřiadvacet hodin denně střežen ozbrojenými hlídači. 

     Po prohlídce hřbitova jsme se přesunuli přímo do centra Lucemburku, který nás však příliš neoslovil. Za zmínku stojí snad jen katedrála Notre-Dame, v jejíž kryptě se nacházejí ostatky českého krále Jana Lucemburského. Při naší návštěvě jsme měli štěstí na pěvecký sbor, který v hlavní chrámové lodi zazpíval několik písní ve francouzštině. V kombinaci se zdejší akustikou to bylo velmi působivé.

     Dětem se nejvíce líbil pohled na město ze speciální, 81 metrů vysoké rozhledny City Skyliner, která je tvořena prosklenou, za jízdy se otáčející kabinou. Vstupné bylo přijatelných 7€ (děti 4€).     

     Poté již následoval přejezd do Belgie, která je po právu nazývána „nejnudnější zemí Evropy“. Na pět nocí jsme se ubytovali v luxusním hotelu Holiday Inn Express ve městě Hasselt. Na tohle ubytování samozřejmě nejsme jako nízkonákladoví turisté pyšní, noc ve stanu je prostě nenahraditelná, ale co jsme mohli dělat, když jsme měli pobyt zadarmo? Nakonec jsme si však na klimatizaci, televizi i bohaté snídaně zvykli :-) Nevyužívali jsme pouze možnost úklidu pokoje, za což jsme každý den dostali pětieurový poukaz na útratu v hotelové restauraci. A jelikož jsme bydleli ve dvou pokojích, vlastnili jsme při odjezdu tolik poukazů, že to stačilo na jednu obyčejnou wafli se šlehačkou pro každého. Měli jsme to přesně spočítané, takže dotaz dětí, zda si mohou přidat, nás při ceně wafle (skoro 200 Kč) rozesmál.

     Večer odešla část naší expedice do fanzóny Hasselt, kde na velkoplošné obrazovce sledovala zápas fotbalového mistrovství světa mezi Belgií a Japonskem. Belgie vyhrála a postoupila v turnaji dál.

     Následujícího dne jsme (zcela přejedeni po hodinové tříchodové snídani), vyrazili do Holandska. Naším cílem bylo koupání na jednom z nejzápadnějších holandských výběžků – ve středisku Westkapelle. Stačily dvě hodiny jízdy a již jsme dováděli ve vlnách Severního moře a obdivovali tank umístěný přímo na pláži. Nechyběla prohlídka městečka, vojenského muzea a několikakilometrová procházka po hrázi k červenobílému majáku Noorderhoofd. Moc se nám tu líbilo.

     Cestou zpět jsme ještě udělali krátkou zastávku na pláži v Zoutelande a potom povečeřeli na jednom z dálničních odpočívadel, kde Aleš připravil vynikající těstoviny s omáčkou a masovou konzervou.

     Belgické dálnice nás překvapili tím, že jsou kompletně osvětlené, tzn. že každých cca 50 metrů je stožár s lampou. Kromě toho, že je to zbytečné, tak to musí být při množství belgických dálnic velmi finančně náročné a to jak na provoz tak na údržbu.

     Po další snídani, opět narvaní k prasknutí, vyjíždíme do Bruselu. Po chvíli hledání nalézáme slavné Atomium, u něhož parkujeme. Astronomické vstupné nejsme ochotni zaplatit a tak se díváme jenom z venku. Potom Aleš vymyslí, že do centra Bruselu dojedeme metrem. Cožpak o to, stanice je nedaleko a jízdenka stojí jenom 2 €. Chceme ji koupit v automatu, což se nám asi po hodině daří (venku je nejmíň 40 st. C). Děti pašujeme přes turnikety bez lístku a dokonce i tušíme, kde přestoupit. V metru je strašně moc černochů a arabů, jeden zapáchající černoch prochází celou soupravu a žebrá peníze do kelímku od coly.

     Z metra vylézáme v centru Bruselu, překračujeme araba spícího na matraci (zřejmě je po noční, ale i on má kelímek od coly s mincemi) a hledáme náměstí Grand-Place, které je díky historickým budovám zapsáno od roku 1998 na Seznamu světového dědictví Unesco. Náměstí je skutečně krásné, v době naší návštěvy na něm však vyrostlo několik tribun, které výrazně překážely při fotografování. Poté se nám daří najít další z bruselských symbolů - sochu čůrajícího chlapečka a také Katedrálu sv. Michaela archanděla. V nedalekém parku obědváme chleba s paštikou a poté dětem udělujeme osobní volno k návštěvě dětského hřiště.

    Při cestě metrem zpět k Atomiu se nám nejprve nedaří finta s průchodem dětí přes turniket bez placení, ale nevzdáváme to a po chvíli nám nějaká zaměstnankyně turniket otevírá a my procházíme zadarmo úplně všichni. Takže nám dvě jízdenky zbyly, kdyby měl někdo zájem :-). V metru opět potkáváme zapáchajícího černocha s kelímkem od coly. Zřejmě je to jeho oblíbená linka. Poté jsme svědkem vojenské operace. Do našeho vagonu nastoupili čtyři příslušníci belgické armády v plné zbroji, přísnými pohledy zkontrolovali cestující a poté zaujali obranné postavení (každý u jedněch dveří). V uších vysílačky, samopaly připravené ke střelbě, oči pečlivě střeží přidělený perimetr.. Jeli s námi takto několik stanic. Více než na běžnou patrolu to vypadalo na ostrou bojovou akci, jejíž cíl nám ovšem zůstal utajen..  

     Další den byl dnem návštěvy unikátního komplexu devatenácti větrných mlýnů v holandském Kinderdijku. Mlýny jsou zapsány na seznamu Unesco a dříve sloužily k odčerpávání vody z tzv. polderů (vysušených částí země), jejichž nadmořská výška dosahuje záporných hodnot. Placené parkoviště za 5 € přímo u vstupu do areálu bylo plné, podařilo se nám však zaparkovat v ulici jen o kousek vedle (a úplně zadarmo). Vstupné do areálu se neplatí, zpoplatněna je pouze návštěva interiéru dvou větrných mlýnů a plavba člunem. Stejně jako v roce 2006, i teď se mi tady moc líbilo. Děti ocenily zejména zmrzlinu, která zde kupodivu byla za poloviční cenu (1 €).

     Z Kinderdijku jsme se vydali do 20 km vzdáleného Rotterdamu, který je druhým největším holandským městem a zároveň největším přístavem v Evropě. Do roku 2004 byl dokonce největším přístavem na světě, předstihla ho ale čínská Šanghaj. Naším hlavním cílem byla v Rotterdamu 185 metrů vysoká věž Euromast (dospělý 10 €, děti 6 €). Je to nejvyšší stavba v Holandsku. Dobře si pamatuji, že při mé předchozí návštěvě jsem díky fobii z výšek dokázal výtahem vyjet „pouze“ na první vyhlídkovou plošinu ve výšce 100 metrů. I odtud je výhled fantastický, je ovšem možno pokračovat ještě výš. Problémem je, že celoproskleným výtahem, který se navíc otáčí kolem své osy. Fakt nic pro mě, ale tentokrát jsem byl rozhodnut, že to zvládnu. Zvládl jsem to, ale opakovat bych to nechtěl. Ve výtahu jsme byli řidičem výslovně upozorněni v několika jazycích, že se nesmí vstávat, všichni musí po celou dobu sedět. To mně na klidu samozřejmě nepřidalo. Proč se nesmí vstávat, když to přece nemůže spadnout?! Samotná jízda pro mě byla strašná, nejlépe to asi dokumentuje video, které pořídila Šárka. Je na něm zachycen tento náš dialog:

„Šárko, hlavně se drž!“

„Klid tati, to je v pohodě!“

„Drž se a nedívej se dolů!“

„Proč ne? Támhle pod námi zrovna pluje nějaká loď..“

„Drž se! Ty to natáčíš?!

„Jo.“

„Tak to se pobliju, až to doma uvidím.“

     Nedaleko věže jsme poté narazili na policisty, s nimiž jsme se dali do řeči. Zaujal nás především jejich vodní stříkač, který byl o kategorii lepší, než používáme u nás.

     Následovala prohlídka centra Rotterdamu, včetně obytných kostek Kubuswoning, což je moderní obytný komplex tvořený domy postavenými na špičku. Jednu z kostek si můžeme prohlédnout i zevnitř (3 €).

     Poté jsme chvíli čekali na výletní loď, kterou jsme se chtěli projet po kanálech, ale jelikož nepřijela, tak z plavby nic nebylo.

     Na zpáteční cestě do Hasseltu jsme zastavili na jednom z odpočívadel, kde Aleš uvařil k večeři těstoviny. Tentokrát se mu ale vůbec nepovedly, takže od nás obdržely hodnocení „nepoživatelné“ (někteří dokonce hlasovali pro hodnocení „zdraví škodlivé“). Aleše jsme zbavili funkce kuchaře, najedli jsme se suchého chleba a těstoviny vyhodili do křoví. Původně jsme je chtěli zakopat do země, ale neměli jsme nářadí a také jsme se báli, aby nedošlo k ohrožení spodních vod :-) .

     Další den jsme v Hasseltu zašli do překrásné Japonské zahrady (6 €), jejíž návštěvu můžeme doporučit. Poté jsme odjeli do nedaleké vesničky Bokrijk, kde je v lese umístěno obrovské dětské hřiště (platí se pouze parkovné 5 €). Odpoledne jsme potom strávili na hasseltském koupališti, které disponuje vnitřním i venkovním bazénem a divokou řekou.

     Večer hrála Belgie na mistrovství světa další zápas, tentokrát proti favorizovaným Brazilcům. Belgičani senzačně vyhráli 2:1 a postoupili do bitvy o medaile. Fanzóna byla narvaná k prasknutí.

     Následující den jsme se v hotelu naposledy nasnídali a vyrazili směrem k domovu. Nejdříve jsme ale museli do nejbližšího nákupního centra a také do zahradnictví, neboť Aleš si z domu vezl lísteček se seznamem, co všechno má koupit. Na parkovišti se nám Kamila pokusila ujet v nákupním vozíku, ale včas jsme ji doběhli :-)

     Poté jsme zamířili do belgického vojenského muzea v La Gleize (vstupné 8 €), které nabízí precizní expozici věnovanou bitvě o Ardeny. Toto muzeum je hodnoceno jako jedno z nejlepších v celé Evropě. Potkali jsme zde krajany z Česka.

     Po přejetí hranice s Lucemburskem jsme našli vesnici Troisvierges. Ačkoliv má tato obec jenom něco přes tisíc obyvatel, může se pochlubit bezvadným koupalištěm se symbolickým vstupným 4 €. Vedro bylo opět neuvěřitelné, takže jsme na koupališti vydrželi až do pozdních odpoledních hodin.

     Potom jsme popojeli do okolí města Clervaux, kde jsme si u lesa vyhlédli odpočívadlo na přespání. Místo to bylo pěkné a pro náš záměr ideální, jedinou nevýhodou bylo množství exkrementů ukrytých v okolí. Většina dětí je samozřejmě během chvíle měla na sandálech. Po večeři proběhlo přihlašování na „Noční lucemburskou stezku odvahy“. Přihlásila se Hanka a Šimon. Potom jsme nafoukli matraci a vytvořili v autě pro děti místo na spaní. Jak rostou, už se tam vejdou jen tak tak. Budeme asi potřebovat větší auto.

     Když se kolem desáté konečně setmělo, odešel jsem se schovat do lesa a Aleš probudil prvního odvážlivce. Byl to Šimon. Jeho úkolem bylo jít po lesní cestě a pokud někoho potká, tak mu říci heslo „bodák“ a vyčkat na odpověď „Bratislava“. Šíma to zvládl výborně a došel až ke mně, akorát cestou zapomněl to heslo. Potom jsem telefonem prozvonil Aleše, což byl signál k vypuštění Hanky. Hanka postupovala statečně zhruba do půlky trasy, poté se světélko z její baterky otočilo a upalovalo zpátky k parkovišti. Následoval druhý pokus v doprovodu Aleše, který již dopadl úspěšně.

     Po ukončení stezky odvahy jsme zjistili, že kdo ještě neměl na botě exkrement, tak už ho tam má, takže všechny boty nocovaly mimo vozidlo.

     Ráno po snídani jsme vyrazili na prohlídku hradu ve městě Clervaux. Hrad je velmi fotogenický a kromě expozice modelů lucemburských hradů (3,5 €) v něm je umístěno i muzeum 2. světové války (3,5 €) s množstvím zbraní, uniforem a dobových předmětů.

     Poslední zastávkou na naší cestě k domovu byla procházka v okolí vesničky Berdorf, kde se v zalesněné krajině nacházejí skalní útvary, protkané množstvím turistických tras.

     A teď malá nápověda pro ty, kteří se nás ptají, kam se chystáme vyrazit příští rok. Bude to do země, v níž jsem ještě nikdy nebyl a která leží opačným směrem, než Benelux..