Dolomity 2008
Jarní lyžování a turistika v Itálii
Poslední týden v březnu jsem strávil na severu Itálie, konkrétně ve Val di Sole (Slunečné údolí), které se nachází na rozhraní regionů Trentino a Lombardie. Jednalo se o autobusový zájezd od CK Kalousek, kterého jsem se účastnil společně s kamarády. Ubytováni jsme byli v horské vesničce Vermiglio, v jednoduše zařízené vile Casa Carmen.
Ubytování nebylo vzhledem k velmi nízké ceně zájezdu špatné, jediným problémem se ukázal nedostatek místa. Ten byl způsoben tím, že nás do apartmánu pro 8 lidí nastrkali celkem 12! Ve vile také nešly dobýt baterie do foťáku, neboť do místních tříkolíkových zásuvek nepasují žádné redukce (a že jsme jich měli několik). Stravovat jsme se chodili do nedaleké vily Casa Agostini, kde je vytvořena jakási jídelna z místnosti, která pravděpodobně dříve sloužila jako garáž. Po večeři se jídelna měnila v hospůdku, ve které bylo možno popíjet za českou měnu. Až na to ubytování mohu s výše uvedenou CK vyslovit spokojenost, řidiči i delegátka byli v pohodě, odjíždělo se vždy včas. Cesta tam trvala z Hradce Králové 13,5 hodiny, zpátky jsme byli o více jak dvě hodiny rychlejší.
Lyžovat jsme jezdili do 12 kilometrů vzdáleného střediska Passo Tonale, které leží v nadmořské výšce 1883 metrů. Zde si přijdou na své jak začátečníci tak profesionálové. Středisko je propojeno 5 km dlouhou kabinovou lanovkou se sousedním Ponte di Legno, takže vznikl ohromný komplex čtyřiceti sjezdových tratí a to vše na jediný skipas (včetně lanovek a vleků na ledovec Presena a skibusů do okolních obcí). Na ledovci Presena (3016 m) se lyžuje celoročně. Skipas je magnetický, tudíž ho není třeba u turniketů vůbec vyndávat z kapsy. Pojem „fronta u vleku“ tady zřejmě neznají, jezdilo se vždy bez čekání. Sjezdovky kolikrát téměř prázdné, ale vždy upravené. Pravdou je, že už bylo trochu po sezóně, sněhu byl však dostatek a počasí vyšlo znamenitě. Z jednotlivých sjezdovek a především z vrcholu ledovce Presena, byly nádherné panoramatické výhledy na štíty okolních hor.
Nakupovat potraviny je v této části Itálie nejlepší v prodejnách DESPAR nebo COOP, kde jsou ceny jen o málo vyšší než u nás. Zajímavostí je, že pečivo zde prodávají zásadně u pultu, na váhu. Takže se nelekněte, když u obyčejné housky zahlédnete cenu okolo 3 Euro. Je to cena za kilogram.
A protože krása okolní přírody přímo vybízela k pěším výletům, podnikl jsem také dvě túry. Jednu do kopců nad obec Ponte di Legno a druhou z Vermiglia k bývalé vojenské pevnosti Forte Strino. Turistická cesta k pevnosti začíná u kostela ve směru na Tonale a prakticky kopíruje úzkou silnici pro vozidla, která vede několik desítek metrů pod ní (po této silnici není možný pohyb chodců). Vzhledem k menší nadmořské výšce Vermiglia (oproti Tonale rozdíl více jak 600 metrů) zde již nebyl téměř žádný sníh. Cesta k pevnosti trvá asi hodinu a půl a jsou z ní krásné výhledy na okolní hory. Samotná pevnost je v poměrně zachovalém stavu a slouží jako muzeum. Dříve byla součástí soustavy opevnění, která střežila hranici mezi rakousko-uherským impériem a Itálií. Interiéry pevnosti jsou však pro návštěvníky otevřeny pouze přes léto.
Ač Itálie rozhodně nepatří k mým oblíbeným zemím, musím říci, že se mi v této oblasti skutečně líbilo. Zdejší příroda je zkrátka nádherná. Takže zase někdy: arrivederci Italia!