Finsko a Pobaltí 2024
Cesta od prezidenta Litvy až k hranicím Ruska
Den první, pátek 28.6.2024 (Česko, Polsko)
Po shlédnutí školních vysvědčení našich pubertálních ratolestí vyjíždíme okolo 14:30 hod. z Hradce Králové směrem na Polsko. Složení expedice zůstalo stejné jako v uplynulých letech, tedy já, Aleš a dorůstající čtyřčlenná smečka našich potomků ve věku 10 - 16 let. Stejné je i expediční vozidlo – Toyota Previa. Akorát se nám zdá, že se od loňska zase o něco zmenšilo.
Cesta přes Polsko proběhla bez problémů. Občas se na dálnicích vyskytly drobné kolony, ale vzhledem k exponovanému termínu začátku letních prázdnin jsme to čekali horší. Projeli jsme několika bouřkami a ve dvě hodiny ráno ulehli (či spíše usedli) ke spánku v autě na polsko-litevském hraničním přechodu.
Den druhý, sobota 29.6.2024 (Litva)
Slunce nás probudilo okolo šesté hodiny ranní a my zjišťujeme, že si musíme posunout hodinky, neboť v Litvě (i celém Pobaltí) je už sedm.
Hned za hranicemi tankujeme plnou nádrž (cena za litr benzínu 1,5 €) a poté jedeme do historického centra Kaunasu, který je se svými 300.000 obyvateli druhým největším městem Litvy. Auto necháváme u mostu Vytautas the Great Bridge (víkendy zdarma), za nímž se na kopci nachází vyhlídka. Dá se k ní vyjet pozemní lanovkou za 1 €, ale je to zbytečné, protože cesta pěšky po schodech neměří více než 200 metrů. Výhled na město je lepší, než jsme čekali.
Samotné historické centrum je velmi malé, ale o to krásnější. Na fotogenické pozůstatky hradu navazuje čistý a upravený park a také nově zrekonstruovaný sportovní areál. Na hradě je umístěno miniaturní muzeum (vstupné 4/2 €), jehož návštěvu si ale necháváme ujít. Nějací místní studenti se v rámci svého projektu pokoušejí udělat s námi rozhovor v angličtině, kromě Aleše jim ale moc nerozumíme a oni nám asi také ne.
Poté ve velkém horku odjíždíme do kempu Vigio Brasta, který se nachází u jezera mezi Kaunasem a Vilniusem. Poprvé stavíme velký rodinný stan zn. Outwell, který se prodává za 16.000 Kč, ale Aleš ho někde sehnal jako mírně použitý za čtvrtinovou cenu. Vypadá to, že bude kvalitnější než můj Coleman, který jsme vozili dříve a kterým při bouřkách zatékalo.
Cena za ubytování v kempu na dvě noci je celkem 60 €, což vychází na krásných 5 € za osobu a noc. Kemp není špatný, ale bohužel disponuje pouze jednou pánskou sprchou (navíc spojenou s WC) a jednou dámskou.
Odpoledne vyrábíme z buchty improvizovaný dort, který zdobíme svíčkou a slavíme Šárčiny narozeniny. Poté následuje koupání a dospávání deficitu z noci.
Den třetí, neděle 30.6.2024 (Litva)
V hlavním městě Vilniusu nás před prezidentským palácem se všemi poctami a hradní hudbou osobně vítá prezident země Gitanas Nauséda, který v letošních volbách s velkou převahou obhájil svůj mandát a bude tak prezidentem Litvy i na další pětileté období. Ještě předtím dostáváme zdarma bohatý oběd (nechybí norský pršut, italský parmezán, brazilské cukroví, argentinská čokoláda, kaviár a spousta dalších dobrot).
Nevěříte? Každé slovo z předchozího odstavce je pravda! Ve Vilniusu totiž právě začíná 100. ročník Lidového hudebního festivalu a tak je v centru města několik pódií s produkcí, spousta lidí v tradičních krojích a také množství stánků představující různé země světa. A právě u těchto stánků jsou návštěvníkům podávány kulinářské speciality dané země a nechybí ani reklamní předměty. U litevského stánku jsme například kromě propisek a tašek dostali i kšiltovky, které se příliš nelišily od těch, jež jsme chvíli předtím viděli v infocentru za 18 € kus. A protože těch stánků byly na místě desítky, odcházeli jsme najedeni dosyta.
Těsně před polednem jsme došli k prezidentskému paláci, před nímž se za účasti stovek přihlížejících a množství novinářů právě konalo slavnostní zahájení festivalu. Když dozpíval dětský sbor, vyšel z paláce za zvuku fanfár hradní stráže a mohutného potlesku lidí prezident Nauséda s chotí a u připraveného pultíku pronesl krátký projev, v němž přivítal návštěvníky festivalu (tedy i nás). Následovalo slavnostní vztyčení festivalové vlajky a státní hymna. Poté prezidentský pár prošel přímo okolo shromážděného davu a jelikož jsme stáli hned u zátarasů, v první řadě, měli jsme ho na vzdálenost dvou tří metrů.
Po tomto zážitku jsme již historickou část Vilniusu, která je mimochodem zapsána na seznamu UNESCO, opustili a vydali se pěšky k Muzeu okupace a bojů za svobodu, které se nachází v bývalém sídle KGB u Lukiškého náměstí. To bychom ale nebyli my, abychom se cestou ještě nepřimotali k demonstraci za propuštění politických vězňů v Bělorusku! Dnes se nám prostě dařilo.
Vstupné do muzea je 6/3 €, paní na pokladně nám ale dvě ze čtyř dětí odmítla naúčtovat, takže jsme platili pouze 18 €. Muzeum je velmi působivé, zejména jeho suterén, kde se nachází bývalé cely a také popravčí místnost, v níž podle litevských historiků našlo smrt přes 700 lidí.
Z muzea míříme ke zřícenině hradu, u které jsme dopoledne zaparkovali (0,9 € za hodinu). Nahoru ve třicetistupňovém horku stoupáme pěšky, alternativou je použití pozemní lanovky za 1 €. Část nepříliš rozsáhlé zříceniny se bohužel opravuje, přístupná je však hradní věž s 360stupňovým výhledem na metropoli (vstupné 6/3 €). Velmi pěkný výhled na historické centrum (a bez placení) je však i od horní stanice lanovky.
Z Vilniusu míříme k 25 km vzdálené vesničce Purnuškés, v níž se nachází oficiální geografický střed Evropy. Místo je volně přístupné, upravené a my jsme zde v pokročilé odpolední hodině téměř sami. Společnost nám dělá pouze manželský pár německých důchodců. Říkají, že již navštívili nejsevernější, nejvýchodnější, nejjižnější i nejzápadnější místo Evropy, a proto nyní přijeli sem, do jejího středu.
Den čtvrtý, pondělí 1.7.2024 (Litva, Lotyšsko, Estonsko)
Jako první navštěvujeme obec Trakaj, která je známá zejména díky stejnojmennému hradu z červených cihel, zapsanému na seznamu UNESCO. Hrad stojí na ostrůvku uprostřed jezera a údajně nebyl nikdy dobyt. Jestli mě nějaké místo na naší letošní cestě trošku zklamalo, tak je to právě tady. Část hradu byla opatřena lešením, nad vstupní bránou samozřejmě nechyběla ukrajinská vlajka (ta litevská bohužel ano), toalety přístupné až po zaplacení vstupného do hradu (10 €) apod. Tu správnou atmosféru jsme tu prostě nějak necítili a tak jsme se na prohlídku vykašlali, hrad si obešli z venku a zamířili asi na hodinovou procházku do města.
Město Trakaj bylo ve středověku sídlem litevských velkoknížat a patřilo k nejvýznamnějším v zemi. Dnes tu však žije pouhých 5.000 obyvatel. Dochovalo se ale množství starých dřevěných domů se třemi okny (resp. jejich replik), které byly stavěny v duchu lidové tradice: „Jedno okno pro Boha, jedno pro majitele domu a jedno pro velkoknížete Vytautase“.
Peníze ušetřené na vstupném do hradu chceme utratit v jediném otevřeném stánku s rychlým občerstvením. Názvy jídel jsou však uvedené pouze v litevštině a nejsou doplněné obrázkem, takže nám domluva s obsluhující mladou dívkou, za použití snad všech světových jazyků, trvá dobrých 10 minut. Když si konečně porozumíme a shodneme se na objednávce šesti velkých boxů s kebabem a hranolkami, dívka otevře mrazák a říká, že hranolky nemá.
Vzdáváme to a naše žaludky tak dostávají najíst až o několik hodin později. Děje se tak již v Lotyšsku, v síti rychlého občerstvení Hesburger, kde jsme si oblíbili menu s burgerem, hranolkami a colou za 4,9 €. Stejné menu jsme si v pobaltských zemích dali později ještě několikrát, nikoliv ale ve Finsku, kde se prodávalo za částku 8,9 €.
Cenová mapa naší cesty byla ostatně jednoduchá: nejlevněji se nakupovalo v Litvě, kde byly ceny zhruba jako u nás a jak jsme postupovali na sever (Lotyšsko a Estonsko), ceny postupně stoupaly. Nejdražší potom bylo samozřejmě Finsko, kde např. litr benzínu stál více jak 2 €. Zajímavý cenový rozdíl byl i ve vratných PET lahvích a plechovkách, kdy v pobaltských státech byly zálohovány za 10 centů, ve Finsku ty větší za 40 centů.
Hlavní náplní dnešního dne byl 600 km dlouhý přejezd z Litvy přes Lotyšsko až do estonského Tallinnu, odkud jsme měli v 6 hodin ráno odplout trajektem do Helsinek. Cesta to byla dlouhá a tak jsme si ji zpříjemnili návštěvou zámku Rundales, kterému se přezdívá „lotyšské Versailles“. Na prohlídku interiérů tohoto velkolepého sídla jsme bohužel neměli čas a tak jsme si zaplatili vstupné pouze do nádherných zámeckých zahrad (6/3 €), ale i to stálo za to. Vydrželi jsme se zde procházet hodně přes hodinu a výsledný dojem nám nezkazil ani počínající déšť.
Na malé pumpě před hranicemi s Estonskem jsme dotankovali, a když jsme chtěli použít WC, zjistili jsme, že funguje na principu zadání kódu z účtenky. Samotný vstup jinak stojí 0,5 €, čemuž však kvalita a čistota jediné kabinky rozhodně neodpovídala. Účtenku jsme ještě neměli, Aleš stále tankoval a také nebylo jasné, jestli jeden kód půjde zadat vícekrát, když nás v autě cestuje šest. Jako zkušení nízkonákladoví cestovatelé jsme si ale samozřejmě poradili, neboť pár účtenek se válelo okolo odpadkového koše.
O půlnoci parkujeme v centru Tallinnu. Parkování je zpoplatněno, ale nedaří se nám zaplatit, neboť to jde pouze přes nějakou aplikaci, kterou v mobilu nemáme. Poté následuje noční prohlídka tohoto překrásného města (při zpáteční cestě si ho samozřejmě prohlédneme i za světla a podrobněji) a po ní odjezd k přístavu, kde se v autě, u jakési skládky, pokoušíme alespoň na chvíli zavřít oči. Okolo auta nám neúnavně běhá potkan.
Den pátý, úterý 2.7.2024 (Estonsko, Finsko)
Budík je nařízený na 04:00 hod., kdy by mělo začít naloďování na trajekt. Lístek máme koupený cca dva dny předem, přes internet, u spol. Eckeröline, která patří k nejlevnějším. Cenu jsme sledovali několik měsíců, ale hodně dopředu jsme lístky na pevně daný spoj (bez možnosti storna) kupovat nechtěli. Jízdné ve směru Tallinn – Helsinky nás pro šest osob a vozidlo vyšlo na 102 €, cesta zpátky byla za 93 €. Nejnižší ceny jsou právě na první ranní trajekt a také na poslední večerní (tím jsme se vraceli zpět). Pokud bychom si je koupili o několik týdnů dříve, mohli jsme ušetřit cca 10 € za každou cestu.
Helsinky jako finská metropole nenadchnou ani neurazí. Centrum bylo během naší návštěvy hodně rozkopané a v podstatě jedinou památkou, která nás zde zaujala, je bílá budova Evangelické katedrály na Senátním náměstí (vstupné 8 €, děti zdarma). Prohlížíme si také nedalekou venkovní i vnitřní tržnici a rovněž Prezidentský palác, před nímž stojí čestná stráž.
Poté autem přejíždíme k Olympijskému stadionu, na němž v roce 1952 získali manželé Zátopkovi celkem čtyři zlaté medaile. Zaparkovat se tu dá zdarma. Vstupné na vyhlídkovou věž stadionu a do přilehlého olympijského muzea stojí 20/14 €. Přímo do ochozů stadionu se bohužel dostat nedá. Rozhodujeme se vynechat muzeum a tak kupujeme pouze vstupné na věž (7,5/4,5 €). Vyhlídková plošina je přístupná výtahem, jehož kabina je vyvedena v olympijské tématice. Výhled shora je parádní.
Opouštíme Helsinky a míříme do 50 km vzdáleného města Porvoo. To je známé především svými starými dřevěnými domky v různých barvách a přístavními sklady. Opravdu moc pěkné, připomíná mi to švédskou Sigtunu. Akorát je hrozné vedro.
V informačním centru se ptáme na nějaký kemp nebo ještě lépe tábořiště. Posílají nás na ostrov Emäsalo, jenž je s pevninou spojen mostem. Poté musíme projet celým ostrovem až na jih, kde jsou v lese dvě parkoviště s čistými kompostovacími toaletami a lesními stezkami vedoucími k 200 metrů vzdálenému skalnatému pobřeží. Na pobřeží nacházíme tři dřevěné přístřešky k přenocování, vybavené stolem, lavicemi a také grilem.
Spaní na takto hezkém místě, s výhledem na moře, bude parádní. Ještě předtím však musíme vyřešit problém s vodou. Umýt se můžeme v moři, které zde není příliš slané, takže člověk nelepí. Pitná voda ale na ostrově chybí. Jedeme tedy 20 km zpět, skoro až na předměstí Porvaa a hledáme, kde bychom si mohli vodu do lahví načepovat. Máme štěstí, po chvíli nalézáme sportovní areál, v němž jsou volně přístupné mycí žlaby, s asi deseti vodovodními kohoutky.
Večer v přístřešku vaříme polévku, prozkoumáváme krásné okolí a koupeme se v moři. Minulou noc jsme toho moc nenaspali a tak jsme utahaní jako koťata. Aleš s Hankou nakonec odcházejí přespat do auta a tak v přístřešku zůstávám jenom se Šimonem, Šárkou a Kamilou. Děti se pohodlně vejdou na široké lavice uvnitř a já si rozkládám spacák na lavičce před vchodem. Trochu fouká, ale jinak je to nádhera. Jsme už hodně na severu, takže ani uprostřed noci není úplná tma. Spíš jenom takové šero a to jenom na pár hodin. Potom už začíná nový den.
Den šestý, středa 3.7.2024 (Finsko)
Ráno nás budí drobný déšť. Po snídani vyrážíme dále na východ. Chceme dnes dojet k hranici s Ruskem. Původně jsme měli ve Finsku strávit ještě jednu noc, ale bohužel zjišťujeme, že všechny trajekty na čtvrtek jsou vyprodané. V pátek nebo o víkendu jet nechceme, neboť cena je o dost vyšší a tak nezbývá, než odjet poslední lodí již dnes večer.
Po ujetí 150 km přijíždíme k rusko-finskému hraničnímu přechodu v obci Vaalimaa. Dál to nejde, což je škoda, protože Rusko bychom určitě poznat chtěli. V roce 2020 nám jeho návštěvu překazilo onemocnění Covid 19, letos politická situace. Tak snad někdy příště.
Fotografujeme si tedy alespoň zátarasy na hraničním přechodu a ukazatel, dle kterého je to do Petrohradu pouhých 203 km. Potom jedeme polní a následně lesní cestou až k tzv. zelené hranici. Jsme zvědaví, jak blízko se nám podaří dostat. Jde to hodně blízko. V lese přijíždíme až k výstražným žlutým tabulím s nápisem STOP, které oznamují, že jsme v hraničním pásmu a vstup dál je bez příslušného povolení zakázán.
V městečku Vaalimaa si nenecháváme ujít návštěvu velkého obchodního centra, které však díky zavřeným hranicím zeje prázdnotou. Všechny nápisy tu jsou nejen ve finštině, ale také v ruštině. Nakupujeme potraviny a pití.
Jenom kousek od hranic, u města Virolahti, se nachází Muzeum bunkrů. Sice drobně prší, ale to nám nezabrání v prohlídce zákopů, zbraní a bunkrů ve venkovní části, která je přístupna zdarma. Nebo si to alespoň myslíme, protože jsme nepotkali nikoho, kdo by po nás nějaké vstupné chtěl.
Poté míříme zpět do Helsinek. Jedeme po dálnici v levém pruhu, když v tom se před námi na vozovce objevuje nějaký kovový předmět o velikosti cca 30x30 cm. Jen tak tak se mu stačíme vyhnout přejetím do pravého pruhu. Vozidlo jedoucí za námi ale již takové štěstí nemá, na předmět najíždí, nadskakuje a o pár stovek metrů dál zastavuje na středovém dělícím pásu. U pravé krajnice poté vidíme stojící náklaďák, z něhož ta věc pravděpodobně upadla. Prostě vteřina a mohli jsme mít po dovolené! Vůbec netušíme, kdo, kde a za kolik by nám zde ve Finsku rozpůlený podvozek opravil. A jak dlouho by to u japonského auta trvalo.
Cestou si ještě jednou děláme zastávku v malebném Porvu a následně i v centru Helsinek. Poté již míříme do přístavu. Jsme tam ale moc brzy a zjišťujeme, že všechna parkoviště jsou placená. Musíme tedy popojet o kus dál. Poté trávíme čas v terminálu, kde si dobíjíme telefony a čekáme na začátek naloďování. Je to poslední spoj a odjezd, původně plánovaný na 22:00 hod., je opožděn o více jak 60 minut.
Po přistání v Tallinnu odjíždíme k Národnímu parku Lahemaa, kde přespáváme v autě na krásném novém lesním parkovišti u obce Kolga. Já jediný si lehám ve spacáku na zem kousek od auta, Kamila chce také, ale Aleš jí to zakazuje. Až později mi sdělí, že v Estonsku žije ve volné přírodě populace sedmi stovek medvědů.
Den sedmý, čtvrtek 4.7.2024 (Estonsko)
Den zahajujeme okružní 10km túrou rašeliništěm v Národním parku Lahemaa. Cesta vede po dřevěných chodnících a lávkách a nechybí ani rozhledna, aby si návštěvník mohl krásu zdejší přírody vychutnat také z ptačí perspektivy.
Cestou k autu potom svačíme výborné lesní jahody, kterých zde roste přímo u silnice strašně moc. Potom se jedeme ubytovat do kempu Lahemaa, který se nachází na okraji třítisícového městečka Loksa, kde to kromě dvou moderních supermarketů stále vypadá jako v Sovětském svazu před čtyřiceti lety.
Kemp je moc pěkný, přímo u moře a má luxusní společné sprchy a toalety, v nichž jsou z reproduktorů non-stop přehrávány zvuky lesa. Za jednu noc platíme 40 €. Dalších 10 € nás stojí použití pračky a sušičky. Několik set metrů od kempu je na pláži vytažený dřevěný vrak potopené lodi, z něhož ale již zbyl pouze ztrouchnivělý kýl a několik žeber.
Večer Aleš na grilu připravuje vynikající klobásky a potom jdeme brzy spát.
Den osmý, pátek 5.7.2024 (Estonsko)
V Národním parku Lahemaa se přesouváme do vesničky Käsmu, u níž se nachází mořské skály Vana-Jüri kivid. Jde v podstatě o skupinu balvanů tyčících se z vody. Nic mimořádného, ale pokud tady už člověk je, byla by škoda se na ně nepodívat.
Co je ale potřeba v Käsmu rozhodně navštívit, je místní Námořní muzeum. Nachází se v budově, kde dříve sídlila pohraniční stráž. Budova je doslova napěchována vším, co souvisí s mořem a rybařením. Unikátní je ovšem toto muzeum v tom, že jeho zakladatel Aarne Vaik v něm bydlí. Procházíte tedy (bez doprovodu) celým jeho rozsáhlým domem, včetně kuchyně, ložnice a toalety a mezi stovkami exponátů nacházíte věci běžné denní potřeby (např. krabičku s léky, ovladač na televizi, talíř s nedojedenou snídaní). Něco takového jsem nikdy neviděl. Vstupné je 6/3 €, my ale dostáváme slevu a platíme pouze 20 €. Stejně jako v celém Estonsku, je i zde možné platit kartou.
Po prohlídce lezeme na volně přístupnou rozhlednu, která se nachází hned vedle muzea. Její kovová konstrukce nepůsobí příliš důvěryhodně, k zemi je upevněna pomocí několika lan. Leze se po žebřících, které nemají žádné jištění. Aleš a děti mně z vrchu říkají, ať já to ani nezkouším (strach z výšek). To mě motivuje a tak zkouším vylézt první ze čtyř pater. Poté zvládám i druhé a třetí, to se ale již začínám klepat a chci dolů. Celá rozhledna se ve větru kymácí. Touha po fotografii z vrcholu je ale silnější. Když začínám stoupat po posledním žebříku, slyším ze shora Hanku jak říká, že leze dolů. Celý zelený na ni v panice křičím: „Nelez ke mně, nelez ke mně!“ Když doslova po čtyřech vylezu na vyhlídkovou plošinu, zjišťuji ke svému údivu, že zde mimo nás je ještě nějaká žena, která se směje, mluví česky a zdraví mě slovy „dobrý den“. Ostatní se smějí také a sdělují, že to nebyla Hanka, kdo chtěl lézt dolů.. Paní nečeká na omluvu a říká, že to zná, že její manžel také nesnáší výšky.
Naproti muzeu je malý obchod, kombinující prodejnu se smíšeným zbožím, poštovní přepážku a rychlé občerstvení. Dáváme si tedy hamburgery a tortilu a poté odjíždíme do kempu Vanamoisa, který se nachází asi 20 km od Tallinu. Kemp je pěkný, čistý a poměrně velký. Za dvě noci zde platíme dohromady 80 €.
Den devátý, sobota 6.7.2024 (Estonsko)
Odjíždíme do Tallinnu, kde nejprve navštěvujeme Námořní muzeum. Počítali jsme s rodinným vstupným 60 €, ale na místě po nás chtějí pouze 40 €. Parkování u muzea je zdarma na 4 hodiny, jenom se ve vstupním vestibulu musí do automatu zadat registrační značka vozu (teoreticky by to bylo možné i bez vstupenky).
Stejně jako nás den předtím uchvátilo Námořní muzeum v Käsmu, i tady stojíme s otevřenou pusou. Vnitřní část muzea se nachází v obrovské hale, která dříve sloužila jako hangár pro hydroplány. Chodníky a lávky zavěšené pod stropem vedou v několika úrovních a uprostřed haly je umístěna kompletní ponorka, včetně zachovalého interiéru. Nechybí ale ani stovky dalších exponátů a obří akvárium. Barevně je vše laděno do tmavých odstínů, ale díky geniálnímu nasvícení a sytě modré lesklé podlaze muzeum vůbec nepůsobí depresivně. Architekt tady odvedl výtečnou práci!
Venkovní část expozice poté zahrnuje prohlídku ledoborce, válečné lodě a dalších plavidel. Prostě paráda a ty čtyři hodiny parkování nám nakonec stačily jen tak tak.
Poté přejíždíme do středu Tallinnu, kde parkujeme v podzemních garážích velkého nákupního centra. Prvních 30 minut je sice zdarma, ale poté nás další 3 hodiny parkování vycházejí na 9 €. Prohlídku Starého města začínáme výstupem 258 schodů, které vedou na věž Kostela sv. Olafa. Věž měří přes 123 metrů, improvizovaná vyhlídková plošina se nachází ve výšce 60 metrů. Je velmi úzká, zejména v rozích, dva lidé se tam nevyhnou. Její obejití zvládám jenom s největším sebezapřením. Vstupné 5/3 €.
V této metropoli nás sice prezident nevítá, ale na naši počest (pravděpodobně) se tu konají velkolepé středověké slavnosti s množstvím stánků, ukázkami řemesel a šermířskými či tanečními vystoupeními.
Tallinn je skutečně velmi pěkné město a tak jeho centrum procházíme křížem krážem. Vrcholem je pro nás účast na pravoslavné bohoslužbě v překrásném Chrámu sv. Alexandra Něvského a potom také pohled na město z vyhlídky Patkuli u městských hradeb.
Den desátý, neděle 7.7.2024 (Estonsko, Lotyšsko)
Tento den je dnem přejezdu do 300 km vzdáleného Lotyšska. Cestou, ještě v Estonsku v městečku Pärnu-Jaagupi, navštěvujeme Automobilové muzeum s desítkami naleštěným veteránů (rodinné vstupné 23 €).
V Lotyšsku volíme k ubytování velmi dobrý autokemp Lakeside, který leží u obce Sigulda v Národním parku Gaujas. Zůstáváme tady tři noci za 117 €.
Den jedenáctý, pondělí 8.7.2024 (Lotyšsko)
Dnes je na programu prohlídka lotyšského hlavního města Rigy. Je to asi hodina jízdy, ale Aleš z nějakého důvodu nechce jet autem a přemlouvá nás na vlak. Časově ani ekonomicky to sice při šesti lidech nedává smysl, ale nakonec tedy jedeme ze Siguldy vlakem (zpáteční jízdné je 5 € za osobu, děti slevu nemají). Vlak je podobný jako u nás, jediný rozdíl je v tom, že u jedné stěny vagónu jsou všechna sedadla umístěna ve směru jízdy a u druhé stěny proti směru jízdy. Cesta vede téměř výhradně lesem.
Riga se nám ze všech pobaltských metropolí líbí nejméně. Hned před vlakovým nádražím nás překvapuje množství bezdomovců, připadáme si tu jako v Praze. Toalety jsou všude placené a to i v přilehlém nákupním centru. Tam mají navíc nějaký čipový systém, který jsme vůbec nepochopili a tak nakonec bereme zavděk těmi nádražními (0,5 €).
Jako první jdeme rozkopaným centrem k ikonické budově Akademie věd Lotyšské republiky, která byla postavena jako částečná kopie slavné Lomonosovovy univerzity v Moskvě. Zejména její hlavní věž, vysoká 108 metrů, nese typické znaky stalinského socialistického realismu. Z ochozu budovy by měl být veřejnosti přístupný výhled na město. Bohužel zjišťujeme, že ochoz je uzavřený.
Jelikož si Rigu z ptačí perspektivy určitě prohlédnout chceme, nezbývá nám, než zaplatit za vstup do Kostela sv. Petra, jehož součástí je i výjezd výtahem na věž, ze které je 360stupňový výhled na město (9/3 €). Kostel sám o sobě je jinak velmi strohý a znehodnocený velkými informačními panely o EU a NATO, které se nacházejí přímo v hlavním chrámovém prostoru.
Poté se různě touláme centrem Rigy, kde se nám nejvíce líbí 42 metrů vysoký Pomník svobody, u něhož stojí čestná stráž a také pravoslavný Chrám Kristova narození s typickými kopulemi. K obědu si dáváme naše osvědčené menu v Hesburgeru a potom jdeme pro suvenýry do Centrální tržnice, která je tvořena čtyřmi hangáry pro vzducholodě a měla by být třetí největší v Evropě.
Těsně před odjezdem vlaku si ještě v nedaleké Teranově stíháme nakoupit zlevněné oblečení (trička 3 €, dívčí šaty 6 €).
Večer trávíme v kempu, kde nám Aleš na grilu připravuje výborné klobásky.
Den dvanáctý, úterý 9.7.2024 (Lotyšsko)
Podnikáme túru v Národním parku Gauja. Jedenáctikilometrový okruh nás vede po obou stranách stejnojmenné řeky. Je to tu hezčí než jsem čekal, trápí nás pouze vedro. Na jednom místě túru přerušujeme, většina výpravy zůstává u řeky a já se Šimonem podnikáme dvacetiminutový výstup k zámku Sigulda.
U pokladny po nás nic nechtějí (možná se platí pouze za vstup do interiérů) a tak jdeme dál. Zámek i přilehlý park jsou překrásné. A to ještě hned naproti stojí fotogenická zřícenina starého hradu. Na hradě se dá vylézt na věž, ze které ovšem kvůli vzrostlým stromům není dobrý výhled. Zato tu potkáváme televizní štáb, který právě natáčí s dvojicí moderátorů vstup do nějakého pořadu. Mluví samozřejmě lotyšsky, takže nerozumíme ani slovo.
Podvečer v kempu trávíme koupáním v jezeře a opět grilujeme. Poté jdou děti spát, ale tvrdí, že před půlnocí vstanou a vydají se na stezku odvahy do blízkého lesa. Moc jim to nevěříme, ale plní slovo a téměř 2km okruh potemnělým lesem opravdu zvládají. Potom ještě majiteli kempu „ztratí“ psa, který před nimi utekl do města a již se nevrátil. Poté se jde definitivně spát.
Den třináctý, středa 10.7.2024 (Lotyšsko, Litva)
Směřujeme dále na jih, tedy k domovu. Dnes máme v plánu přejezd z Lotyšska do Litvy. Cestou děláme krátkou zastávku v minizoo Brieži nedaleko Rigy. Rodinné vstupné 15 €. Je to ale ztráta času i peněz. K vidění je pouze pár ptáků, poníci, lamy a bílý klokan. Vhodné pouze pro velmi malé děti.
V Litvě míříme do vesnice Vištytis, která leží přímo u hranice s ruskou Kaliningradskou oblastí. Nakupujeme zde potraviny v jednom ze dvou malých sousedících koloniálů a potom se ubytováváme v kempu Pušelé. Tento kemp se nachází přímo na břehu jezera Vištytis, kterým prochází (necelých 100 m od břehu) hraniční linie oddělující Litvu a Rusko. Hranice je ve vodě označena bójemi a jelikož je jezero u břehu velmi mělké, možná by se k nim dokázal dostat i neplavec.
Cena za ubytování na jednu noc byla 49 €, takže to byl jednoznačně nejdražší kemp na celé naší cestě. A opět se nám potvrdilo, že nejdražší většinou znamená nejhorší. Rovné místo na stan prakticky nebylo možné najít, kuchyňka neexistovala, tráva na břehu byla přerostlá a ze tří pisoárů na wc byly mimo provoz tři.
Ani sprchování nebylo jednoduché. Nejprve jsme sprchy vůbec nemohli najít. Došli jsme tedy přes celý kemp zpátky na recepci a žena, u níž jsme předtím platili, nám nepříliš ochotně vysvětlila cestu. Když jsme sprchy konečně našli, byly zamčené. Dali jsme si tedy další cestu na recepci, kde jsme od té samé ženské dostaly klíče s pokynem, že po osprchování je máme zase vrátit. Na to jsme se jí samozřejmě vykašlali a klíče si nechali až do odjezdu. Prostě divný kemp!
V noci nás zastihla velmi silná bouřka, náš nový stan ale bez problémů vydržel.
Den čtrnáctý, čtvrtek 11.7.2024 (Litva, Polsko, Česko)
Ráno balíme stan a jedeme zpátky do vesnice Vištytis, kde se chceme podívat na hranici s Ruskem. Hranice je opatřena dvojitým plotem (z ruské strany neprůhledným), žiletkovým drátem a nechybí ani strážní věž. Není zde přechod a to ani pro pěší. Hranice vede přímo vesnicí, kterou rozděluje na dvě části. Nejbližší domy jsou z obou stran ve vzdálenosti pouhých několika metrů, příjezdová cesta končí těsně před plotem. Bez problémů zde fotografujeme, nikdo se o nás nezajímá.
Potom máme na programu už „jenom“ 900km přejezd přes Polsko domů. Do Hradce Králové přijíždíme těsně před půlnocí.
Pobaltí mě mile překvapilo svojí přírodou (i když chybí hory) a nízkou hustotou zalidnění. Zkrátka hodně lesů a málo lidí – tak to mám rád. Myslím, že by se tu dalo bez větších problémů tábořit i mimo kempy. Komáry, z nichž jsme měli takové obavy, jsme nakonec téměř nepotkali. Možná jsme ale jenom měli štěstí na dobrý rok.
A kolik nás tohle všechno stálo? Za kempy, vstupy, parkoviště, trajekty a vlaky jsme utratili v šesti lidech po přepočtu 21.000 Kč, za benzín 15.000 Kč. Dálniční poplatky ani mýto se neplatí. Najeli jsme 4.307 km. Byla to naše nejdelší cesta. Jídlo a pití nás stálo dohromady 13.000 Kč (pouze supermarkety nebo rychlá občerstvení, žádné restaurace). Celkové náklady na expedici tedy byly okolo 49.000 Kč, což vychází na každou tříčlennou rodinu na 24.500 Kč.
Přivezené společné zážitky a vytvořené vzpomínky pro nás však mají hodnotu nevyčíslitelnou.