Holandsko 2006

Fotogalerie ZDE    

Holandsko je nádherná rovinatá země, často charakterizovaná jako krajina tulipánů, větrných mlýnů, sýra a dřeváků. Rozlohou je jen o málo větší než polovina České republiky, žije zde však na 16 milionů lidí. Tím se Holandsko řadí ke státům s největší hustotou obyvatel v Evropě. Měnovou jednotkou je euro a v zemi je pro nás dosti draho. Ceny potravin vycházejí po přepočtu zhruba na dvou až třínásobek a obdobné je to i se službami.

Expedici do Holandska jsem podnikl se svojí manželkou Gábinou. K dopravě jsme využili naši stařičkou Škodu Favorit, která zvládla celou cestu bez sebemenších problémů. Radost nám udělalo, že kvalitní německé i holandské dálnice jsou pro osobní vozidla zcela zdarma. Cestu jsme uskutečnili koncem dubna a trvala nám dvanáct dnů. Doma nás všichni strašili, že takhle z jara bude v Holandsku ještě chladno. A bylo! Několik prvních dní teploty ani přes den nestoupaly přes 10 st. C a k tomu foukal silný vítr. Potom se ale jako mávnutím kouzelného proutku počasí umoudřilo, my chodili v kraťasech a domů přijeli pěkně opálení.

Vzhledem k cenám holandských kempů jsme praktikovali způsob jedna noc v autě, jedna v kempu ve stanu. Nejdražší kemp byl ve městě Delft. Za dvě osoby, stan a auto jsme zaplatili celkem 26 euro. Je nutno říci, že v ceně již byla zahrnuta i teplá voda ve sprchách, což je v Holandsku spíše výjimka. Sprchy se často platí zvlášť a to vhozením mince nebo speciálního žetonu. Kempy jsou obecně na velmi vysoké úrovni. Platí, že čím větší kemp, tím dražší. Nejlevněji jsme přespali v malém rodinném kempu v obci Giethoorn. Sanitární zařízení tedy nic moc, ale celková cena 10 euro za noc nás potěšila. 

První den naší cesty jsme spěchali do města Alkmaar (asi 40 km severně od Amsterdamu), kde se každý pátek dopoledne na náměstí konají proslulé sýrové trhy. Podívaná je to skutečně velkolepá. Celé náměstí je pokryto bochníky žlutého sýra, které jdou do dražby. Prodané kusy potom odnáší pomocníci v bílých krojích s barevnými klobouky. Používají k tomu speciální dřevěné sáně. Alkmaar je pěkné a čisté město, s větrným mlýnem v centru. Jedinou naší špatnou vzpomínkou je, že nám zde na nehlídaném parkovišti ukradli škodovácké logo z auta. Škodovky zde moc nejezdí, Favoriti už vůbec a tak měl nějaký "sběratel" cennou trofej.

Z Alkmaaru jsme pokračovali do městečka Edam, kde jsme v kempu strávili celkem dvě noci. Odtud jsme podnikali výlety do Amsterdamu, Volendamu a Markenu. Do Amsterdamu jsme naštěstí vyrazili autobusem a dobře jsme udělali. To samé doporučuji i vám. Amsterdam je totálně ucpané, dopravně přetížené a přelidněné město! Překvapilo nás také velké množství odpadků a špíny. Bylo to ale tím, že se minulého dne v Holandsku slavil státní svátek a v ulicích probíhaly velké oslavy. Jinak je Amsterdam docela pěkný, nejkrásnější je samozřejmě síť vodních cest, tzv. Grachtů. Ty se nachází přímo v centru a jsou lemovány starými, velmi úzkými domy s typickými štíty. Ve městě se dá zdarma navštívit brusírna diamantů, kde vám ukáží, jak se diamanty zpracovávají. Upozornit musím ještě na tzv. „Čtvrť červených luceren“, která se nachází nedaleko hlavního nádraží. Tomuto místu se raději vyhněte! My jsme sem zabrousili omylem, když jsme odbočili z hlavní ulice. V tu ránu jsme se ocitli v jiném světě. Ač dopoledne, po zemi se váleli opilci a bezdomovci - zejména černoši. Feťáci si zde píchali drogy a nechyběly ani prostitutky té nejnižší cenové kategorie. Zkrátka jedna existence horší než druhá. Působili jsme tam jako pěst na oko a všichni se po nás ohlíželi. Velmi rychle jsme vycouvali pryč a v bezpečí hlavní ulice zkontrolovali, zda stále vlastníme peněženky a telefony. Zajímavostí Amsterdamu jsou také tzv. Coffeeshopy, což jsou jakési bary, kde si můžete legálně zakoupit marihuanu a poté ji i zkonzumovat. 

Volendam je malá vesnice, do které jsme se vydali kvůli farmě, ve které vám zdarma ukáží výrobu sýra a tradičních holandských dřeváků. Exkurzi je možné mít i v češtině, ale zřejmě pouze při větším počtu osob. Nás přidali ke švédskému zájezdu, takže jsme si výklad poslechli ve švédštině. Vůbec to ale nevadilo a zejména ukázka ruční výroby dřeváků byla velmi zajímavá. Popovídali jsme si také s majitelem farmy, který měl o České republice docela přehled a říkal, že občas jezdí do Pardubic.

Nevynechali jsme ani návštěvu malebné vesničky Marken, která leží na ostrově v jezeře Markermeer. Donedávna tam byla jediným spojením s pevninou lodní doprava. V minulých letech však postavili několik kilometrů dlouhou hráz, která vesnici zpřístupnila vozidlům. Marken je tvořen malými dřevěnými domky, většinou zelené barvy, jež jsou doslova nalepeny jeden na druhém. Bydlet bych tam nechtěl, protože o nějakém soukromí nemůže být ani řeč. Domky nemají žádné předzahrádky a tak v jejich bezprostřední blízkosti proudí celý den davy turistů. Holanďané jsou navíc známí tím, že v oknech nepoužívají záclony ani žaluzie. Po prohlídce vesničky a přístavu doporučujeme vydat se na druhý konec ostrova, k majáku. Cesta pěšky trvá asi 45 minut, dá se ale také jet místním autobusem. 

Senzace všech senzací je návštěva největšího květinového parku Holandska, jenž nese název Keukenhof. Park je otevřen pouze na jaře a připravte se na to, že v něm rozhodně nebudete sami. Za parkoviště a vstupenku pro dvě osoby jsme sice utratili 30 euro, ale stálo to za to. Park je plný pestrobarevných koberců květin, citlivě zasazených mezi stromy. Uprostřed je jezero a vše doplňují čtyři kryté pavilony, rovněž plné kytek. Škoda jen, že celý den pršelo. Byl to ale náš jediný déšť za celý pobyt v Holandsku.

Co se týká květin, tak jsme dále navštívili proslulou burzu VBA v Aalsmeeru. Jedná se o největší květinovou burzu na světě. Doporučujeme přijít již okolo sedmé hodiny ranní, kdy je tam kytek nejvíce. Kamiony s nimi přijíždějí celou noc. O tom jsme se přesvědčili, když jsme spali v autě na jednom z parkovišť přímo u areálu. Prohlídka obrovských hal je realizována tím způsobem, že chodíte po lávkách umístěných u stropu. Z výšky tak máte možnost vidět nekonečné zástupy kontejnerů s květinami. Mezi nimi se na vozících pohybují zaměstnanci a neustále květiny někam převážejí. Je to jako v mraveništi. Z lávek se také můžete podívat přes prosklené stěny přímo do aukčních sálů, kde probíhají dražby. Navíc je po cestě umístěno několik zastávek, kde vám hlas z přístroje popíše fungování celého systému. Mezi nabízenými jazyky je i čeština. Ač nejsem žádný velký fanda do kytek, návštěva této burzy na mě udělala ohromný dojem. 

No a do třetice o kytkách. Při projíždění okolím města Lisse, jsme narazili na obrovská květinová pole. Na ta pole, která jsou zobrazena snad na každé holandské pohlednici. Barevné pásy kytek se táhnou do dálky, je to nádhera. Květiny tam zkrátka pěstují, jako se u nás pěstuje obilí.

V této oblasti se také nachází přímořská letoviska Katwijk a Noordwijk, která jsou od sebe vzdálena jen několik kilometrů. Mezi nimi je oblast písečných dun, což je v Holandsku velká vzácnost. Jinak je totiž všude rovina. Nejvyšší nizozemská hora měří pouhých 321 metrů a velká část holandského území se dokonce nachází pod hladinou moře. Duny jsou ideální k procházce a večernímu pozorování západu slunce. Abych nezapomněl: tady v Katwijku jsem poprvé v životě viděl moře… 

Dále jsme se podívali do Haagu, kde jsme si prohlédli budovu parlamentu, Královského paláce a Mezinárodního soudního dvora. Holandsko je zemí cyklistů a tak nás ani nepřekvapilo obrovské množství jízdních kol, zaparkovaných u nádraží. Před cyklisty je však třeba mít se na pozoru! V celé zemi platí nepsané pravidlo, že cyklista má vždy přednost. A to nejen před automobilem, ale i před chodcem. Dokonce i když jede na červenou. Milovníci kol toho hojně využívají a kolikrát jsme na chodníku nestačili uskakovat… 

Na prohlídku Rotterdamu nebylo moc času a tak jsme se rozhodli, že na něj koukneme ze shora. Dominantou města je totiž přes 180 metrů vysoká věž Euromast. Výtahem se dostanete do výšky 96 metrů, kde je umístěn venkovní vyhlídkový ochoz a restaurace. Pokud chcete ještě výš, musíte do dalšího výtahu. To ale není nic pro osoby trpící závratí! Výtah totiž tvoří prosklená kabina, která je zvenku připevněna na zúženou nástavbu věže, okolo které se navíc při jízdě otáčí! My takovéhle výškové atrakce nemusíme a tak jsme zůstali na základním ochozu. I tak byl výhled na druhé největší holandské město perfektní. Rotterdam byl silně poškozen bombardováním za druhé světové války a tak musel být skoro celý vystavěn znovu. Je to znát, protože na rozdíl od ostatních měst je prostorově pojat skutečně velkoryse. Ulice jsou široké, všude dostatek místa a volných ploch se zelení. Vstupenka na věž stojí 8 euro a platí pro oba výtahy. 

Při návštěvě Holandska rozhodně nesmíte vynechat naprosto unikátní komplex devatenácti větrných mlýnů v Kinderdijku. Mlýny jsou z 18. století a sloužily k odčerpávání vody z polderů při intenzivním vysoušení oblasti. Nizozemci totiž problém s nedostatkem prostoru řeší právě vysoušením jezer a močálů. Takto vznikly celé provincie. Mlýny v Kinderdijku jsou zapsány na Seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO. Jedná se pravděpodobně o nejfotografovanější scenérii celého Holandska. 

Dále jsme si prohlédli velmi pěkná města Delft a Haarlem. V Delftu jsme byli i ve známé továrně na výrobu porcelánu. Také jsme vylezli na věž kostela, který se nachází přímo na náměstí. Vyhlídkový ochoz je však velmi úzký a zábradlí nízké. Dva lidé mají co dělat, aby se vyhnuli. Opět nic pro ty, kdo mají fobii z výšek.

Poté jsme pokračovali dále na sever k obci Enkhuizen. Zde se nachází Zuiderseemuseum. Jedná se o obrovský venkovní skanzen, na který navazují zastřešené expozice. Ty jsou ale až za oplocením areálu. To jsme bohužel nevěděli a tak jsme viděli pouze část venkovní. Do skanzenu vás ze vstupní haly přepraví loď, která je již v ceně vstupenky. Ta stojí 11,5 eura pro dospělého, dalších 5 eur zaplatíte za použití parkoviště. Plavba lodí trvá přibližně 20 minut. 

Z provincie Noord-Holland jsme zamířili do provincie Friesland. K tomu jsme využili 33 km dlouhou hráz Afsluitdijk, která odděluje Severní moře od jezera Ijsselmeer. Hráz byla vybudována v roce 1932 jako ochranný val proti povodním a jízda po ní je skutečným zážitkem. Friesland se liší od ostatních částí země nejen svým jazykem, který je starší než holandština, ale i kulturou a dějinami. 

Jako první jsme zde navštívili ostrov Ameland. Ostrov je dlouhý 25 km a v nejširším místě měří pouhé 4 km. Nachází se zde několik malých vesniček, v nichž jako by se zastavil čas. Na západním pobřeží je umístěn maják, který je otevřený pro veřejnost. Po schodišti můžete vystoupat až na vyhlídkovou terasu. Cestou přitom míjíte zajímavé expozice, umístěné v mezipatrech. Pro turisty je zakázáno převážet na ostrov motorová vozidla. Nejlepším dopravním prostředkem je tedy jízdní kolo, na němž Ameland během jediného dne pohodlně objedete. Půjčovna kol se nachází kousek od přístaviště trajektů. Na výběr máte z velkého množství typů, přičemž cena stoupá s množstvím převodů. My jsme se nakonec rozhodli pro tandem. Nikdy jsme na něm neseděli a tak jsme z toho měli trochu obavu. Po půlhodince tréninku jsme však ovládání kola bez problémů zvládli. Kromě majáku jsme na Amelandu viděli i les, první za celý náš pobyt v Holandsku. Tato země je totiž na lesy velmi chudá. Na ostrově jsou navíc nádherné písečné pláže a také ptačí rezervace. Všude klid a pohoda. Ameland se ale nedoporučuje navštěvovat ve vrcholné sezoně, neboť je doslova zaplaven tisíci turistů, převážně z Německa. 

Celý další den jsme strávili hledáním megalitů v okolí města Assen. Na silnicích byly objížďky, které nás vždy zavedly úplně jinam, než jsme chtěli. Dobré tři hodiny jsme se motali stále dokola a už jsme to pomalu chtěli vzdát. Megality zde nejsou turistickou atrakcí, čemuž odpovídá i zcela chybějící značení. Dokonce i místní obyvatelé o nich kolikrát vůbec nevěděli. Nakonec se nám postupně podařilo čtyři megality najít, mezi nimi i ten největší, nacházející se v obci Borger. 

Zajímavá příhoda se nám stala večer, když jsme chtěli přespat v autě na odstavném parkovišti u benzínové pumpy Shell. Pumpa zavírala ve 23.00 hod. Mysleli jsme, že poté již bude na parkovišti klid. Opak byl ale pravdou. Začalo přijíždět jedno auto za druhým. Ve všech byli jenom muži. Ti poté odcházeli do křoví, kde jsem byl chvíli předtím na toaletě. Ano, tušíte správně. Dostaveníčko zde měla čtyřprocentní menšina. Manželka měla strach a požadovala okamžitý odjezd. Mě se už chtělo spát a tak jsem jí uklidňoval, že to zřejmě budou rybáři a že za tím křovím asi bude nějaká řeka. O tom, že skutečně bude vhodné změnit místo pro náš nocleh mě přesvědčilo až to, když dva postarší pánové přišli k našemu autu. Byli evidentně opilí a tvářili se divně. Mé nádherné manželky na místě spolujezdce si ani nevšimli, zato se doslova nalepili na okénko u mé strany vozidla…     

V této části Holandska jsme si nechtěli nechat ujít návštěvu vesničky Giethoorn, která je vychvalována ve všech turistických průvodcích a označována za „holandské Benátky“. Giethoorn určitě není ošklivé místo, přesto jsme byli trošku zklamaní. Vodní kanály jsou krásné a přilehlé domy se slaměnými střechami také, je zde ale příliš mnoho komerce. Celkový dojem kazí především množství cedulí, poutačů, restaurací a obchodů se suvenýry. 

Posledním místem naší cesty se stal Národní park Hoge Veluwe, který je největší v celé zemi. Hned u vstupní brány si můžete půjčit bílé jízdní kolo. To je již zahrnuto v ceně vstupenky a vrátit ho můžete i na několika dalších místech. V parku jsou dvě muzea, přičemž cena vstupného se odvíjí od toho, které z nich chcete navštívit. My jsme se rozhodli pro levnější variantu a navštívili přírodovědné muzeum. To se nachází celé pod zemí. Zajímavostí je obrovský kořen stromu, který je umístěn u stropu hlavního sálu. Dále si zde můžete na otočné plošině vyzkoušet simulaci zemětřesení a ochutnat podzemní vodu. Park je tvořen lesy, vodními plochami a vřesovišti. Při jeho prohlídce na nás již ale dopadal smutek z končící dovolené. Vůbec se nám domů nechtělo!

Při odjezdu jsme zjistili, že se mi nějakým způsobem podařilo ztratit bankovku v hodnotě 10 euro, což byly naše poslední peníze. Dodnes nevím, jak k tomu došlo. Peněženku jsem měl celou dobu u sebe. Benzínu byla plná nádrž, to by problém nebyl. Věděli jsme, že by do Česka měl vystačit. Začínali jsme ale mít hlad. Všechny zásoby již byly snědené. Po prohledání kapes jsme zjistili, že máme něco okolo 4 euro v drobných mincích. Nákup proto probíhal ve stylu: „Co je lepší, půlka chleba nebo 6 rohlíků?“ Nakonec to vyhrála ta půlka chleba. Dobrou zprávou bylo, že jsme v autě našli zbytek hořčice. A tak jsme si uspořádali piknik. Když má člověk hlad, chleba s hořčicí chutná znamenitě. Tato událost nás poučila v tom, že je nutné s sebou do ciziny vozit kreditní kartu, jako zálohu pro mimořádné události. Nevím, co bychom dělali v případě, že by se nám třeba při zpáteční cestě porouchalo auto…

Vše ale dobře dopadlo a druhý den dopoledne jsme již byli v ČR. Hned za hraničním přechodem jsme málem vykoupili všechno jídlo na benzínové pumpě. A taky všechen benzín, protože kontrolka svítila již někde od Drážďan…

Celkové náklady na naší cestu včetně připojištění, jídla a všeho možného, činily 650 euro. Z toho bylo 265 euro za benzín, 120 za vstupy a 95 za kempy.  

Co napsat na závěr? Holandsko je nádherná země a vůbec nevadí, že nemá hory. Byla to naše první společná cesta jinam než do Tater a zároveň velká zkušenost. Probudila v nás zájem cestovat a poznávat i další země...