Island 2015

Okružní jízda po jiné planetě

Fotogalerie ZDE   

    Od mé první návštěvy Islandu letos uplynuly tři roky a já měl možnost, podívat se do této neuvěřitelné země znovu. Tentokrát jsem cestoval s kamarádkou Luckou, která takovouhle nízkonákladovou expedici zažila úplně poprvé. Základem všeho byly levné zpáteční letenky z Prahy, které se nám u Lufthansy podařilo sehnat (s půlročním předstihem) za krásných 4.788 Kč. V plánu bylo, objet během týdne celý ostrov "ohně a ledu" v zapůjčeném vozidle.

 

Sobota 18.7.2015 (Reykjavík, Pingvellir)

     Okolo půlnoci přijíždíme na Letiště Václava Havla v Praze. Do odletu máme šest hodin času a tak v letištní hale vytahujeme karimatky a zkoušíme usnout. Je tu však poměrně hluk, neboť turistická sezóna je v plném proudu.

     Odlet proběhl bez komplikací a před půl osmou ráno přistáváme ve Frankfurtu nad Mohanem, kde je tříhodinová přestávka. Tu využíváme jednak k prohlídce letiště, které patří k největším v Evropě a také k odpočinku v pohodlných sedačkách.

     Po dalších více jak třech hodinách letu jsme konečně na Islandu. Posunujeme hodinky o 120 minut zpátky, nabíráme informační mapy a brožury a poté v letištní hale sháníme člověka z autopůjčovny Funcars, u které máme rezervované vozidlo. Zapůjčení auta na Islandu je poměrně drahá záležitost, ceny nejmenších vozidel (s nimiž se nesmí do vnitrozemí) začínají na 75 € za den. Prostřednictvím stránek www.carrentalsiniceland.com jsme však objevili malou rodinnou půjčovnu Funcars, která nabízela starší Toyotu Yaris, s neomezeným počtem kilometrů a základním pojištěním, za 57 € na den. Dopředu jsme tedy zaplatili patnáctiprocentní zálohu a potom už jenom doufali, že auto pro nás na letišti skutečně bude připravené. Sice nám nakonec místo Yarise s manuální převodovkou dali Corollu s automatem a nefunkční ruční brzdou, ale hlavně že jsme měli čím jet!

     Island nás přivítal slunečným, ale větrným a velmi chladným počasím. Denní teploty se po celou dobu našeho pobytu na ostrově pohybovaly jenom okolo 10 st. C, zatímco v Česku panovala pětatřicetistupňová vedra!

     Cestou z letiště jsme se zastavili v nedalekém kempu v Keflavíku, kde jsme chtěli přespat poslední noc před odletem domů. Auto jsme totiž měli vrátit o den dříve a z tohoto kempu je to na letiště jenom půlhodinka pěšky. Bohužel jsme zjistili, že kemp je zrušený, ačkoliv na internetu o tom nebyla ani zmínka. To byl docela problém, neboť jiný kemp, z něhož by se dalo dojít na letiště po svých, v okolí není. A přímo na letišti se nám po minulé zkušenosti spát nechtělo – více ZDE. Nezbylo tedy, než SMS zprávou kontaktovat majitele vozidla a domluvit s ním vrácení auta o den později (samozřejmě si řekl o zvýšenou taxu).

     Prvním bodem našeho programu byla islandská metropole Reykjavík. V centru jsou všechna parkovací místa zpoplatněna, i tak byl ale problém v sobotu odpoledne nějaké volné najít. Prohlídku Reykjavíku jsme začali u jeho největší dominanty, kterou je strohá betonová katedrála Hallgrímskirkja. Katedrála je volně přístupná, vstupné se platí pouze na vyhlídkovou věž a od minula podražilo z 600 na 800 ISK. Potom jsme si prohlédli zajímavě pojatou radnici a pokračovali ke kongresovému a koncertnímu centru Harpa. Harpa je unikátní celoprosklená stavba, která se nachází přímo u moře, nedaleko přístavu. Dokončena byla teprve v roce 2011. Kousek od ní se na pobřežní promenádě tyčí známý památník Sólfar, připomínající svým tvarem vikingskou loď.

     Před odjezdem z Reykjavíku se nám podařilo osprchovat se zadarmo v místním kempu, kde jsme si také nabrali vyhozené poloprázdné kartuše k vařiči.

     V podvečerních hodinách jsme dorazili k Národnímu parku Pingvellir, který je zapsán na seznamu UNESCO. Jedná se o historicky nejvýznamnější místo na Islandu, protože právě zde zasedal od roku 930 tzv. Alping, což byl v podstatě první parlament na světě. Také se zde nachází sedm kilometrů dlouhá tektonická puklina Almannagjá, která se každoročně díky pohybu tektonických desek rozšíří o několik milimetrů. Přidáte-li k tomu neskutečnou krásu zdejší krajiny, je jasné, proč je Pingvellir „povinnou“ zastávkou každého návštěvníka Islandu.

     My jsme si nejprve celý park prohlédli z vyhlídky u návštěvnického centra a poté sjeli dolů, kde se mi po chvíli bloudění podařilo na břehu jezera najít tábořiště, v němž jsme spali před třemi lety. Byl už večer a tak jsme chvíli doufali, že bychom zde mohli bez placení přespat v autě, protože stan se nám v té zimě a větru stavět nechtělo. Náš záměr bohužel narušila přítomnost strážkyně parku, takže nezbylo než odjet a ke spánku se uložit asi o dvacet kilometrů dál, na opuštěném šotolinovém plácku u silnice. Na takovýchto parkovištích jsme potom jako správní nízkonákladoví cestovatelé spali během celé naší expedice. Za ubytování jsme tedy neutratili ani korunu.

 

Neděle 19.7.2015 (Geysir, Gullfoss, Skálholt, Seljalandsfoss, Skogafoss)

     Probudili jsme se do deštivého rána, ale během dne se počasí umoudřilo. Nejdříve jsme zajeli ke geotermální oblasti Geysir, kde se vyjma řady vroucích jezírek a pramenů, nachází gejzír Strokkur, který k potěšení turistů chrlí vodu do dvacetimetrové výše v téměř pravidelných šestiminutových intervalech.

     Jenom dvacet minut jízdy od oblasti Geysir se nachází další islandská ikona – velkolepý vodopád Gullfoss. Parkuje se u návštěvnického centra s restaurací, v níž Lucka za 2.000 ISK ochutnala místní specialitu – jehněčí polévku. Vodopád lze pozorovat z několika vyhlídkových teras a nebo sejít až přímo k němu. Cestu však lemují davy turistů, neboť se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších míst Islandu.

     Krátkou přestávku jsme si poté udělali také v nedalekém biskupském sídle ve Skálholtu, kde jsme si prohlédli fotogenický kostel s barevnými vitrážovými okny a malé archeologické muzeum v podzemí.

     Naše další cesta potom směřovala na jih, k nádhernému vodopádu Seljalandsfoss. Ten padá do jezírka přímo ze skalní stěny, podél které se dá za vodopádem projít. Nádherný zážitek ještě umocňovala modrá obloha a slunce svítící skrze vodní clonu.

     Od Seljalandsfossu jsme pokračovali po okružní silnici č. 1, po které jsme v následujícím týdnu objeli celý Island proti směru hodinových ručiček. Silnice je velmi dobře udržovaná, asfaltová, pouze ve východní části ostrova jsou dva úseky štěrkové. Pokud rádi řídíte, bude pro vás již samotná jízda po této silnici s minimálním provozem a překrásnou okolní krajinou zážitkem.

     Navečer jsme přijeli k vodopádu Skogafoss, pod nímž se nachází kemp, v němž se nám podařilo zdarma osprchovat. Poněkolikáté jsme se zde potkali s českým zájezdem, který používal speciálně upravený hotelbus. 

     Dole pod vodopádem se již šeřilo, ale když jsme po schodišti vystoupali nahoru, otevřela se před námi nádherná zelená krajina, nasvícená zapadajícím sluncem. Tedy pouze částečně zapadajícím, neboť v létě slunce na Islandu nezapadá..

 

Pondělí 20.7.2015 ( Dyrhólaey, Reynisdrangar, Vík)

    Mys Dyrhólaey se nachází u městečka Vík, které je obklopeno unikátními plážemi s černým pískem. Tato oblast je zároveň rájem známých papuchálků, což jsou zhruba třiceticentimetroví ptáci s velkým červeným zobákem, kteří patří k symbolům Islandu. Původně jsme ani nedoufali, že by se nám mohlo podařit některého zahlédnout, ale nakonec jich zde bylo tolik, že jsme je vydrželi pozorovat a fotit asi hodinu.

    Na dohled od mysu Dyrhólaey se v moři nachází skalní jehly Reynisdrangar. Přístup k nim je po černé pláži, okolo varhanovité skalní stěny, na které právě pořizovali svoje svatební fotografie ženich s nevěstou. Jedná se o hodně zajímavé místo, které byste při návštěvě jižního Islandu neměli vynechat.

    Vík je malá osada se třemi stovkami obyvatel. Je to asi jediná pobřežní vesnice na celém ostrově, která nemá vlastní přístav. Může za to moře, které je zde mimořádně mělké. Vík proto žije především z turismu a zemědělství. Je tady obchod, pošta, fotbalové hřiště a dokonce i policejní stanice. Také zde mají malý kemp, v němž je možnost sprchy i pro neubytované hosty. Na návrší nad vesnicí se nachází útulný dřevěný kostelík, od něhož je pěkný výhled na celou osadu.

    Odpoledne nás čekala několikahodinová jízda nehostinnou černou krajinou k Národnímu parku Skaftafell. U vstupu do parku je velmi pěkný a rozlehlý kemp s moderním informačním centrem, my jsme však k přespání zvolili plácek u nedalekého ledovce. Stejný nápad mělo ještě několik další turistů, takže nás tu nakonec bylo asi šest vozidel, včetně jednoho Land Roveru s českou registrační značkou. Kromě party mladých Němců však všichni spali v autech, protože stan se v té zimě, větru a na nerovné sopečné zemi nikomu stavět nechtělo.

 

Úterý 21.7.2015 ( Skaftafell, Jökullsárlón, Höfn)

    Národní park Skaftafell patří k nejstarším a také největším islandským parkům. Musím přiznat, že mě jeho návštěva trochu zklamala. Je ale pravdou, že jsme do něj v podstatě jenom nakoukli, když jsme si udělali asi hodinovou procházku k čedičovému vodopádu Svartifoss.

    Potom jsme již spěchali na místo, na které jsem se velmi těšil – k proslulé ledovcové laguně Jökullsárlón. Cestou jsme svezli dva stopaře, byli to kluci z Anglie a z Francie. Německy bohužel uměli velmi málo, ale přesto jsme si alespoň trochu popovídali.

    Laguna Jökullsárlón byla úchvatná. Po hladině plavaly svítivě modré kry odlomené z nedalekého ledovce. Nebylo ani potřeba platit za speciální obojživelný člun, který návštěvníky po laguně vozí, neboť řada ker plavala přímo u břehu, odkud se daly dobře fotografovat. I když byla docela zima, vydržel jsem zde s foťákem pobíhat dobré tři hodiny..

    Odpoledne jsme dorazili do města Höfn, které patří k největším ve východní části ostrova. Má okolo 1.500 obyvatel, což je opravdu hodně, uvědomíme-li si, jak řídce je východ a sever Islandu osídlen (z 300.000 Islanďanů jich 200.000 žije v Reykjavíku). I přesto, že východ ostrova je chudší než ostatní části, nalezli jsme v Höfnu luxusní halu s fotbalovým hřištěm, kterou u nás nemají ani města stokrát větší. Dojem na nás také udělalo velkorysé informační centrum s muzeem, televizí a internetem. V místním kempu jsme si potom dobili baterie do kamery a fotoaparátu a také uvařili večeři. Jako obvykle jsme museli kvůli silnému větru vařit přímo ve vozidle.

    Navečer jsme z Höfnu pokračovali po okružní silnici na sever. Nepotkávali jsme žádná vozidla a pocit naprosté osamělosti ještě zvyšovalo špatné počasí a okolní nehostinná krajina. A potom jsme dojeli na místo, které by směle mohlo být označeno jako království Mordoru z filmové trilogie Pán prstenu. Silnice je zde doslova namáčknuta mezi černou skálu, nad kterou se povalovaly husté chuchvalce mraků a prudký sráz, na jehož dně divoce bouřilo moře. Celou scenérii navíc umocňovalo šero, mlha a chlad. Musel jsem zde zastavit a dlouze přemýšlet, na co Bůh takové místo vlastně stvořil. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bylo to děsivé a fascinující zároveň.

 

Středa 22.7.2015 (Djúpivogur, Dettifoss, Námafjall)

    Vyspali jsme se v autě u silnice a ráno dorazili do poněkud depresivní osady s názvem Djúpivogur. Je to malá omšelá rybářská vesnička, v níž se nám prakticky nic nelíbilo. Potraviny jsme nakoupili v jediném místním obchůdku, který jakoby z oka vypadl socialistickým prodejnám se smíšeným zbožím, jež jsme znali u nás. Celkovou neutěšenost a zanedbanost Djúpivoguru ještě umocňovalo několik červeně natřených a kýčovitě přezdobených domů. Jediné místo, které můžeme v Djúpivoguru doporučit, je zdejší kemp. Je vybaven společenskou místností s kuchyňkou, v níž jsme si ohřáli snídani a uvařili čaj. Také se nám zde podařilo osprchovat. Lucce v teplé vodě po vhození 200 ISK, já to zvládl zadarmo, ale málem jsem v ledové vodě umrznul. Jenom chvíli poté co jsme dojedli, se ve společenské místnosti objevil zaměstnanec kempu, který za pomoci přenosného platebního terminálu začal od přítomných vybírat peníze. Myslíme si, že to bylo asi za použití WC, ale jistě to nevíme, protože jsme stačili zavčasu zmizet.

    Z Djúpivoguru jsme měli namířeno k Dettifossu, což je nejmohutnější vodopád nejen na Islandu, ale údajně v celé Evropě. Abychom se k němu dostali, museli jsme sjet z asfaltové okružní silnice a pokračovat asi 30 km po hrbolaté štěrkové cestě. Šlo to hodně pomalu a báli jsme se o auto, ale pohled na bouřící vodopád za to stál.

    Dalším cílem naší cesty byly sirné vývěry Námafjall. Jelikož jsme k nim dorazili až večer, měli jsme unikátní příležitost vychutnat si jejich prohlídku v naprostém soukromí (přes den je tu jeden autobus vedle druhého). Celá geotermální oblast Námafjall je tvořena bazénky s klokotajícím bahnem a unikajícími sopečnými plyny. Takhle nějak si představuji peklo. Chodit je dovoleno pouze po vyznačených dřevěných lávkách. I přesto však doporučuji obalit si boty igelitovými taškami, protože červenožluté, sírou páchnoucí bahno, jde velmi špatně dolů.

    K přespání jsme si vybrali opuštěné parkoviště nad elektrárnou ve vulkanickém komplexu Krafla.

 

Čtvrtek 23.7.2015 (Krafla, Víti, Jardbödin, Mývatn, Godafoss, Akureyri)

    Tady na severu bylo počasí mnohem horší, než v jižní části ostrova. V noci pršelo a déšť neustal ani po ránu. Lucce se proto z auta nechtělo a tak jsem na prohlídku vulkanické oblasti Krafla vyrazil sám. Nalezl jsem zde neuvěřitelnou měsíční krajinu, v níž se střídaly pouze dvě barvy: černá a hnědá. Ačkoliv zde k poslední sopečné erupci došlo v roce 1984, z lávových polí neustále stoupá kouř a zem je horká. Tohle byla asi moje nejzajímavější ranní procházka v životě!

    Po návratu k autu jsem zjistil, že parkoviště se za ty dvě hodiny docela zaplnilo. Popojeli jsme tedy o několik set metrů dál, ke kráteru Víti. Kráter se dá po horním obvodu obejít, problémem ovšem bylo všudypřítomné bahno a déšť.

    Potom jsme se již rozjeli ke známému jezeru Mývatn. Cestou jsme v podstatě náhodou narazili na geotermální lázně Jardbödin, což je levnější varianta známé Modré laguny u Keflavíku.

    Po příjezdu k Mývatnu jsme si nejprve prošli jeden ze tří okruhů ve skalním městě Dimmuborgir a poté se zastavili u pseudokráterů ve vesničce Skútustadir, která se nachází přímo na břehu jezera. Ačkoliv jsou obě místa docela pěkná a jejich návštěvu můžeme doporučit, přece jenom si myslím, že celkově je sever Islandu z turistického hlediska trochu přeceňován.

    Dalším cílem naší cesty byl Godafoss, neboli vodopád Bohů. Údajně se jedná o jeden z nejkrásnějších vodopádů na Islandu a my to můžeme potvrdit. Vodopád je z parkoviště přístupný po obou březích a kdo má trochu odvahy, může po vyčnívajících kamenech přeskákat až téměř k jeho horní hraně.

    Od Godafossu jsme pokračovali po okružní silnici do „hlavního města severu“ – Akureyri, které leží na břehu fjordu  Eyjafjördur. Cestou jsme zastavili dvěma stopařkám, z nichž se k našemu překvapení vyklubaly místní Islanďanky, které se vracely domů z pěšího výletu. Jedna z nich mluvila obstojně německy, takže jsme se dozvěděli pár informací a také nám ukázaly cestu k největší turistické zajímavosti v Akureyri, kterou je botanická zahrada. Jedná se o jednu z nejseverněji položených botanických zahrad na světě, neboť k severnímu polárnímu kruhu je to odtud jenom 98 km. V zahradě je umístěno na sedm tisíc rostlinných druhů, což je vzhledem k drsným klimatickým podmínkám neuvěřitelné číslo.

    Po prohlídce zahrady jsme si prošli nevelké centrum města a dostali se až ke stadionu, kde právě začínalo fotbalové utkání. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, problémem ale bylo, že pořadatel u vchodu po nás chtěl vstupenky. Nakonec však mávl rukou a pustil nás dál. Na vlastní oči jsme se tedy mohly přesvědčit o tom, že úroveň islandského fotbalu šla prudce nahoru a Island v současné době patří k nejlepším evropským týmům. Tomu odpovídala i návštěva cca 1.000 diváků, což je hodně, uvědomíme-li si, že Akureyri má pouhých 15.000 obyvatel.

    Večer nás čekalo ještě sto kilometrů jízdy do obce Varmahlíd, nedaleko které se nachází asi nejlepší islandský skanzen Glaumbaer. Na parkovišti u skanzenu je zakázáno noční stání a tak jsme nakonec přespali v autě přímo ve Varmahlídu.

 

Pátek 24.7.2015 (Glaumbaer, Grábrók, Glanni, Borgarnes, Gardur)

    Ráno se nám podařilo nepozorovaně využít sociální zařízení velmi příjemného kempu nad Varmahlídem a po snídani jsme vyrazili do skanzenu Glaumbaer (vstupné 1.200 ISK). Skanzen je tvořen několika dobově zařízenými budovami, které jsou ukázkou tradiční islandské drnové architektury. Důvodem rozšíření travních drnů jako stavebního materiálu byl především nedostatek stromů a kamene. Drny navíc byly vhodné i pro svoje tepelně-izolační vlastnosti.

    Dalším bodem našeho pátečního programu byl kráter Grábrók, k jehož vrcholu se dá vystoupat po dřevěném schodišti. Shora je krásný výhled na okolní krajinu. Počasí bylo bezvadné a tak jsme si po třech dnech opět užívali slunečních paprsků.

    Jenom několik kilometrů od kráteru se nachází poněkud schovaný vodopád Glanni. Z okružní silnice je třeba odbočit ke golfovému hřišti, tam nechat auto a jít asi 10 minut pěšky. Nad vodopádem je vybudovaná vyhlídková plošina a navíc můžete procházkou pokračovat i k nedalekému romantickému jezírku se zelenou vodou.

    Po dalších dvou hodinách jízdy jsme dorazili na západ ostrova, do pěkného města Borgarnes, které je z jedné strany obklopeno mořem a z druhé horami. Zdejší krajina se nám líbila natolik, že jsme zalitovali, že tudy jenom projíždíme. Ale nedalo se nic dělat, týden je na okružní cestu po Islandu minimální možný čas a nedá se stihnout všechno.

    U města Akranes nás čekal průjezd pět kilometrů dlouhým podmořským tunelem, který je součástí okružní silnice. Tunel má název Hvalfjördur, otevřen byl v roce 1998 a za osobní vozidlo se v něm platí mýtné 1.000 ISK.

    Po příjezdu do Reykjavíku následovala sprcha v místním kempu a potom jsme pokračovali do vesnice Gardur, u níž se nachází mys Gardskagaviti se dvěma majáky. Dá se tady zdarma tábořit a na letiště je to pouhých dvanáct kilometrů. Večerní západ slunce nad mořem jsme tedy brali jako krásné zakončení naší islandské cesty.

 

Sobota 25.7.2015 (odlet)

    Sobota ráno byla smutná, neboť byla ve znamení odjezdu. Po snídani jsme vyčistili a dotankovali auto a odjeli na letiště. Celkem jsme po Islandu najeli 1.830 km. Na letišti jsme při vrácení vozidla měli doplatit 65 € za den navíc. Majitel auta se však dostavil s půlhodinovým zpožděním a jelikož mu nefungoval přenosný platební terminál, mávnul rukou a popřál nám šťastnou cestu. Původně jsem si nebyl jistý, jestli nám peníze neodečte z karty později, ale nestalo se tak. Rovněž tak si nestrhl ani příplatek 40 € za vyzvednutí a vrácení vozidla na letišti. Takže super sleva na závěr!

    Jak je vidět z níže uvedeného rozpočtu, celkové náklady na tuhle expedici byly okolo 13.500 Kč na osobu. Jenom pro představu uvádím, že jedna z našich velkých cestovních kanceláří prodává téměř shodný osmidenní letecký zájezd na Island za částku vyšší jak 69.000 Kč!

 

Kolik nás to stálo (náklady na jednu osobu):

  • zpáteční letenka Praha - Frankfurt - Keflavík – 4.788 Kč
  • doprava po České republice - 320 Kč
  • půjčení auta – 4.746 Kč
  • benzín, mýto, parkoviště – 2.764 Kč
  • ubytování, toalety - 0 Kč
  • jídlo a pití - 632 Kč
  • cestovní pojištění - 96 Kč
  • vstupné do skanzenu - 226 Kč
  • CELKEM 13.572 Kč

 

Mapa navštívených míst