Izrael 2019
Útěk před Vánocemi aneb kurz přežití v poušti
Oslava Vánoc, v jejich zničené, komerční podobě, tak jak ji v současnosti praktikuje většina lidí u nás, pro mě již dlouho není žádným svátkem klidu a míru. Letos mě napadlo, že bych tomu předvánočnímu šílenství mohl i s dětmi (9 a 11 roků) někam utéct. Někam, kde se Vánoce neslaví..
Ideální nemuslimskou zemí je pro tento účel Izrael. Má přímé letecké spojení s Prahou, je to země civilizovaná a bezpečná. Většinu Izraele a část palestinských území, jsem procestoval již před pěti lety. Jediná oblast, kterou jsem tehdy nenavštívil, byl jih židovského státu, kde se rozprostírá nehostinná Negevská poušť. A na jejím konci, u břehu Akabského zálivu omývaného vodami Rudého moře, se nachází padesátitisícové město Eilat.
Zpáteční letenky Praha – Eilat se mi na termín 16. - 20. prosince podařilo u Ryanairu nakoupit za cenu, která jenom nepatrně převyšovala tisíc korun za kus. Vzhledem ke vzdálenosti (čtyři hodiny letu) a vánočnímu termínu (to bývají letenky obvykle dražší), je to cena velmi slušná.
Na zbrusu nové letiště Eilat Ramon, které bylo otevřeno letos na jaře, dosedl náš Boeing 737 v 18.20 hod. místního času (časový posun je +1 hodina). Po krátkém rozhovoru s imigračním úředníkem, který proběhl směsicí angličtiny, němčiny, češtiny, ruštiny a hebrejštiny, jsme dostali kartičky s vízy a byli oficiálně vpuštěni do země. Spojení mezi letištěm a 20 km vzdáleným Eilatem zajišťuje několik autobusových linek. My jsme zvolili linku č. 30, která zajíždí na centrální autobusové nádraží a jezdí každou půlhodinu (pozor o šabatu – tedy od pátečního do sobotního soumraku, kdy autobusy fungují v omezeném režimu). Jízdenka stojí 4,20 ILS a kupuje se přímo u řidiče. Někteří řidiči vyžadují obnos přesně, v drobných.
Ubytování jsme měli zajištěno v Little Prince Hostelu, který se nachází přímo v turistickém centru Eilatu, cca 200 metrů od moře a 1 km od nádraží. Vyjma ideální polohy jsme si ho vybrali také kvůli střešní terase s posezením a kuchyňkou, z níž je nádherný výhled na Eilat, moře i okolní hory. Třílůžkový pokoj s vlastní koupelnou nás vyšel na 1.700 Kč za noc.
O tom, že je Izrael skutečně drahá země (přičemž Eilat patří k nejdražším místům v Izraeli), jsme se přesvědčili hned druhý den ráno, při nákupu snídaně. Dva rohlíky stály v supermarketu 10 ILS (tedy 70 Kč), stejná cena byla i za nejlevnější 1,5 litrovou lahev vody či limonády nebo placku arabského chleba.. Naštěstí jsem s tím tak trochu počítal a v batohu propašoval do Svaté země dvě šišky Vysočiny a hromadu müsli tyčinek z Kauflandu. V kombinaci s čajem, který byl v hostelu k dispozici non-stop zdarma a pitnou vodou z kohoutku, jsme v rámci hry „Jak přežít v poušti“ s tímto sortimentem vystačili po celou dobu našeho pobytu.
Mimochodem, děti byly hodně překvapené když zjistily, že kvůli nákupu v některém z obchodních center je potřeba projít detekčním rámem s ostrahou a nechat si prohlédnout veškeré věci. Platit se dá téměř všude kartou, přičemž Izraelci nepoužívají čip, ale stále ještě magnetický proužek, takže účtenku je většinou nutné podepsat. V jednom případě po mě dokonce chtěli průkaz totožnosti a kontrolovali, zda je karta vystavena na moje jméno. PIN jsem ovšem nemusel zadávat nikdy.
Počasí nám přálo po celou dobu pobytu. Průměrné denní teploty se v Eilatu v prosinci pohybují okolo 16 st. C (nejteplejší místo v Izraeli), během našeho pobytu však vyskočily ještě o deset stupňů výš. A k tomu jsme každý den měli zcela jasnou oblohu..
Eilat je letovisko postavené především pro turisty, takže možností zábavy je v něm opravdu hodně - delfinárium, botanická zahrada, podmořské akvárium, škola potápění, jízda na velbloudech, lanový park apod. Tyto aktivity byly samozřejmě výrazně nad naše finanční možnosti, takže jsme se soustředili na dvě věci, které jsou úplně zadarmo a doma je nemáme: poušť a moře.
Jako první výlet do pouště jsme podnikli výstup na 278 metrů vysokou horu Mt. Tzafachot, která se nachází přímo u Eilatu, kousíček od moře. Vyrážíme pěšky přímo z našeho hostelu a nejprve jdeme 6 km po pobřeží, směrem na jih. U staré polní školy odbočujeme do pouště a po modré turistické značce stoupáme asi dva kilometry až na vrchol Mt. Tzafachotu. Výhled z vrcholu je unikátní tím, že je odtud vidět hned do čtyř zemí: do Izraele, Jordánska, Egypta a Saúdské Arábie. Prostě paráda!
Z Mt. Tzafachotu pokračujeme po stezce, která nás má dovézt dolů k moři, přímo k hraničnímu přechodu s Egyptem. V mobilech máme staženu offline mapu Izraele ze serveru Mapy.cz, která nám ukazuje, že by trasa měla být značena jako červená. Nicméně v reálu není. Asi ji zrušili, protože všechny značky na kamenech jsou zatřeny bílou barvou. I tak se ale podle nich dá jít, jenom je to o něco obtížnější. Široko daleko nikdo, takže mám trochu obavu, abychom se neztratili. V poušti je to hned, protože chybí orientační body. Naštěstí máme do soumraku ještě dostatečnou časovou rezervu. Neseme si s sebou sice i baterky, ale v noci bychom cestu v těch hromadách kamení stejně nenašli a hrozilo by také riziko pádu. Když se někdy trochu odchýlíme ze správné trasy, stačí zapnout mapu v mobilu a hned víme, kudy cesta vede. Mapy.cz tady fungují opravdu skvěle, prakticky s metrovou přesností!
Zhruba po třech kilometrech přicházíme k hraničnímu plotu oddělujícímu Izrael od Egypta. Jedná se o pět metrů vysoký kovový plot opatřený žiletkovým drátem, jehož součástí jsou i kamery a radarový systém. Plot má celkovou délku neuvěřitelných 242 km a jeho výstavba byla dokončena teprve před pěti lety. Stavba plotu byla reakcí izraelské vlády na pronikání teroristů, pašeráků a nelegálních imigrantů na území Izraele.
Od plotu to již máme jenom kousek dolů k moři, k hraničnímu přechodu. Zatímco pouštní plot se mi podařilo vyfotografovat hezky a v klidu, tak kvůli fotografii hraničního přechodu musím vyvinout větší úsilí i rychlost. Přesto, že fotím ze vzdálenosti několika desítek metrů a pouze mobilem, je u mě během několika vteřin člověk se samopalem (bez uniformy), který vylezl z křoví kousek od nás. Potom se odehrává dialog, který je prakticky vždy stejný: na jeho slova „NO PHOTO, NO PHOTO!“ v klidu odpovídám „OKEY, OKEY, NO PHOTO“ přičemž však stíhám pořídit nejméně dva další snímky.. :-) Vybavuje se mi, že úplně stejnou situaci jsem před pěti lety zažil na severu Izraele, kde jsem pro změnu fotil hraniční přechod do Libanonu.
U nedalekého hotelu Princess scházíme na pláž a jdeme se projít po molu. Ve vodě je několik lidí, kteří šnorchlují. Šárka si všímá, že přímo pod námi, v křišťálově čistém moři, plavou hejna malých rybek. Po chvíli připlouvají i ryby větší, zhruba o velikosti našeho kapra, které jsou neskutečně barevné. Nejčastější kombinace jsou sytě modrá se svítivě zelenou a žlutá s fialovou. Opravdu nádhera, něco takového jsem v životě neviděl!
Po celém dni chození jsme solidně unaveni a tak se zpět do centra Eilatu vracíme autobusem (4,20 ILS). Večer nás ještě čeká návštěva hudební fontány, která je umístěna v Central parku, v těsné blízkosti našeho ubytování. Fontána hraje pouze v úterý, čtvrtek, pátek a v sobotu, vždy dvě představení s hodinovým odstupem. Při produkci, trvající okolo patnácti minut, chrlí desítky pestrobarevně nasvícených vodotrysků tekutinu do rytmu filmových či rockových melodií, jejichž výběr není nikdy stejný. Moc se nám to líbí a tak zůstáváme na obě představení.
Následující den ráno vyrážíme autobusem č. 392 na další pouštní trek, tentokrát do 20 km vzdáleného Red Canyonu. Jízdné jedním směrem stojí 12,5 ILS a autobus jezdí jenom pětkrát denně. Na nádraží v Eilatu je třeba si vyfotit zpáteční jízdní řád, protože na zastávce u Red Canyonu žádný není. Ona tam vlastně není ani žádná zastávka, ve smyslu označníku nebo přístřešku, je to prostě jenom místo v poušti, kde řidič zastaví. Od zastávky se jde asi kilometr a půl k parkovišti, kde je možné vzít si ze dřevěné bedny turistickou mapku. Jinak zde ale není k dispozici vůbec nic, ani voda, vše je potřeba mít s sebou.
Dnem kaňonu vede zelená turistická značka a je tam docela plno. U žebříků se dokonce tvoří fronty. Cesta je krátká, tak na půl hodinky chůze a poté všichni návštěvníci šplhají stezkou v kamenech zpět nahoru, směrem k parkovišti. My však jako jediní pokračujeme dál po zelené a je to dobré rozhodnutí. Zástupy turistů jsou pryč, od teď již budeme úplně sami. Dostáváme se hlouběji do pouště, kde nám společnost dělá pouze pražící slunce a nádherné přírodní scenérie.
Celý okruh, který máme v plánu ujít, měří okolo deseti kilometrů. Po dvou kilometrech opouštíme zelenou značku a dáváme se po černé. Před námi je jedno náročnější stoupání, v němž jsou exponovaná místa zajištěna kovovými stupy a řetězy. Nic pro lidi trpící závratí! Naše telefony jsou navíc úplně bez signálu, takže pokud spadneme, nikdo nás nenajde. Děti však chtějí pokračovat, tak souhlasím, že to zkusíme. Asi na dvou místech jsem svého rozhodnutí zalitoval, ale nakonec jsme to zvládli. Šárka s Šímou si tohle dobrodružství užívali, já byl ovšem zelený od hlavy až k patě. Za ten společný a silný zážitek to ale stálo!
V neskutečném vedru pokračujeme dál a povídáme si o poušti, o nebezpečích která v ní hrozí, o tom jak se chránit před horkem a co dělat když zabloudíme.. Přepočítáváme také naše aktuální zásoby vody, které se od rána povážlivě ztenčily. Často fotíme a tak postupujeme docela pomalu.
Při cestě chceme zdolat i 865 metrů vysokou horu Mt. Neshef a tak se snažíme neminout odbočku, která vede k vrcholu. Bohužel jsme ji minuli a to nejméně o kilometr. Zjistili jsme to až po zapnutí mapy v mobilu, která i tady fungovala bezvadně. Rozmýšlíme, co dál. Pokud se budeme vracet, s velkou pravděpodobností nestihneme autobus. Další jede až za tři hodiny a před sluncem se není kde schovat.. Znovu přepočítáváme množství vody, které nám ještě zbývá a potom dávám hlasovat. Výsledek je jednoznačný: pokusíme se o výstup na Mt. Neshef.
Jdeme tedy zpátky a po chvíli hledání odbočku na vrchol skutečně nalézáme (trasa je značena modře). Výstup není dlouhý, ale je velmi příkrý (stoupání 25 %). Nahoře nás čeká odměna v podobě úchvatného panoramatického výhledu na dvoubarevnou poušť. Zatímco my se nacházíme na červeno-hnědé části, většina pouště v okolí je žlutá. Vpravo vidíme Egypt, vlevo Jordánsko. Široko daleko nikdo. Nádhera!
Užíváme si to nahoře asi půl hodiny a já musím děti pochválit, protože vím, že s jinými dětmi jejich věku bych o podobných věcech nemohl ani uvažovat. Jsem na ně pyšný. Poté zahajujeme sestup a po černé značce přicházíme až k autobusové zastávce. Autobus je dávno pryč a další jede za dlouho. Máme dvě možnosti. Buď se můžeme snažit najít v okolní poušti nějaký stín, v němž bychom se ukryli nebo můžeme zkusit stopovat. Vím, že autostop je v Izraeli poměrně běžný, zejména příslušníci armády (která má ve společnosti velkou prestiž) takto jezdí velmi často.
Rozhodujeme se pro autostop. Vysvětluji Šímovi co má dělat a potom to necháváme na něm. Vede si dobře, ale problémem je velmi řídký provoz. Počítáme auta, která nás míjí. Během více jak půlhodiny jich v našem směru projelo sedm. Osmé u nás zastavuje! Je to historický rezatý Ford bez klimatizace a v něm postarší manželský pár. Jedou do Eilatu a vezmou nás. Nejprve však musí ze zadních sedadel přendat do kufru asi milion různých tašek. Poté nastupujeme. Jedná se o ultraortodoxní židy, jejichž vozidlo je uvnitř vyzdobeno množstvím Davidových hvězd a papírků s modlitbami. Pán má vousy až do pasu, na hlavě jarmulku a celou cestu si zpívá náboženské písně. Pro mě i pro děti další zajímavý zážitek, který bychom s cestovní kanceláří rozhodně neměli.
Díky autostopu se nám podařilo ušetřit nejen čas, ale i téměř 40 ILS, které hned utrácíme za jídlo v místním Mc Donaldu. Večer ještě podnikáme krátkou procházku nočním Eilatem a na hostelu poté v televizi sledujeme izraelskou obdobu pěvecké soutěže „Česko hledá SuperStar“.
Snídani si opět vychutnáváme na střeše našeho hostelu a aby jídelníček nebyl jednotvárný, máme dnes k čaji místo rohlíků housky :-) Společnost nám dělá jednooká kočka a od rána pražící slunce. Dnes má být 27 st. C, takže dopoledne je na programu procházka po pobřežní promenádě a odpoledne koupání v Rudém moři.
Eilatská promenáda měří 3 km, je dobře udržovaná a vede okolo nejluxusnějších a největších hotelů ve městě, kde jedna noc stojí zhruba polovinu mého měsíčního platu. Dá se po ní dojít až do vzdálenosti 200 metrů od hraničního plotu s Jordánskem. Odtud míříme k nákupnímu centru Ice Park, které je koncipováno jako dětská herní aréna. Vyjma 120 obchodů a množství atrakcí pro děti zde nechybí ani lanový park, bobová dráha a zejména obří kluziště, které je největší v Izraeli (vstupné na ledovou plochu, včetně půjčení bruslí, je 76 ILS).
Poté již jdeme přímo na nedalekou městskou pláž, kde strávíme celé odpoledne. Pláž je písčitá, lidí málo, voda tak akorát.. Dokonce je v provozu i sprcha, co však chybí, jsou toalety. Odcházíme až okolo půl páté, když se slunce začíná blížit k obzoru a večer opět absolvujeme obě představení u hudební fontány.
Další den je dnem odjezdu. Odlétáme ale až večer a tak máme dostatek času k návštěvě Muzea historie Eilatu. Vstupné je symbolických 10 ILS za dospělého a 5 ILS za děti. U pokladny navíc dostáváme i pohlednice Eilatu s vánoční tématikou. Tak nás ty Vánoce poslední den přece jenom dohnaly! Muzeum jinak není příliš velké, ale je moc pěkně udělané, takže se v něm (včetně zhlédnutí filmů) dají bez problémů strávit i dvě hodiny.
Z muzea jdeme hned naproti do budovy galerie. Vstup je zdarma, k vidění je asi třicet obrazů a fotografií. V přilehlém Central parku se koná nějaká akce, celý park je vyzdoben do bíla a je tam dost lidí. Nejdříve si myslíme že to bude svatba, ale nakonec zjišťujeme, že je to workshop na téma alternativní medicíny. Šárka s Šímou se nebojí a jdou si vyzkoušet meditační vliv vibrací na lidské tělo. Místní šaman je bosé postaví do jakýchsi měděných hrnců, zaváže jim oči a poté do těch hrnců mlátí paličkou a hraje na flétnu. No zadarmo docela dobrý :-)
Je okolo patnácté hodiny a tak vyrážíme k nádraží, odkud během chvilky odjíždíme na letiště. Času je sice dost, ale chceme tam být raději dříve, protože je pátek a máme obavy z blížícího se šabatu. A dobře jsme udělali! Později se totiž od jedněch Čechů dozvídáme, že oni na šabat zapomněli a autobus po setmění opravdu nejel. Museli tedy narychlo dorazit taxíkem, který je stál skoro 100 ILS.
Obávaná výstupní série bezpečnostních kontrol a pohovorů, kvůli které je potřeba být na letišti již 3 hodiny předem, se nakonec nekonala. Izraelci v tomhle hodně polevili, s tím, jak to probíhalo před pěti roky na letišti v Tel Avivu, se to vůbec nedá srovnat. Žádné vícestupňové detailní výslechy, žádné osobní prohlídky či chemické analýzy obsahu zavazadel.. Jedinou odlišností od klasického postupu bylo vyplnění dotazníku s pěti otázkami, které směřovaly zejména k zavazadlům + zodpovězení dotazu, jestli jsem otcem mých dětí :-) Mimochodem, ten dotazník, po patnácti minutách usilovného hledání, nakonec našli i v češtině..
V Praze přistáváme před 23 hodinou. Hned z letadla míříme do letištní restaurace, kde si dáváme řízky s bramborovým salátem. Jelikož domů do Hradce v tuhle dobu již přímý vlak nejede a s přestupem se nám v noci cestovat nechce, zůstáváme v tranzitní zóně a ukládáme se ke spánku na žíněnce v dětském koutku, kde jsme úplně sami. Takhle dobře jsem se na letišti hodně dlouho nevyspal!
Tak zase někdy nashledanou, Izraeli! (!נתראה שוב, ישראל)