Lago di Garda 2023
Největší italské jezero uprostřed letní sezóny
Na sever Itálie jsme s Janou vyrazili v druhé polovině července a naše cesta málem skončila hned po ujetí první stovky kilometrů. To se totiž na Jižní spojce v Praze zničehonic vyvalil zpod kapoty našeho 17 let starého fordu hustý oblak dýmu a my se slovy „hoříme!“ rychle brzdili u pravé krajnice. Po otevření kapoty se naštěstí žádné plameny neukázaly, ale zjistili jsme, že je zcela vyteklá chladicí kapalina. Takže podezření na prasklou nebo uvolněnou hadičku neznámo kde.
Jelikož bylo po osmé večer, začalo se pomalu stmívat. Vytočil jsem tedy telefonní linku pojišťovny Uniqa, u které máme zaplaceno povinné ručení, jehož součástí jsou i základní asistenční služby. Pojišťovna nabídla odtah zdarma do nejbližšího autoservisu. Když jsem jim ale vysvětlil, že nemáme kde spát a zítra musíme být bezpodmínečně v Itálii, souhlasili s odtahem do jakéhokoli servisu na území Prahy, který si vybereme. Sehnat ovšem v metropoli ve všední den non-stop servis se ukázalo jako problém. Ačkoli Google našel několik slibných odkazů, telefon buď nikdo nezvedal, nebo byla oprava možná až druhý den. Nakonec se nám ale do jednoho neznačkového servisu na druhém konci Prahy podařilo dovolat a odtahovka nás tam potom skutečně dovezla.
Servis sice nepůsobil úplně dobrým dojmem a domluvit se česky nebylo snadné (pracoval tam nějaký Ukrajinec, Ital a zřejmě Mongol), ale po cca 4 hodinové anabázi se jim nakonec podařilo prasklou hadičku nalézt (byla v ní pěticentimetrová trhlina) a kupodivu i vyměnit (vyřízli ji z nějakého starého motoru, co tam měli). Řekli si za to o 3.000 Kč, což byla úplně přesně celá naše hotovost .
Na jednu stranu jsme byli šťastní, že v servisu nemusíme nocovat a auto je pojízdné, na druhou stranu jsme však měli určité obavy z kvality provedené opravy. Když jsme po půl hodině jízdy ucítili z motoru opět zápach, tentokrát doprovázený výrazně menším kouřem, vypadalo to, že naše cesta definitivně skončila a s dovolenou i se 400 € zaplacenými dopředu za ubytování, se můžeme rozloučit. Pohled na nádržku nám však ukázal, že chladicí kapalina buď nevytekla vůbec, nebo jenom trochu a já si uvědomil, že kouř a zápach by tentokrát mohl mít zcela jinou příčinu. Konkrétně moji nešikovnost při včerejším doplňování oleje, který se mi podařilo docela solidně rozlít na motor.
Hodně jsme přemýšleli, zda jet dál, nebo se vrátit domů, ale nakonec jsme se rozhodli, že to riskneme a v nejhorším dáme pořádně vydělat rakouským, německým či italským autoservisům a odtahovým službám.
Mezi třetí a šestou hodinou ranní jsme se trochu prospali na jednom z odpočívadel v Německu a poté pokračovali přes Rakousko až k Brenerskému průsmyku. Na základě informace z internetu, že v Itálii je benzín dražší než v Rakousku, jsme těsně před průsmykem natankovali doplna za cenu přes 2,3 € za litr (téměř 60 Kč), což je náš bezkonkurenčně nejdražší benzín v životě. Samozřejmě to byla hloupost, tankovat na takto exponovaném místě, cena benzínu v Itálii poté byla cca o půl eura nižší. Na té pumpě jsme ale kromě benzínu nabrali i stopaře. Byl to student z Berlína, který jel za svojí přítelkyní do Turína a my ho přiblížili o nějakých 200 km. Na to, že z Berlína vyjel teprve včera, měl už za sebou slušný kus cesty.
V odpoledních hodinách jsme konečně dorazili do městečka Sirmione, které leží na jižním břehu Gardského jezera a ubytovali se v hotelu Fiordaliso. Pěkný dvoulůžkový pokoj s výbornými snídaněmi vyšel přes Booking.com (po všech možných slevách) na 100 €/noc. Hned potom jsme se ve vedru vyrazili osvěžit na nejbližší pláž. Voda však byla teplá a jezero velmi mělké (čtyřicet metrů od břehu sahala voda do pasu). Prostě něco jako Balaton.
Následující den byl dnem prohlídky historického centra Sirmione, které je tvořeno velmi úzkým a dlouhým poloostrovem. Autem se dá dojet jenom do poloviny, potom už člověk musí po svých. Odstavná parkoviště jsou ale často přeplněná a také celkem drahá (20 €/den). My jsme to proto vzali z hotelu pěšky, takže nás čekala túra o celkové délce přibližně 12 km, což je vzdálenost, která se dá i v horku bez problému ujít.
Jako první jsme navštívili hrad Castello Scaligero, před kterým jsme ale nejdříve museli na slunci vystát půlhodinovou frontu (vstupné 7 €). Odměnou nám ale byl nádherný výhled z hradní věže.
Podél pobřeží jsme poté pokračovali okolo pláže až k archeologickému parku Grotte di Catullo. Tady naštěstí žádná fronta nebyla a tak jsme po zaplacení 9 € mohli ihned začít s prohlídkou muzea i prostorného parku se zbytky starodávných budov. Areál je pěkně udržovaný, fotogenický a jelikož se nachází až na samém konci sirmionského poloostrova, jsou z něho i pěkné výhledy na jezero.
Dole pod parkem se nachází nejhezčí pláž v Sirmione, která se jmenuje Jamaica. Dá se k ní sejít brankou buď přímo z parku nebo cestou od pokladen. Jamaica je jednou z nejzajímavějších pláží, které jsem kdy viděl. Je tvořena velkými plochými kameny, které velmi pozvolně sestupují do křišťálově čisté vody a celá kulisa je ještě umocněna horami na obzoru. Připadali jsme si tady jako u moře v nějaké hodně vzdálené exotické destinaci.
Další den jsme se vydali do 40 km vzdálené Verony. Autobusovou zastávku jsme měli kousek od hotelu, spoj měl ale třičtvrtěhodinové zpoždění. Zastávka bohužel neměla žádnou lavičku ani přístřešek, takže čekání obnášelo stání na přímém slunci. Jízdenka zakoupená u řidiče stála necelých 5 €. Při jízdě tam i zpět nás zaujalo, že autobus nestaví na řadě zastávek uvedených v jízdním řádu a naopak staví na místech, kde žádná zastávka není. Chcete-li mít jistotu, že autobus zastaví, je potřeba na něj ze zastávky mávat a při vystupování včas zmáčknout tlačítko u dveří.
V přelidněném centru Verony jsme vystoupili na zastávce Porta Nuova, odkud je to jenom kousek k překrásné Areně di Verona, což je místní obdoba římského Kolosea. Dodnes se v ní konají koncerty pod širým nebem. Zakoupení vstupenky za 10 € bylo bohužel podmíněno vystáním hodinové fronty, neboť dovnitř pouští z neznámých důvodů pouze velmi omezené množství návštěvníků. Amfiteátr byl dokončen v roce 30 našeho letopočtu a oproti současnému stavu měl ještě jeden prstenec ochozů navíc (z něj se dochovala pouze velmi malá část). Původní kapacita arény byla neuvěřitelných 30.000 diváků, dnes je to „pouze“ 22.000. Prohlídku arény nám narušila silná bouře, kterou jsme přečkali na částečně krytém schodišti. Větší komplikací než bouřka se však ukázala návštěva toalet: první toalety byly zavřené, druhé toalety o pár desítek metrů dál také zavřené, u třetích fronta jako blázen a o čistotě nemohla být řeč..
Z Arény jsme došli k zajímavému cihlovému mostu Ponte Caligero, který se tyčí nad řekou Adige a poté pokračovali na náměstí Piazza delle Erbe, kde se nachází jedna krásná historická budova vedle druhé. A najdeme zde také 84 metrů vysokou věž Torre dei Lamberti (vstupné 6 €, fronta 15 minut). Na vyhlídkovou plošinu se dá dostat buď výtahem, nebo pěšky po schodech (cena je stejná). Při naší návštěvě však byla cesta po schodech z neznámého důvodu zakázána a muselo se jenom výtahem, který pojme max. 8 osob. Výhled na Veronu z ptačí perspektivy byl nezapomenutelný.
Jenom kousek od věže má vystavěn památník italský básník Dante Alighieri a v nedaleké ulici Via Cappello stojí dům Julie, na jehož dvoře se nachází její socha a slavný balkón. Kdyby Shakespeare viděl, co se tu v turistické sezóně odehrává, nevěřil by vlastním očím. My jsme nevěřili také - za vše mluví nutná přítomnost ostrahy, která je vybavena střelnými zbraněmi.
Následující den jsme se vypravili do 10 km vzdáleného městečka Peschiera del Garda. Cestu tam jsme absolvovali autobusem (3,2 €), který měl opět zpoždění, i když tentokrát „pouze“ 20 minut. Peschiera určitě není ošklivé město, ale shodli jsme se, že se nám ze všech navštívených míst u Gardského jezera líbila nejméně. Maličké historické centrum s kostelem San Martino Vescovo a mostem Ponto dei Voltoni jsme měli projité za hodinu, další hodinu jsme se poté schovávali v podloubí před průtrží mračen. Zpáteční cestu do Sirmione jsme absolvovali lodí, plavba trvala okolo 40 minut a stála 5 €. A protože v Sirmione nebylo po dešti ani památky, strávili jsme zbytek odpoledne na pláži.
Další ráno nastal čas odjezdu. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, připlatit si ještě noc navíc, ale nakonec jsme zůstali u původního harmonogramu. Byla neděle, takže benzínové pumy byly zavřené, resp. přehozené do samoobslužného provozu, což mělo za následek, že naše tankování trvalo o něco déle, ale nakonec jsme to zvládli.
S plnou nádrží paliva jsme poté nezamířili k dálnici, ale vydali jsme se silnicí vedoucí po západním břehu jezera do městečka Limone sul Garda. Provoz byl značný, takže jsme šedesátikilometrovou vzdálenost jeli skoro dvě hodiny. V Limone se nám podařilo nechat auto ve velkém parkovacím domě, který se nachází nad obcí, hned u silnice. Obávali jsme se finty s předraženým celodenním parkovným, byli jsme ale mile překvapeni. Platilo se normálně po hodinách, první byla za 2,5 €, každá další za 1,5 €. Parkovací dům byl navíc vybaven čistými toaletami zdarma.
Městečko Limone se rozkládá přímo na břehu Gardského jezera a je doslova vtěsnané mezi vodní hladinu a štíty okolních hor. Tisícovku stálých obyvatel denně doplňuje mnohonásobně větší počet turistů, neboť vyjma krásné polohy těží město i ze svého názvu. Ačkoli se zde již citróny příliš nepěstují, točí se zde okolo tohoto ovoce prakticky vše. Centrum, k němuž je třeba sejít od silnice úzkými uličkami, je velmi malebné, domy opravené a vše doplňuje nádherná promenáda s barevnými květinovými záhony a palmami. Nechybí ani dva pěkné kostely a přístav s loďkami. Limone je zkrátka místo, které se mi u Lago di Garda líbilo úplně nejvíc.
Co se týká počasí, byl jsem překvapen, jak často u Gardského jezera prší. Silné bouřky byly každou noc a dvakrát jsme pořádně zmokli i přes den. Po hodině ale už zase svítilo slunce a dalo se normálně koupat.
Ačkoli nejsem úplně fanoušek Itálie a je spousta zemí, které mám raději, musím uznat, že jezero a jeho okolí jsou velmi pěkné. Příště bych sem ale už nejel uprostřed léta, kdy je celá oblast přelidněná, teploty vysoké a ceny ještě vyšší. Myslím, že květen nebo září budou pro návštěvu ideální měsíce.
Naše cesta ke Gardskému jezeru začala komplikací s technickou závadou na autě a ještě většími komplikacemi mohla skončit, kdybychom v Sirmione zůstali o den déle, jak jsme uvažovali. Den po našem odjezdu totiž město zasáhla další silná bouře, při níž padaly až 17 cm velké kroupy, které zranily 110 lidí a zničily velké množství automobilů. Poškozených skel na vozidlech bylo tolik, že skla v autoservisech rychle došla a na nová se čekalo týdny. A jelikož s vytlučeným čelním oknem se 1.000 km domů jet nedá, zůstala řada zahraničních návštěvníků v Itálii doslova uvězněna a svůj pobyt si musela nedobrovolně prodloužit.
Edit: Měsíc po návratu z dovolené nám byl doručen dopis od rakouské policie, resp. z oddělení dopravy Okresního úřadu Innsbruck. Dopis obsahoval informaci o uložení pokuty ve výši 45 € za překročení maximální povolené rychlosti na dálnici u Brenerského průsmyku, kde nám při zpáteční cestě bylo naměřeno 93 km/h a to v úseku, kde bylo povoleno pouze 80 km. Všechny zaslané písemnosti obsahovaly kromě originálu i překlad do češtiny a také QR kód s detaily platby. Na rakouských dálnicích je bohužel rychlost omezena velmi často, tak na to dávejte pozor, ať zbytečně neplatíte jako my.