Maďarsko 2011
Babí léto v kraji Balatonském
Volba, kde letos strávit s našimi dvěma dětmi (1 a 3 roky) dovolenou, byla jasná. Maďarsko jsme měli v plánu už dlouho, ale vždy jsme ho odložili kvůli nějakému lákavějšímu cíli. Letos na něj tedy konečně došlo a to zejména kvůli dětem. A rozhodně jsme nelitovali! Pro návštěvu Maďarska hovoří zejména nevelká vzdálenost od České republiky, příjemné podnebí a také rozumné ceny, díky kterým jsme si mohli dovolit i týdenní pronájem dřevěné chatky v kempu. Zjistili jsme, že Maďarsko rozhodně není jenom "nudný" Balaton, ke kterému se jezdilo v dobách socialismu. Naopak. Maďarsko toho nabízí k vidění opravdu hodně. Je to nádherná země s příjemnými lidmi, množstvím památek a překvapivě půvabnou krajinou...
Den první, neděle, 4.9.2011 (Budapešť)
Z Hradce Králové vyrážíme okolo půlnoci a před sebou máme šest a půl hodiny jízdy do Budapešti. Záměrně jedeme na noc, neboť se nám to s dětmi výborně osvědčilo minulý rok při cestě do Bavorska. Popravé jsme vyzbrojeni novou GPS navigací, která se ukazuje jako bezvadný pomocník a tak se nebojíme zajet autem přímo do centra maďarské metropole. V neděli ráno je zde provoz minimální a snadno proto nacházíme volné parkovací místo, které je dokonce zdarma.
Již od východu slunce je zřejmé, že dnes bude opravdu horko. Meteorologové slibovali teploty přes 30 st. C a tak na nic nečekáme a ihned zahajujeme prohlídku Hradního vrchu (Várhegy), budovy parlamentu a také krásného Řetězového mostu (Széchenyi Lánchíd). Tyto památky jsou tak známé, že je zde ani nebudu podrobněji popisovat.
Během naší návštěvy se na nábřeží Dunaje konal slavný Budapešťský půlmaratón, kterého se účastnilo okolo 6.000 závodníků. Jelikož jsem sám před několika lety uběhl dokonce celý maratón, vím jaká je to dřina a docela jsem borce, běžící v neskutečném horku, litoval.
Po prohlídce metropole jsme zamířili k Balatonu, kde jsme se ubytovali v kempu Bungalow park, několik kilometrů východně od Keszthely. Je to jeden z mála kempů, který má otevřeno až do října, většina ostatních sezónu končí již začátkem září. Kemp byl poloprázdný a 80 procent návštěvníků tvořili (jako všude u Balatonu) němečtí důchodci. Z toho také plyne vynikající znalost němčiny u místních obyvatel. Nestalo se mi, že bych se někde nedomluvil. Ubytování jsme vybírali ze čtyř druhů chatek, nakonec jsme zvolili tu nejlevnější v ceně 600 HUF za noc. V kempu je dětský bazének i hřiště, jedinou výhradu jsme měli k "pláži", neboť to ve skutečnosti není žádná pláž, ale jenom jakýsi nouzový vstup do vody ze břehu porostlého rákosem.
Den druhý, pondělí, 5.9.2011 (Veszprém, Tihany, Zánka)
Dopoledne vyrážíme do šedesátitisícového historického města Veszprém, s výborně dochovaným Hradním vrchem, kterému dominuje Katedrála sv. Michala (Székesegyház). Z hradeb zvaných "Konec světa", je překrásný výhled, který je srovnatelný s výhledem z nedaleké Hasičské věže. Počasí nám opět přeje, ostatně jako po celou dobu našeho pobytu v Maďarsku.
Z rozpáleného Veszprému odjíždíme na poloostrov Tihany, který vybíhá asi 5 km do Balatonu a téměř spojuje oba jeho břehy. V malebné vesničce se stejnojmenným názvem navštěvujeme Opatský kostel s kryptou, ve které jsou uloženy ostatky krále Ondřeje I. Krypta je propojena s Muzeem benediktinského opatství (Bencés Ápátsági Múzeum). Vstupné do kostela, krypty i muzea činí 800 HUF. Poté jdeme po promenádě, vinoucí se kolem horského hřebene severně od kostela, ze které jsou pěkné výhledy na jezero. Cesta nás dále vede okolo chalup se slaměnou střechou, v nichž jsou vkusně zřízeny obchůdky s keramikou, vínem a dalšími místními specialitami. Prohlídku Tihany zakončujeme jízdou výletním vláčkem, která se líbí především dětem. Řidič nám nabídl slevu a jelikož jsme jediní cestující, máme celý vláček za 1.400 HUF pro sebe.
Cestou zpět do kempu objevujeme u města Zánka muzeum vojenské techniky pod širým nebem. Při placení vstupného nám sami od sebe vrací polovinu peněz zpět s odůvodněním, že za hodinu zavírají. Takhle přátelské jednání (dokonce dvakrát v jeden den) jsme nečekali. V muzeu je vystavena starší vojenská technika včetně vrtulníků, stíhačky a tanku a u každého exempláře je, vyjma maďarštiny, stručný popis i v angličtině a němčině.
Den třetí, úterý, 6.9.2011 (Badacsony, Tapolca)
Naším dnešním prvním cílem je oblast Badacsony na severním břehu Balatonu, která je tvořena vinicemi a horami, jako stvořenými pro pěší turistiku. Před túrou se nejprve řádně posilňujeme v místním miniobchodě s potravinami, neboť správně očekáváme nadprůměrný energetický výdej. Poté házíme patřičný počet mincí do parkovacího automatu (které jsou v Maďarsku umístěny snad úplně všude), abychom za pár minut v informačním centru zjistili, že k výchozímu bodu naší túry si můžeme ještě asi tři kilometry popojet. Konkrétně asi do dvou třetin kopce, který máme v plánu prozkoumat a který je doslova prošpikován turistickými trasami. Parkování tam je samozřejmě opět placené, ale za ušetřenou námahu to stojí. Na zádech totiž nosíme, kromě batohu, každý jedno téměř patnáctikilové dítě.
Po dojití ke Kisfaludyho rozhledně (Kisfaludy kilató) v nadmořské výšce 437 metrů jsme však zklamáni. Rozhledna se opravuje a je uzavřená. Z očekávaného výhledu na Balaton tudíž sešlo, neboť přes okolní vzrostlé stromy není vidět vůbec nic. My se však nevzdáváme a jdeme ke Kamenné bráně (Kőkapu), která by měla být nejpůsobivější z čedičových věží, roztroušených po krajině. Nic působivého na ní však neshledáváme a tak alespoň vylézám po hromadě napadaného kamení na jakousi skálu. Zde se přede mnou otevírá nádherný výhled na kopcovitou krajinu a Bakoňský les. Fotím "ostošest" a jenom lituji, že to neuvidí i Gábina s dětmi, neboť výstup nahoru byl poněkud nebezpečný a pro ně nepřichází v úvahu. Rozhoduji se popolézt ještě o kousek výše a když se mi to podaří, zjišťuji, že jsem na jakési vyhlídce, ke které vede z lesa normální značená cesta. Telefonicky se tedy domlouvám se zbytkem výpravy, stanovuji azimut a po chvíli se na onom krásném místě všichni šťastně shledáváme. Následně zjišťujeme, že na mapě je tato vyhlídka označena jako Kisfaludy pont. Po krátkém odpočinku se vydáváme zpět k našemu vozidlu, přičemž cestou ještě narážíme na další pěkné místo s názvem Ranolderův kříž (Ranolder kereszt). Odtud je pěkný výhled zase na druhou stranu kopce, tedy na Balaton. Poté už jenom nechtíc narušujeme na okraji jedné z vinic soulož milenecké dvojice a vyrážíme do dvacetitisícového města Tapolca.
V Tapolce to mají zařízené dobře, protože obě nejdůležitější turistické atrakce jsou přímo v centru, pár minut chůze od sebe. Nejprve navštěvujeme Mlýnské jezero (Malom-tó), které je rozděleno na dvě části. Na hladině té větší se zrcadlí malebné domy v pastelových barvách, v té menší je zase k vidění množství okrasných červených ryb. Z budovy mlýna je nejlepší hotel ve městě, který se navíc jmenuje po mé ženě - Gabriela.
Protože je i tento den velké horko, utíkáme se zchladit do Jezerní jeskyně (Tavasbarlang). Vstupné je pro dospělého 1000 HUF, děti do čtyř let mají vstup zdarma (za děti jsme ostatně v Maďarsku neplatili vůbec nikde). Zpřístupněných je asi 100 metrů jeskyně bez jakékoliv krápníkové výzdoby, hlavním lákadlem je však projížďka podzemním jezírkem na loďce. Jsme zde úplně sami a tak nám personál pomáhá s nástupem na jednu z vratkých pramic. Přesně dle pokynů nastupuje nejdříve Gábina, poté obě děti a nakonec já. V tu chvíli mě napadá, kam si vlastně sedne ten pán, co bude loďku řídit? Mé obavy se naplňují v momentě, kdy od něho dostávám do ruky pádlo, načež nás s několika maďarskými výrazy odstrkuje od břehu. Naše pramice se povážlivě kýve ze strany na stranu a míří kamsi do hlouby tmavé jeskyně...
V tu chvíli mi probleskuje hlavou myšlenka na děti a na to, jak moudré bylo rozhodnutí přihlásit je již od kojeneckého věku do kurzů plavání (i rok a půl starý Šimonek se už umí udržet nad hladinou). Hned poté myslím na náš nový fotoaparát, GPS navigaci a mobilní telefony, které máme u sebe. V duchu zkouším odhadnout, zda některý z těchto přístrojů půjde opravit, až v něm bude voda... Dobře, přiznávám, že jsem to teď pro čtenáře udělal trochu dramatičtější, než to ve skutečnosti bylo. V pramici jsme sice opravdu jeli sami, ale v celé jeskyni je voda tak do pasu, někde spíš jenom po kolena, takže utopit se je téměř nemožné. Loďkou se projíždí okruh, zabloudit nejde a vše je dobře nasvícené. Cesta pro loďku je však někdy tak úzká a nízká, že se člověk musí pořádně přikrčit a pádlo v podstatě nepotřebuje, neboť se od stěn jeskyně odráží rukama.
Den čtvrtý, středa, 7.9.2011 (Szigliget, Balatonederics, Keszthely)
Ve čtvrtek dopoledne navštěvujeme zříceninu hradu v obci Szigliget. Přímo od našeho kempu sem vede Balatonská cyklistická stezka. V půjčovně kol však bohužel neměli sedačky a přilby pro děti, takže jsme museli zase autem. Vstupné na hrad je 600 HUF a rozhodně stojí za to. Líbilo se nám tu dokonce více než na mnohem známějším hradu v Sümegu, kam je vstupné více než trojnásobné. V tomto ohledu mě také poněkud zklamal cestovní průvodce z řady Lonely Planet (jinak velmi kvalitní), který hrad v Szigligetu na svých stránkách vůbec nezmiňuje. Prohlídku areálu jsme zakončili poobědváním maďarské pizzy v hradní restauraci, blbnutím na stylovém dětském hřišti a nákupem několika lahví místního vína v krásném obchůdku pod hradem (po patřičné ochutnávce, která byla samozřejmě gratis).
Poté jsme se přesunuli do nedalekého Balatonedericsu, kde se nachází Africké muzeum + jakási miniaturní zoologická zahrada. Expozice muzea s předměty vztahujícími se k Africe rozhodně stojí za prohlédnutí, pár velbloudů, zeber a dalších zvířat také, ale zbytek je jenom kýč vhodný pro děti. "Africké hliněné domky" mají na střeše slámu přidělanou plastovou síťovinou a uvnitř ze zdí vykukuje jeden hřebík vedle druhého. V "minidžungli" se to zase doslova hemží domorodými zvířaty v životní velikosti, všechna jsou ale vystřižena z kartonového papíru... Ovšem jak řekla Gábina: "No co, dětem se to líbí".
V pozdním odpoledni se přesouváme do Keszthely, což je největší město na severním břehu jezera. Parkujeme přímo u nádherného zámku rodiny Festeticsů (Festeticskastély), který si chceme prohlédnout. Jediný parkovací automat v celé ulici je rozbitý a tak si myslíme, že máme tentokrát parkování zdarma. Zámek s krásnou zahradou si prohlížíme jenom z venku, neboť interiéry jsou už uzavřené. Když se asi po dvou hodinách vracíme k vozidlu, nalézáme za stěračem úhledný červený igelitový sáček s vyobrazením fotoaparátu, složenku na více jak 3000 HUF a jakýsi dopis, že do dvou týdnů máme uvedenou pokutu zaplatit. Není to však od policie, ale od firmy, která má parkovací systém ve městě na starosti. Chvilku přemýšlíme, co s tím budeme dělat. Je nám jasné, že z nás tu pokutu budou Maďaři těžko vymáhat, vyjma registrační značky vozidla k nám nemají vůbec žádné údaje. Na druhou stranu se jedná o poměrně nízkou částku, která by nás určitě nezruinovala a měli bychom čisté svědomí...
Den pátý, čtvrtek, 8.9.2011 (Keszthely)
Po snídani vyrážíme na prohlídku zámku do nedalekého Keszthely a cestou se zastavujeme na adrese uvedené na pokutě. Jsme s manželkou domluveni, že se tam pokusíme celou záležitost s rozbitým parkovacím automatem vysvětlit a nepůjde-li to jinak, tak jim těch pár peněz zaplatíme. Z první adresy jsme však odesláni na jinou (zlatá navigace, jinak bychom to hledali půl dne), kde posléze vše německy vysvětluji nějakému zaměstnanci. Ten argumentuje tím, že v okolí je několik dalších automatů, které byly plně funkční a dokonce mi je ukazuje na mapě. Já se mu snažím vysvětlit, že problém je na jejich straně, že přece nemohu půl dne chodit po městě a shánět nějaký automat. On nato, že u nás v Německu to zřejmě funguje jinak, ale tady že jsem v Keszthely. Já zase, že nejsme žádní Němci, nýbrž Češi a že se nám ta pokuta zdá hodně vysoká... Asi po desetiminutovém rozhovoru v tomto duchu začínají děti zlobit, čímž získávám mírnou psychologickou výhodu. Po chvilce konečně přichází kompromisní nabídka, na kterou celou dobu čekáme. Platíme jenom čtyři hodiny parkování, tedy částku 960 HUF a celá záležitost je tím vyřízena.
Já a Šárka poté jdeme na prohlídku zámku, Gábina s Šimonem na nás čekají venku v zahradě. Navštěvujeme nádherné komnaty, knihovnu čítající 90.000 svazků, věž s výhledem na město a také nedaleké muzeum kočárů. To vše za 2.800 HUF + dalších 1.500 HUF za možnost fotografování v interiérech. Vstupenka pro foťák jsou však vyhozené peníze, neboť v praxi ji nikdo nekontroluje.
Ze zámku míříme do nedalekého Muzea marcipánu, které nás i děti naprosto nadchne. Vstupné je symbolických 180 HUF, s manželkou se však shodujeme, že bychom klidně zaplatili i desetinásobek. Muzeum je součástí cukrárny, kde si jako oběd dáváme marcipánového krtka a princeznu.
Z centra města poté ještě jedeme k přístavu, kde korzujeme po promenádě a zbytek odpoledne zde trávíme na luxusním dětském hřišti. Cestou do kempu jsme na výjezdu z Keszthely stavěni policejní hlídkou, ale jelikož máme vše v pořádku, trvá kontrola jenom pár minut.
Den šestý, pátek, 9.9.2011 (Hévíz, Kopec sv. Michala)
Dnes máme na programu návštěvu největšího termálního jezera v Evropě, které se nachází ve městě Hévíz. Jezero se rozkládá na ploše pěti hektarů, je pokryto množstvím různobarevných leknínů a obklopuje ho lesopark. Lze se zde koupat po celý rok, neboť ani v zimě teplota vody neklesá pod 26 st. C. Hlavní pavilón, ze kterého se na všechny strany rozbíhají můstky a mola, se nachází přímo uprostřed. Jelikož je to zde hodně cítit sírou, nechápeme lidi, kteří tady dokáží ve vodě u zábradlí nehnutě vegetit třeba hodinu. My jsme si raději plavali v okrajových částech, kde zápach nebyl tak intenzivní. Pro děti jsou zde vybudovány menší bazénky s normální vodou a atrakcemi, samozřejmostí je i dětské hřiště. U jezera jsme strávili celkem čtyři hodiny za cenu 2.600 HUF na osobu.
Po návštěvě termálů následovala prohlídka města, ve kterém je vše podřízeno cestovnímu ruchu. V praxi to znamená jeden obchod vedle druhého a na každém domě ceduli lákající k přespání, výměně peněz, úpravě vlasů apod. V Hévízu se nám přihodila ještě jedna událost, kupodivu opět s parkováním :-). Auto jsme nechali na velkém parkovišti přímo u jezera. Vjezd je na závoru, dostanete lístek a když chcete ven, musíte to v automatu nejdříve zaplatit. Cena parkování nám udělala opravdu radost, protože činila jenom 100 HUF za hodinu (běžně je to v Maďarsku okolo 250 HUF). Když jsme chtěli odjet, došel jsem k automatu, zasunul náš lístek s čárovým kódem, na displeji se objevila částka 600 HUF (což odpovídalo době našeho parkování) a já dovnitř poslušně naházel penízky. Vyjel doklad o zaplacení, nasedáme do vozidla, u závory lístek s kódem strkáme pod čip a ono nic. Strkáme ho tam tedy všemi možnými způsoby a směry, pro jistotu zkoušíme také ten druhý lístek (ačkoliv ten žádný čárový kód nemá), ale závora se ani nehne... Za námi samozřejmě fronta až bůhví kam, následuje složité couvání atd. Jdu tedy znovu k automatu a nevěřím vlastním očím. Ten drzoun mě ukazuje, že chce znovu zaplatit, tentokrát už dokonce 700 HUF! Následuje hledání někoho, kdo má závoru, automat a parkoviště na starost. Bohužel marně, kancelář správce je již uzavřena. Nakonec mi jedna ochotná prodavačka vysvětluje, že mám na potvrzení o zaplacení jiné číslo, než na lístku s čárovým kódem. Jinými slovy, že jsem zaplatil za někoho jiného! Dodnes nechápu jak je to možné, během mé transakce do automatu nikdo žádný lístek nestrkal! Nezbývá tedy, než zaplatit znovu (tu závoru vážně nebylo kudy objet). Tentokrát je již vše OK a my míříme ke Kopci sv. Michala, který se nachází přímo u našeho kempu.
Ke kostelu na vrcholu kopce je to asi deset minut chůze a je odtud výhled na Balaton. Asi hodinu čekáme na západ slunce, který ovšem stojí za to. Je to takové naše rozloučení se zdejším krajem, protože zítřejší den, je již dnem našeho odjezdu domů.
Den sedmý, sobota, 10.9.2011 (Sümeg, Šoproň)
Kemp opouštíme okolo deváté hodiny a míříme k hradu Sümeg. Ten si prohlížíme za poměrně drahé vstupné 2.000 HUF na osobu. Zase je tu ale zdarma parkování a žádné závory! Hrad je pěkný, nemůžeme se však zbavit dojmu, že jeho méně známý bráška v Szigligetu se nám líbil ještě o něco více.
Po dvojité porci guláše pokračujeme směr Šoproň, kde obdivujeme krásné centrum města. Jeho hlavní dominanta, požární věž, je však kvůli rozsáhlé opravě uzavřena. Poslední drobné utrácíme za vynikající zmrzlinu a potom už následuje (za několikahodinového Šimonova řevu) jenom cesta přes Vídeň domů. Celkem jsme najeli 1592 km, můj hrubý odhad před cestou byl 1600. Takže bych se mohl živit jako odhadce... :-)