Polsko 2012
Výpravy do Národního parku Stolové hory
V roce 2012 jsem měl příležitost třikrát zavítat do polských Stolových hor. Poprvé jsem se tam vypravil na jaře a nejel jsem sám. Brzy ráno jsem naložil do auta tříletou Šárku, dvouletého Šimonka, stan a spacáky a vyrazili jsme. Národní park Stolové hory (Park Narodówy Góry Stolówe) se nachází hned za hranicemi, nedaleko Náchoda. Po klikatě stoupající silnici č. 387 jsme dojeli až do obce Karlów, kde jsme zaparkovali nedaleko vchodu do skalního labyrintu. Parkovné stojí 6 zlotých na celý den, podobná je i cena za vstup do skal. Vzhledem k mimosezóně však vstupné nikdo nevybíral. Vyjma jednoho autobusu se školním výletem jsme zde byli prakticky sami, což je velká vzácnost. Jedná se totiž o hojně vyhledávanou turistickou atrakci, obdobu našeho Českého ráje a v létě se to tu návštěvníky jenom hemží.
Na nejvyšší vrchol Stolových hor, Velkou Hejšovinu (Szczeliniec Wielki), nacházející se v nadmořské výšce 920 metrů, vede přes čtyři kilometry dlouhý okruh. Není kde zabloudit, stezka je vyskládaná kameny a na většině míst opatřena zábradlím. K našemu údivu zde byl ještě sněhový poprašek a čím výše jsme stoupali, tím sněhu přibývalo. Pro dětské kočárky je stezka nesjízdná a tak jsem Šimona nesl v krosně na zádech a Šárka musela za ruku ťapkat pešky. Tímto jí skládám poklonu, neboť jsem byl překvapen co její malé nožičky dokázaly ujít. Asi po padesáti minutách jsme dorazili k turistické chatě, která je doslova přilepena na hraně vysoké skalní plošiny. Je odtud nádherný výhled do okolí a vidět jsou dokonce i Krkonoše.
Po krátké přestávce jsme pokračovali dál a došli až na samotný vrchol Velké Hejšoviny, na kterém se nachází schodištěm zpřístupněná skalní věž. Okruh dále pokračuje sestupem do části zvané Peklo. Cesta vede úzkými skalními rozsedlinami a měla nás dovést, okolo několika dalších vyhlídek, zpět ke vstupní bráně do areálu. Mezi skalami však bylo ještě hodně uklouzaného sněhu a tak se chůze stávala čím dál obtížnější a nebezpečnější. U jedné skalní průrvy jsme došli skupinu polských školáků, jejichž učitel nám řekl, že dál je již cesta neschůdná. Dokonce tam prý došlo ke zranění jednoho ze studentů, který se podklouzl a sjel dolů. Ptal jsem se, zda jim můžeme nějak pomoci, ale zranění prý naštěstí nebylo vážné. Nezbylo tedy, než se vrátit zpět k chatě a odtud sestoupit na parkoviště. Šimona to putování zmohlo natolik, že cestou v krosně usnul a když se po chvíli probudil, mžoural svýma velkýma modrýma očima tak roztomile, že si ho několik polských turistek začalo fotografovat.
Noc jsme strávili v pěkném kempu v obci Wolibórz, nedaleko Nowé Rudy. Dle internetových stránek měl být kemp otevřen celoročně, bohužel nebyl, ale po chvíli vyjednávání ho kvůli nám otevřeli a my se tak stali jeho prvními letošními návštěvníky. Kemp tvoří zrekonstruované venkovské stavení, předělané na restauraci s pokoji a rozlehlá zahrada. Se správcem jsme se domluvili na tom, že nás na noc v celém areálu zamkne a nechá nám klíče od hlavní budovy, ve které se nachází i umývárna a toalety. Celý kemp jsme tedy měli za 23 zlotých doslova pro sebe. A abychom nemuseli na jednu noc stavět stan, nechal nás (bez přirážky) přespat v obytném přívěsu.
Jelikož noc měla být chladná, uložil jsem děti ke spánku v zimních kombinézách a každé zachumlal do dvou spacáků. Ve tři hodiny ráno jsem zjistil, že Šimon ze spacích pytlů vylezl a schoulen do klubíčka se krčí v rohu postele. Zasunul jsem ho tedy zpátky a přihodil mu do spacáku „kouzelný sáček“ (gelový kapesní ohřívač), který začal topit pár vteřin po aktivaci. Mé obavy, jak děti noc v cizím prostředí, chladu a navíc bez mámy zvládnou, se nakonec ukázaly zcela zbytečné.
Druhý den ráno nás čekala dvouhodinová cesta do čtvrtého největšího polského města – Wroclawi. Auto jsme nechali v parkovacím domě v těsné blízkosti historického centra (6 zlotých za hodinu) a vyrazili na prohlídku. Tu jsme začali na hlavním wroclawském náměstí, které se jmenuje Rynek. Rynek je ze všech stran obklopen barevnými měšťanskými domy a v jeho středu se nachází rozsáhlá budova radnice. Poté jsme okolo Leopoldovy univerzity došli až na ostrov Tumski, což je nejstarší místo v celé Wroclawi. Na ostrov vede most se stejnojmenným názvem, na jehož zábradlí jsou připevněny tisíce visacích zámků se jmény. Dávají je sem na znamení věrnosti milenci, kteří si zde slibují lásku.
Na ostrově Tumski se nachází hlavní církevní dominanta města – gotická katedrála sv. Jana Křtitele. Stavba je 100 metrů dlouhá, má nejvíce vitráží v celém Polsku a také největší varhany v zemi. Za 5 zlotých jsme se nechali výtahem dovézt na jednu z věží, odkud se nám naskytl fantastický pohled na celé město. Centrum Wroclawi je opravdu hezké, líbilo se mi tu mnohem více, než předloni v Krakowě.
Poslední zastávkou našeho výletu do Polska byl zámek Ksiaz, který se nachází na skalním útesu nedaleko města Walbrzych. Zámek má více než 400 místností a patří k němu park o rozloze 300 hektarů. Poté jsme již vyrazily po silnicích 6. třídy zpět k domovu.
* * *
Znovu jsem se do Národního parku Stolové hory podíval až v zimě a to v rámci přípravy na extrémní horský vytrvalostní závod "Adidas 24 hodin na Lysé hoře". U nás v Polabské nížině je to samá rovina a tak jsem si běhání a chůzi po kopcích musel jezdit trénovat k našim severním sousedům.
Při prvním tréninku jsem zamířil nejprve do Bludných skal (Bledne Skaly), ležících v nadmořské výšce 850 metrů. Krajina byla schovaná pod bílou peřinou a z nebe se sypaly miliony sněhových vloček. Všude bylo pusto a prázdno a jak jsem se tak kochal tou nádherou okolo, podařilo se mi zabloudit a dojít až do obce Pstražna. Vůbec mi to ale nevadilo. Času jsem měl dost a v Pstražne je navíc pěkný skanzen. Ten byl při pondělku sice zavřený, ale několik staveb je dobře vidět i ze silnice. Poté jsem zamířil zpět do kopců, napojil se na turistickou trasu a konečně vystoupal k Bludným skalám. Za vstup do skalního labyrintu se v sezóně platí, mě tu však přivítala pouze hromada sněhu a cedule s výstrahou, že dále je to na vlastní nebezpečí. Okruh skalním městem je jednosměrný a rozhodně není vhodný pro tlouštíky. Skalní soutěsky a průrvy jsou totiž často tak úzké, že i hubeňour jako já musel lézt po čtyřech nebo dokonce po břiše. Vzhledem k mým problémům se zády jsem se jenom modlil, aby mě v nich opět neruplo a já tam někde nezůstal zaseknutý až do jara...
Při dalším tréninku jsem vyrazil z Karlówa na Velkou Hejšovinu. Výšlap k chatě mi trval pouhých 35 minut. Pořídil jsem tu pár fotografií, z výhledů na Krkonoše ale tentokrát díky mlze nic nebylo. Jelikož mrzlo až praštělo (-13 st.C), musel jsem rychle dál, abych neprochladl. Při sestupu do části zvané Peklo byla cesta docela kluzká, ale měl jsem na botách nesmeky, které pohyb značně usnadňovaly. Poté jsem zamířil po žluté turistické značce do vesničky Pasterka, ve které se mi líbily dřevěné chalupy a také barokní kostel sv. Jana Křtitele. Potom už mi zbývaly jenom závěrečné tři kilometry zpět do Karlówa k autu.
Jak nemám zimu rád, musím uznat, že příroda Stolových hor je pod sněhem minimálně stejně krásná, jako v létě. Výše umístěné fotografie to dokazují..