Rakousko 2005

Fotogalerie ZDE      

Můj štědrý zaměstnavatel mi v tomto roce finančně přispěl na zahraniční dovolenou a tak jsem si vybral týdenní pobyt all inclusive v horském hotelu Schlosserwirt, nedaleko rakouského Schladmingu. A jelikož občas není na škodu odpočinout si i od těch, které máme rádi, vypravil jsem se na cestu úplně sám.

Doprava nebyla zahrnuta v ceně a tak jsem přemýšlel, jak se do spolkové země Štýrsko, kde Schladming leží, vlastně dostanu. Původně jsem chtěl jet vlakem a ani nevím jak jsem přišel na myšlenku, že bych to mohl zkusit na kole. Nejsem totiž žádný velký cyklista, vlastně kolo ani nemám a dobrých deset let jsem na něm neseděl. Od nápadu k činu u mě ovšem není daleko a tak jsem si půjčil bicykl od mého bratra. Nebyl nijak zvlášť kvalitní, jednalo se o trekové kolo zn. Author v pořizovací ceně asi 5000,- Kč. Dokoupil jsem si k němu pár doplňků včetně nosiče na cyklobrašny a začal trénovat. Po pár jízdách jsem dokázal ujet 100 km denně i s nákladem a tak jsem si myslel, že mě už nic nemůže překvapit.

Dne 11. srpna 2005 jsem i s kolem nastoupil do vlaku jedoucího z Hradce Králové do Českých Budějovic. V Budějovicích jsem přestoupil a dojel do Horního Dvořiště, což je poslední železniční stanice na českém území. Odtud jsem to měl na kole hezkou krajinou ještě asi 10 km k hraničnímu přechodu Studánky. Odbavení proběhlo bez problémů, policista mě jenom „odmávnul“ a já byl konečně v Rakousku.

Po projetí pár vesničkami následoval asi dvacetikilometrový sjezd až do Lince. Linec je protkán sítí cyklostezek a vyhrazených jízdních pruhů pro cyklisty. Prohlédl jsem si zde náměstí a řeku Dunaj a po drobných problémech s orientací zamířil k městu Wels. Rakouští řidiči jsou k cyklistům velmi ohleduplní a tak se jelo hezky.

Když mi tachometr ukazoval okolo 70 ujetých kilometrů, zjistil jsem, že mám prázdné zadní kolo. To byl docela problém, protože jsem s sebou měl jenom jednu náhradní duši. Za celou dobu přípravy v Česku jsem nepíchl a teď tohle! Provedl jsem tedy výměnu a pokračoval v jízdě. Vzhledem k mé cyklistické nezkušenosti jsem ale udělal zásadní chybu – neprohlédl jsem plášť, zda tam nezůstal nějaký ostrý předmět. I stalo se, co se stát muselo a já měl po dalších patnácti kilometrech kolo opět měkké. Bylo sedm hodin večer, obchod široko daleko žádný. Zastavil jsem tedy okolo projíždějícího cyklistu a požádal o pomoc. On s sebou náhradní duši měl, dokonce stejnou, jako jsem potřeboval. Za 8 euro mi ji tedy prodal a pomohl s výměnou. Vzhledem k tomu, že duše měla jiný ventilek než moje pumpička, tak mi ji i nafoukl. Když jsem po dalších patnácti kilometrech zjistil, že kolo je opět měkké, byl jsem již na pokraji psychických sil. Začalo se stmívat, lepení jsem s sebou žádné neměl, dokonce jsem neprozřetelně zahodil i tu první poškozenou duši. Vyčerpán jsem ulehl do lesa, přikryl se plachtou a usnul.

Probudil jsem se okolo 5 hodiny ranní a přemýšlel co dál. Dotáhl jsem kolo zpět na silnici a vedl ho několik kilometrů, až jsem došel do jakési malé vesničky. Nikde nikdo, udivilo mě však, že domy byly otevřené a rovněž tak byly otevřené i garáže s nářadím apod. To by u nás určitě neprošlo…  U jednoho statku jsem uviděl staršího sedláka s koněm a tak jsem mu vysvětlil co se mi přihodilo a požádal ho o pomoc. K mému údivu byl velmi ochotný, sám mi píchlou duši zalepil a ještě i vyzkoušel v sudu pod vodou.

Situace se však opakovala znovu ve městě Gmunden, které leží na břehu jezera Traunsee. Kolo (opět zadní) bylo znovu měkké a já jsem již zcela rezignoval. Začal jsem vážně uvažovat o tom, že bicykl jednoduše zahodím a půjdu na vlak. Kdyby byl můj, tak bych to asi opravdu udělal.

Nakonec jsem ale zvolil jiné řešení. Začal jsem přímo v Gmundenu na autobusové zastávce i s kolem stopovat. Byl to zoufalý pokus a já jako zkušený stopař věděl, že šance na úspěch jsou minimální. Po čtyřiceti minutách mi zastavila multikára technických služeb. V ní dva kluci, kteří mi nabídli že mě mohou svést, ale pouze na okraj města. Byl jsem rád i za to, říkal jsem si, že za městem budu mít při stopování větší šance. Byli bezvadní, nakonec mě totiž svezli asi 20 kilometrů. A to jeli jenom kvůli mně, potom se hned vraceli zpátky do Gmundenu! Myslím, že z toho mohli mít v práci pěkný průšvih.

Dalšího stopa jsem chytil hned za chvilku. Bylo pro mě neuvěřitelné, že vůbec někdo zastaví člověku s kolem. Byl to pán v osobáku, který sklopil vzadu sedačky a z kufru vytahal asi deset tašek s nákupem, aby tam mohl položit můj bicykl. Potom všechny ty tašky zase narovnal zpátky a jeli jsme. Dovezl mě až do nějakého městečka nedaleko Hallstattu, přímo k prodejně jízdních kol, kde mi duši zalepili. Potom jsem musel zdolat sedlo Koppenpass, v němž mě čekalo obrovské převýšení. Když jsem byl asi v polovině, ukázala mi dopravní značka, že nyní bude následovat stoupání 23 % v délce půl kilometru. To jsem samozřejmě nevyjel, kolo jsem musel potupně tlačit i s nákladem. Dál jsem potom pokračoval přes Bad Aussee až ke Schladmingu.

U Schladmingu jsem si ovšem popletl vesnici Ruperting, kde se měl nacházet můj hotel, se střediskem Ramsau, které je na druhé straně údolí. Chtěl jsem totiž přespat v lese v blízkosti hotelu, abych to druhý den, kdy mi začíná pobyt, již neměl daleko. Svůj omyl jsem ale zjistil až po hodinovém tlačení kola do nechutného kopce, který mi sebral poslední zbytky sil. Navíc se již stmívalo a tak jsem se v Ramsau ubytoval v kempu.  Původně zde po mě chtěli 10 euro za noc, po drobném smlouvání však byla cena snížena na pouhá 3 eura. Před usnutím jsem si ještě stačil vyoperovat klíště, které jsem sebral někde cestou a potom jsem už jenom spal, spal a spal...

Druhý den jsem našel svůj hotel, ubytoval se a odpočíval. S počasím během cesty jsem to vychytal jen tak tak. Následujícího dne totiž začalo pršet a pršelo téměř tři dny v kuse. Spadlo ohromné množství vody, na kole bych byl promočený během pár minut. A že jsem si nevezl mnoho náhradního oblečení je snad jasné, neboť cyklobrašna není nafukovací. Zpočátku mi ošklivé počasí příliš nevadilo, zotavoval jsem se, sledoval televizi a ládoval do sebe množství jídla které jsem měl zdarma. Postupně mě ale nicnedělání přestávalo bavit a tak jsem byl docela rád když déšť ustal a já mohl ven. Celkem pěkné počasí potom vydrželo až do konce mého pobytu.

Jako první jsem podnikl pěší túru k překrásnému horskému jezeru Moaralmsee, které bylo od hotelu vzdáleno asi 7 kilometrů.  Rakouské turistické stezky však zdaleka nejsou značeny tak kvalitně jako u nás. Značení je bílo-červené a jednotlivé trasy se od sebe liší jenom připsaným číslem. Za celou túru jsem nepotkal ani živáčka. Zato se všude pásly krávy a to i na cestách a nahoře u jezera. Vypadalo to, jako by se reklama na Milku točila právě tady. A jelikož z každé krávy občas něco vypadne, musel jsem koukat kam šlapu. Přes veškerou opatrnost jsem ale stejně několik hromádek ukrytých v trávě přehlédl…

Cílem další túry byl vrchol hory Planai, která měří 1906 metrů. Bylo to poměrně daleko a tak jsem vyrazil hned po snídani. Cesta nahoru mi trvala asi 4 hodiny a to jsem šel docela rychle. Při přecházení jedné horské louky (po značené turistické trase) se na mě zničehonic vyřítila skupina asi deseti krav. Nikdy bych nevěřil, jak rychle umí krávy běhat. Viděl jsem je sice již z dálky, ale byl jsem na té louce zrovna uprostřed a nebylo kam utéct nebo se schovat. Zvolil jsem proto diplomatické řešení a doufal, že krávy nezaútočí (byť to tak vůbec nevypadalo). Obrovská rozpohybovaná masa zvířat se zastavila těsně u mě a začala mi slintat na tričko. Já jsem měl opravdu nahnáno, široko daleko nikdo. Začal jsem tedy na krávy mluvit přátelským tónem a německy jim vysvětlovat, že jsem přítel a hovězí nejím. Potom jsem se rozloučil, opatrně je obešel a mazal pryč. Na zpáteční cestě tam už naštěstí nebyly.

Na vrcholu hory Planai je umístěn velký dřevěný kříž a je odtud nádherný výhled na Dachsteinský masiv a okolní kopce. Několik metrů pod vrcholem se nachází stanice lanové dráhy, která vede ze Schladmingu. Překvapilo mě, v jaké nadmořské výšce tu ještě rostou stromy a vegetace. V Tatrách už je ve stejné výšce jenom kamení. 

Podnikl jsem také dva cyklovýlety. Jeden ke Štýrskému Bodamskému jezeru s nádherným vodopádem a druhý do Schladmingu. Tady jsem si prohlédl nepříliš zajímavé centrum, kemp u řeky a pohyblivý model železnice vedle nádražní budovy.

Jelikož se mně po všech peripetiích s bicyklem nechtělo jet domů na kole, vymyslel jsem, že ze Schladmingu dojedu vlakem do Lince. Odtud mě již bude zbývat jenom necelých 50 kilometrů do Horního Dvořiště. Za tímto účelem jsem si zjistil přímý vlak, ve kterém je možno přepravovat jízdní kola. V den odjezdu jsem z hotelu vyrazil raději o něco dříve, abych vlak pohodlně stihl. Smůla mě však nepřestala pronásledovat. Po ujetí asi 200 metrů (měl jsem to zrovna pěkně rozpálené z kopce) se ozvala rána a já zjistil, že mi praskla zadní duše. Dodnes nevím proč, asi jsem ji přefoukl. V duši byla díra tak 20 centimetrů! Co teď? Měl jsem s sebou ještě jednu opravenou, tu co jsem kupoval od rakouského cyklisty. Ta ale měla jiný ventilek, takže jsem jí neměl čím nafouknout. Mohl jsem sice tlačit prázdné kolo i s brašnami až do Schladmingu (asi 10 kilometrů), ale bylo jasné, že vlak nestihnu. Zamířil jsem proto k maličkému nádraží v obci Haus im Ennstal, které bylo nedaleko. Nádraží však bylo zavřené, nikde nikdo. Po chvíli jsem se dozvonil na nějakého správce, který měl v nádražní budově byt. Ten mi řekl, že tudy většina vlaků jenom projíždí, ale že mám štěstí, protože zrovna ten můj tady zastavuje. A jelikož měl doma i tu správnou pumpičku, mohl jsem během čekání provést výměnu duše a její nafouknutí. A ještě jsme si při tom pěkně popovídali.

Cesta vlakem utekla rychle a mě už zbývalo jenom vymotat se z centra Lince a absolvovat stoupání k hranicím. Oproti původnímu plánu jsem dokonce ani nemusel přespávat v lese, neboť jsem stihl poslední večerní vlak do Budějovic a odtud noční rychlík domů do Hradce Králové.

To tedy byla výprava! Jízdní kolo jsem nechtěl asi tak rok ani vidět. To bratrovo, na němž jsem cestu absolvoval, muselo do opravy, neboť jsem ho úplně strhal. Měnily se oba pláště, duše, brzdové špalky, tachometr, řetěz…  Oprava zkrátka byla docela drahá. Celá cesta mě tak nakonec vyšla zhruba na dvojnásobek, než kdybych jel normálně vlakem, jak jsem měl původně v plánu. Ale určitě nelituji. Byl to pro mě velký zážitek a získal jsem spoustu zkušeností. Vždy, když někde slyším o cyklistice, tak si na své putování kolmo po Rakousku vzpomenu.

A epilog na závěr? Za pár měsíců bratrovi vykradli sklep, ve kterém bylo i „moje rakouské“ kolo...