Rakousko 2006

 Fotogalerie ZDE    

Mojí nejoblíbenější zemí je Rakousko. Pro jeho návštěvu hovoří nádherná příroda, milí lidé, dobrá bezpečnostní situace, přijatelné ceny a v neposlední řadě i malá vzdálenost od ČR. Rakousko má zkrátka všechno, co má turistický ráj mít. Můžete zde obdivovat hory, lesy, jezera, nížiny s vinicemi, ale i krásná historická města a stavby. Jediné, co Rakousku chybí, je moře. Ani k moři to však naši jižní sousedé nemají daleko. 

Na cestu jsme se s manželkou Gábinou vydali začátkem října a v Rakousku strávili celkem týden. Jeli jsme naší Škodou Favorit. Ta nám sloužila jednak jako dopravní prostředek, ale také jako místo k přespání. V Rakousku je údajně zakázáno nocovat ve vozidle pouze na území hlavního města a dále ve spolkové zemi Tyrolsko. V kempu jsme přespali pouze jedenkrát a to v obci Kernhof. Byl to malý rodinný kemp, který spravovala neuvěřitelně milá paní. Ta se s námi nejprve přivítala, jako bychom se znali řadu let a poté nás celým kempem provedla. Sociální zařízení bylo naprosto luxusní. Světla se po vstupu rozsvěcela sama za pomoci fotobuňky, stejně vyřešené to měli i s rádiem. Ve sprchovém koutě nechyběla masážní hlavice atd. Stan jsme si mohli postavit na libovolném místě a autem si zajet až k němu. To zdaleka není tak samozřejmé, jak to vypadá, neboť v této části Rakouska majitelé kempů nezřídka trvají na tom, že vám sami místo na stan určí. Divit jsme se nepřestali ani při placení. Noc pro dvě osoby, stan a auto nás vyšla na neuvěřitelných 10 euro! To je levnější, než kempování v Krkonoších! Běžná cena v Rakousku je zhruba dvojnásobná. Tento kemp je navíc umístěn v krásné přírodě, na okraji vesnice, s výhledem na hory. Můžeme jenom doporučit…

Prvním cílem naší cesty byla Vídeň. Já jsem ji sice již několikrát viděl, manželka však dosud ne. Je to pěkné město, ale srovnávat ho s Prahou je nesmysl. Auto jsme nechali kousek od Vídně, v obci Klosterneuburg a vlakem dojeli do centra. Zde jsme si prohlédli známý Stephansdom, ve kterém jsme vystoupali na jednu ze dvou věží. Věže se ale zrovna opravovaly, takže výhled byl trochu rušen lešením. Poté jsme viděli pestrobarevný Hundertwasserhaus, radnici, Mozartovu sochu, divadlo, kostel Karlskirche a další.

Když jsme se nacházeli před budovou parlamentu, vyšla odtud skupinka asi třiceti lidí. Zřejmě to byla nějaká delegace, všichni byli v oblecích. Začali se tam různě řadit, jako že se vyfotí. V okamžku kdy zjistili, že by autor snímku na fotografii chyběl, počal se jejich vedoucí rozhlížet, koho požádat o pomoc. Vypadalo to, že chce na ostatní udělat dojem ve stylu: „Žádnej problém, já to zařídím“. O pár metrů dál mě právě fotila moje krásná žena. Vedoucí si to tedy namířil přímo k ní a už ji do ruky cpal foťák. Gábina tohle nemá ráda, protože u cizího fotoaparátu nikdy pořádně neví, co má zmáčknout. Většinou se do toho tedy vložím já a požadovaný snímek zhotovím. Ten chlápek byl ale už rozhodnutej, že fotit bude ona. No když to chtěl.... Celá delegace se ještě chvíli rovnala a vedoucí organizoval kdo kde bude stát. Poté dal Gábině pokyn. Ta neváhala, zacílila fotoaparát a pro jistotu pomačkala všechna tlačítka co tam byla. Kromě spouště, samozřejmě. Nezapomenu na vítězoslavný pohled vedoucího skupiny, když k ní šel zpátky pro přístroj. Naparoval se, jako by zařídil nevím co. Viděl jsem na Gábině, že si není jistá, zda vše proběhlo OK. Foťák však vrátila se sebevědomým úsměvem. No co, jestli ta fotka nebude dobrá, přijde se na to bůhví kdy. My jsme ho varovali, že s tím neumím… Gábina ovšem podcenila možnosti digitální techniky. To se projevilo hned, když si chtěl hlouček delegátů fotografii prohlédnout na displeji přístroje. Místo chvály bylo vidět nechápavé kroucení hlavami a krčení ramen. Požadované dílko zkrátka nebylo. Všichni se tázavě dívali na vedoucího... Vzhledem k tomu, že se v okolí zrovna nikdo jiný nenacházel, nezbylo mu než jít opět k nám. Bylo ale vidět, že se mu nechce. Německy řekl něco v tom smyslu, že fotku nemohou najít (holt diplomat). Já na to, že manželka není technickej typ a že je vyfotím sám. Předal jsem jí tedy náš fotoaparát Canon A520 a od něho si vzal jeho fotoaparát Canon A520! Když jsem zjistil, že se jedná o naprosto stejné přístroje, málem jsem vyprskl smíchy. On si toho všiml také a jenom tak udiveně koukal. No prostě trapas! Jsem si jistý, že bychom ho do smrti nepřesvědčili o tom, že to Gábina neudělala schválně…

Ke zpáteční cestě do Klosterneuburgu se váže příhoda, kdy jsme museli ve vlaku zaplatit pokutu 6 euro. Ne snad, že bychom jeli na černo, ale spolehli jsme se na informace v našem cestovním průvodci. Tam se výslovně psalo, že do Klosterneuburgu lze při cestě vlakem použít přestupní jízdenku na městskou dopravu ve Vídni. Že je to bráno jako vídeňské předměstí. Situaci ve vlaku by snad ještě zachránilo, kdybychom předstírali jazykově nevybavené turisty, s průvodčím hovořili plynnou češtinou a v Klosterneuburgu si normálně vystoupili. Nevěřím, že by kvůli nám dělali nějaké haló a zpozdili celý vlak. To mi však moje ješitnost nedovolila a tak jsem se průvodčímu vše snažil německy vysvětlit. Samozřejmě jsem to „neuhádal“ a museli jsme zaplatit nové jízdné, ke kterému byla navíc jakási přirážka 6 euro. 

Druhý den jsme se vydali opět do Vídně, navštívit zámek Schönbrunn. Počasí nám přálo, stejně jako po celou dobu pobytu v Rakousku a tak bylo v Schönbrunnu nádherně. Vstupné stálo pro dva dospělé 23 euro (zvolili jsme kratší okruh), včetně audioprůvodce v češtině. Celkem je na zámku 1500 pokojů. Komnaty a representační sály jsou překrásně zdobené. Mimo jiné jsme viděli pokoj, kde přespal Napoleon, či ložnici Marie Terezie, ve které porodila budoucího císaře Františka Josefa I. Vstup do zámeckého parku je zdarma. Park je tak zajímavý, že v něm bez problémů strávíte celý den. Za prohlídku stojí především Neptunova kašna, Římské ruiny, Glorietta a pečlivě upravené pestrobarevné záhony květin. Za poplatek zde můžete navštívit i zoologickou zahradu či tropické skleníky.

Z Vídně jsme se rozjeli k Neziderskému jezeru. To leží přímo na hranici s Maďarskem a je to největší stepní jezero v Evropě. Je velmi mělké a v minulosti několikrát vyschlo. Jeho břehy jsou lemovány hustým rákosem a rozlehlými vinicemi. U jezera jsme navštívili dvě malebné vinařské vesničky: Rust a Mörbisch. V těchto vesnicích se na střechách domů nachází množství čapích hnízd a nám se zde opravdu líbilo. Přespali jsme na parkovišti v Rustu. Ještě předtím se nám ale podařilo nepozorovaně proniknout do místního kempu a zadarmo se osprchovat. 

Poté jsme zamířili na západ a rovinatá krajina se začínala čím dál více vlnit. Namířeno jsme měli do střediska Puchberg, které leží v blízkosti hory Schneeberg. Na tu jsme chtěli vylézt. Hora je vysoká 2076 metrů a až těsně pod vrchol se dá dojet ozubnicovou dráhou. My jsme se však vydali pěšky již z Puchbergu. Rozhodování nám velmi usnadnila cena jízdného, která činila asi 27 euro na osobu. Výstup to byl náročný. Zhruba na dvanácti kilometrech trasy jsme totiž překonávali převýšení okolo 1500 metrů. Jenom cesta tam nám trvala skoro 6 hodin! Nahoře byla navíc pěkná zima. Naštěstí jsme byli vybaveni a tak došlo i na čepice s rukavicemi. Na vrcholu hory je umístěn pěkný kovový kříž, který byl pokryt silnou vrstvou námrazy. Výhled do okolí je fantastický. Zpáteční cesta již byla po fyzické stránce nadoraz a zdála se nám nekonečná. Noc jsme strávili v autě na parkovišti. Bylo docela chladno, po probuzení jsme na kapotě našli vrstvu jinovatky…

Dalším bodem našeho programu bylo nejvýznamnější poutní místo v Rakousku, Mariazell. Toto městečko se nachází v krásné krajině, obklopené horami. Místní populace dvou tisíc obyvatel vítá každým rokem stokrát větší množství poutníků. Jejich cílem je především bazilika na náměstí, ve které je umístěna zázračná socha Madony s dítětem. My jsme se po prohlídce baziliky vypravili ještě k nedalekému jezeru.

Při naší cestě touto částí Rakouska jsme samozřejmě nemohli vynechat oblast Wachau. Jedná se o 40 km dlouhý úsek Dunaje z Melku do Kremže. Řeka se zde klikatí a oba břehy jsou pokryty kopci s rozlehlými vinicemi a zříceninami hradů.

Jako první jsme navštívili město Melk, ve kterém se nachází největší rakouský klášter. Ten je dodnes funkční a zdejší klášterní škola patří k nejprestižnějším vzdělávacím institucím v zemi. Klášter je umístěný na kopci nad historickým centrem a již z dálky vás upoutá jeho sytě žlutá barva. Celý komplex je obrovský. Zdarma si můžete prohlédnout nádvoří, část klášterního kostela a některé podzemní prostory, kde probíhá videoprojekce. Pokud by jste se chtěli podívat do klášterní knihovny, representačních sálů a dalších místností, připravte si 7 euro. Vstupné se rovněž vybírá i v klášterním parku.

Po prohlídce Melku jsme se přesunuli několik kilometrů po proudu Dunaje a navštívili částečně zřícený hrad Aggstein, stojící na kopci asi 300 metrů nad pravým břehem. Hrad je pěkný a poměrně zachovalý. Z hradní věže jsme poté pozorovali nádherný západ slunce …

Maličké město Dürnstein je pravděpodobně nejfotografovanějším místem celého Wachau. Může za to zejména jedinečná modrá barokní věž, která se nachází v bezprostřední blízkosti řeky. Po prohlídce věže a historického centra jsme se vypravili na zříceninu hradu, tyčící se nad městem. V tomto hradu byl vězněn anglický král Richard Lví srdce. Výhled na Dunaj, město a okolní vinice, je jedinečný. Na rozdíl od Aggsteinu se zde neplatí žádné vstupné. Návštěva tohoto hradu patří k našim nejkrásnějším zážitkům.

Asi 10 kilometrů od Dürnsteinu leží město Kremže. Není ošklivé, ale kromě velkolepé městské brány tu nic mimořádného neuvidíte. Původně to měla být poslední zastávka na naší cestě. Protože se nám ale domů ještě nechtělo a zbylo i trochu peněz, rozhodli jsme se navštívit ještě pohádkový zámek Grafenegg. Ten je umístěn uprostřed parku v anglickém stylu. Je to novogotická, lehce kýčovitá stavba, se stupňovitými štíty a množstvím všelijakých věžiček. Zámek byl bohužel zavřený a tak jsme si ho prohlédli alespoň z venku.

Potom nás již čekala jenom cesta domů. Tato návštěva Rakouska nás se vším všudy vyšla na něco přes 200 euro, což za týden pobytu pro dvě osoby není špatné. Nejvíce jsme utratili za benzín (60 euro), za vstupné (50 euro) a za potraviny (50 euro). Je jisté, že jsme v této krásné zemi nebyli naposled...