Rakousko 2008

Fotogalerie ZDE     

Letos jsme se s manželkou Gábinou vypravili do Rakouska již začátkem května.  Důvod byl jednoduchý - za dva měsíce očekáváme narození malého turisty (turistky). Bylo tedy jasné, že žádná daleká či náročná cesta nepřichází v úvahu. Zvolili jsme proto nepříliš vzdálenou oblast Horního Rakouska, která sice neoplývá tolika přírodními krásami jako hornaté části země, zato památkami se to tu jenom hemží. A abychom našeho Favorita pořádně vytížili, tak s námi vyrazili i moji téměř sedmdesátiletí rodiče, kteří spali pod stanem naposledy jako děti.

K ubytování jsme si vybrali nádherný kemp Au an der Donau, který leží přímo na břehu Dunaje a je součástí mezinárodní cyklostezky z Passau do Bratislavy. Tento kemp můžeme doporučit, je vzorně udržován, místa pro stany jsou rovná a částečně stíněná stromy. Ke kempu patří také občerstvení a skutečně velkorysé dětské hřiště. Úroveň sociálních zařízení tradičně dobrá, až na občasné problémy s teplou vodou. Po započítání slevy za mimosezónu jsme platili za čtyři noci pro čtyři osoby a auto pouhých 85 euro. Naprostý klid a pohodu v kempu dočasně narušila jenom skupina asi patnácti Čechů, kteří se zde účastnili nějakých závodů. Tím se mi bohužel opět potvrdilo, že jednou z nejhorších věcí které se mohou na cestách přihodit je, že člověk narazí na krajany.

Z kempu jsme autem podnikali výlety do okolních měst a k památkám. Jako první jsme navštívili nedalekou obec Mauthausen a po její prohlídce i stejnojmenný koncentrační tábor. Ten se nachází na kopci nad vesnicí. Byl zde vybudován již v srpnu 1938 a jednalo se o první koncentrační tábor mimo území Německa. Během války jím prošlo okolo 200.000 vězňů, z nichž více jak polovina zahynula. Tisíce se jich doslova upracovali na známých schodech smrti, tvořených 189 stupni vytesanými ve skále nedalekého lomu. Po tomto velmi strmém schodišti museli vězni vynášet těžké žulové kvádry. Dalším místem, které si lze prohlédnout, je strmý sráz na okraji lomu. Odtud byli vězni nuceni skákat do hlubin vstříc jisté smrti. Této „zábavě“ jejich věznitelé žertovně říkali „parašutistický skok“.  Asi nejznámějším vězněm, který v Mauthausenu přežil, byl Simon Wiesenthal. Ten poté zasvětil zbytek života hledání uprchlých nacistických zločinců.

Prostor vlastního tábora je tvořen masivní žulovou pevností. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout prakticky všechny dochované objekty, včetně plynové komory a krematoria. Po celé pevnosti je umístěno velké množství pomníčků a pamětních desek. Velké památníky vězňům z jednotlivých zemí se nacházejí také před vstupní branou. Asi je zbytečné psát, že prohlídka tábora je velmi působivá.

6 km jihozápadně od Mauthausenu leží malebné hradní městečko Enns. Zde se nám nejvíce líbila zvonice Stadtturm, která se nachází na hlavním náměstí. Byla vybudována v šestnáctém století a měří 60 metrů. Za symbolické vstupné 1 euro můžete vystoupat na její ochoz a kochat se výhledem na okolí.

Dalším místem, které jsme se rozhodli navštívit, byl benediktinský klášter Kremsmünstr. Jedná se o rozlehlý komplex postavený na vyvýšeném místě nad řekou Kremží. Největší atrakcí kláštera je unikátní soubor barokních nádrží na ryby. Každá nádrž má ve svém středu fontánu s postavou z bible či antické mytologie. Nádrže jsou dodnes funkční a ryby v nich můžete dokonce krmit. K nádržím se vchází prodejnou se suvenýry, kde je také nutno zakoupit vstupenky (2 eura). Za prohlídku rozhodně stojí i klášterní kostel Stiftskirche, který je velmi bohatě zdoben.

Po chvíli bloudění příhraniční krajinou jsme si prohlédli také ruiny hradu Prandegg. Ty se nacházejí nedaleko vesnice Bad Zell. Objekt je přístupný na vlastní nebezpečí zdarma. Dochovala se značná část hradeb, obvodového zdiva a také hradní věž. Při hledání této památky se opět projevila ochota místních obyvatel, na kterou jsme narazili již při minulých cestách. Řidič prvního vozidla, který mně viděl u silnice s mapou zastavil a hned se ptal, kam se potřebujeme dostat. Jelikož popis cesty byl dost složitý, nabídl nám ať jedeme za ním, že nás tam dovede. Takže si jenom kvůli nám udělal zajížďku dobrých 15 kilometrů. To se doma zkrátka nevidí…

Vynechat jsme nemohli ani prohlídku města Steyr, jenž leží přímo na soutoku stejnojmenné řeky a řeky Enns. V tomto městě je krásné historické centrum s podlouhlým náměstím, které je lemováno starými domy s barevnými fasádami. Z nich vyniká především hostinec Bummerlhaus, který byl postaven již v roce 1497, či velkolepá budova radnice se zvonicí, navržená samotným starostou. Kousek od náměstí lze malovanou městskou branou vystoupat k hradu Schloss Lamberg. Ten je v současné době využíván policií jako kasárna. Od hradu je hezký výhled přes řeku na průčelí kostela Michaelerkirche. Při naší návštěvě se v tomto kostele právě konala církevní svatba. Celý interiér byl svátečně vyzdoben a snoubencům klečícím před oltářem hráli k obřadu romantické keltské melodie…

Posledním místem, které jsme stihli během našeho květnového pobytu poznat, je Klášter svatý Florian. Klášter je proslulý zejména svoji barokní architekturou a také spojením se jménem skladatele Antona Brucknera. Ten do kláštera přišel v jedenácti letech a po smrti byl dle svého přání pohřben v kostele pod unikátními varhanami, které mají sedm tisíc píšťal. Chrámová loď je velmi světlá a je lemována mohutnými korintskými půlsloupy a bohatě zdobenou štukovou římsou. Stropní klenba je nádherně malovaná. Jedná se o nejhezčí kostel, v jakém jsem kdy byl. V areálu kláštera je k vidění ještě muzeum hasičské techniky. Zde jsme byli překvapeni obrovským množstvím vystavených exponátů, zejména stříkaček a vozidel. Vůbec jsem nechápal, že jsme v muzeu byli jako jediní. Vstupné pro dospělou osobu činí 2,5 eura.

Rakousko nás tedy opět nezklamalo. Při jeho příští návštěvě se však již těšíme na přírodu, hory a pěší turistiku.

*           *           *

A ta další návštěva nastala na konci září, kdy naší malé Šárce již byly dva měsíce. Vzhledem k tomu, že vyrážíme až poslední zářijový týden a v horách již může být docela zima, nechce manželka o kempování ani slyšet. Nezbývá tedy, než se dohodnout na kompromisu a zakoupit osmidenní pobyt all inclusive v horském hotelu Schlosserwirt. Ano, je to ten hotel nedaleko Schladmingu, ve kterém jsem bydlel v roce 2005, při svém cestování po Rakousku na bicyklu.

Finišující přípravy na cestu zbrzdila pouze drobná nehoda při údržbě vozu a to když jsem chtěl z prohnilých prahů Favorita obrousit trošku rzi a poté je znovu nastříkat (ať nás Rakušáci nemají za žádné žebráky). Pravděpodobně díky použití neúměrné sily při broušení se mi do prahů podařilo udělat dvě „dírky“ o průměru cca 10 cm. Elegantně jsem však celou situaci vyřešil zakoupením montážní pěny…

A můžeme vyrazit. Cesta má dle plánovače tras trvat sedm hodin, nakonec se však díky množství objížděk v Jižních Čechách asi o dvě hodiny protáhla. Šárce to však vůbec nevadí a spokojeně si hoví v autosedačce. Cestuje totiž hrozně ráda. Miluje všechny druhy dopravních prostředků - od kočárků přes výtahy až po auta. Nejoblíbenější samozřejmě zůstává nošení, zvláště když ji nosí táta nebo máma. Důležité zkrátka je, aby byla stále v pohybu, aby to s ní drkotalo. Žádné velké pauzy nepřipouští. Běda, když si chce znavený nosič na chvíli odpočinout. Bleskurychle je ztrestán ohlušujícím řevem. Jakmile se však dá do pohybu, ve vteřině je po pláči, slzičky mizí a nádherné velké tmavě modré oči vysílají jednoznačný pohled: „Tak tohle už příště nezkoušej!“

Favorit zdolává poslední serpentiny a my konečně dorážíme k horskému hotelu Schlosserwirt. Zjišťuji, že majitel ho na naši počest přebarvil z původní bílé na barvu pastelově žlutou, což je přesně barva našeho slavného vozidla. Dostáváme pokoj ve druhém patře, s dětskou postýlkou a krásným výhledem na hory.

A potom se stalo něco nevídaného. Něco, co jsme dosud na našich cestách nezažili. Začalo pršet. Jenže ono nepršelo hodinu nebo dvě, nebo pár dní. Pršelo nám celý pobyt! A když už chvíli nepršelo, tak bylo alespoň pod mrakem, mlha a sychravo. Modré nebe jsme za celou dobu uviděli sotva na pár minut.

Trocha vody však skalní turisty nemůže odradit! Šárku v autosedačce nabalujeme tak, že by směle mohla vyrazit na severní pól. Na můj dotaz, jestli toho oblečení není příliš, reaguje žena tím, že přidává ještě čepici, rukavice a zimní fusak. A vyrážíme do soutěsky Silberklamm! Ta se nachází na druhé straně údolí, směrem na Ramsau. Soutěska je sice otevřená, ale vstupné (2,70 euro/os.) nikdo nevybírá. Asi by se jim to nevyplatilo, jsme zde téměř sami. Návštěvník se tu pohybuje po dřevěných schodech a lávkách, vše je ale zajištěno zábradlím, takže ani s autosedačkou v ruce to není problém. Soutěska je opravdu krásná, v její zadní části objevujeme vodopád. Poté se dá ještě pokračovat jakýmsi kaňonem až k chatě, která stojí úplně na konci.

V dalších dnech poté navštěvujeme některá z míst, která jsem poznal před třemi lety, při svém cyklistickém putování. Konkrétně děláme výlet ke Štýrskému Bodamskému jezeru (Steirischer Bodensee, placená silnice - mýto 2,70 euro/os.), kde krmíme rybičky. Jezero se dá pohodlně obejít zhruba za hodinu, cesta je vhodná i pro kočárky. Navštěvujeme také známé lyžařské středisko Ramsau, nacházející se při úpatí Dachsteinu. Jeho vrcholek se nám však v mracích neukázal, snad budeme mít příště větší štěstí. Z Ramsau sjíždíme po Ramsauer Strasse do Schladmingu. Je to pěkný sešup, jedna serpentina za druhou.

Ve Schladmingu parkujeme přímo u dolní stanice lanové dráhy na výletní horu Planai. Parkoviště je (stejně jako všechny ostatní, která jsme navštívili) zdarma. Pro zajímavost se jdeme zeptat, kolik stojí jízdenka na Planai a zpátky. Cena 14 euro za dospělého nám vyráží dech (je to skoro polovina celodenního skipasu v zimní sezóně). V turistických informacích však zjišťujeme, že se těsně pod vrchol hory dá dojet autem po placené silnici Planaistrasse. Mýto se platí až v polovině cesty a jeho výše je jenom 9,5 euro za celé vozidlo, bez ohledu na počet osob. Tato varianta se nám tedy zdá značně výhodnější a plánujeme, že ji v příštích dnech využijeme. Nakonec k tomu bohužel díky počasí nedošlo, přes mlhu a mraky bychom ze shora stejně nic neviděli (ale jinak mohu doporučit, při minulém pobytu jsem tam vylezl pěšky).

Centrum Schladmingu není ošklivé, ale popravdě - moc tady toho k vidění není. My máme namířeno na nádraží. Musím zde rodině ukázat fantastický venkovní model železnice, který je umístěn přímo vedle nádražní budovy. Po chvilce bloudění jsme na místě a vhozením mince uvádím model do činnosti. Z tunelu vyjíždí vláček a do pohybu se dává také lanovka. Jsme z toho s manželkou nadšeni, ne však Šárinka. Tu naše dětinská zábava vůbec nezajímá a spokojeně si pospává v kočárku.

Při odjezdu z parkoviště slyšíme, jak někdo česky křičí: „Pět minut do startu, pět minut do startu“. Ohlížíme se a zjišťujeme, že kousek od nás zaparkovala dodávková vozidla s logem lyžařského svazu a označením „česká běžecká reprezentace“. Vyskakují z nich svalovci ve sportovním oblečení a hrnou se na začátek sjezdovky, který je opravdu hodně strmý. Snažíme se poznat někoho známého, třeba Martina Koukala nebo Lukáše Bauera, ale v té rychlosti se nám to nedaří. Za chvilku celá skupina vybíhá po sjezdovce nahoru do mraků. Tak to jim teda nezávidím…

Asi nejzajímavější a také nejnáročnější túrou, kterou jsme podnikli, byl výstup od našeho hotelu k nádhernému horskému jezeru Moaralmsee. Museli jsme překonat poměrně strmé a dlouhé stoupání. Jezero se nachází v nadmořské výšce 1827 metrů. Šárinku jsme nesli v autosedačce, což pro nás nebylo příliš pohodlné. Pro ni ano, neboť celou cestu spokojeně spinkala. Probudila se až nahoře u jezera. Tam ji žena pod zasněženými štíty hor nakojila a přemýšleli jsme co dál. Buď jsme se mohli stejnou cestou vrátit anebo pokračovat na vrchol hory Hauser Kaibling (2015 m) a udělat takový okruh. Neměli jsme však s sebou mapu a nebyli jsme si jistí, jestli bychom tento okruh zvládli. Přeci jenom nás ten výstup k jezeru docela vyčerpal. Zeptat se nebylo koho, protože jsme tam byli úplně sami. Měli jsme však štěstí, neboť během našeho přemýšlení dorazila skupinka rakouských turistů. Ti nám ochotně na mapě ukázali cestu. Bylo to tak dvě hodiny chůze k Hauser Kaibling + potom ještě dlouhý sestup dolů k hotelu. Upozornili nás na to, že cesta bude ze začátku poměrně úzká, neboť vede po úpatí hory, neměla by ale být nebezpečná. Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Pěšina byla skutečně široká tak jeden metr a dolů hluboký sráz. V zimě bych to tedy s autosedačkou v ruce nešel…

Docela jsme si oddechli, když jsme tento úsek měli za sebou a konečně byli na hřebenu. Problém však nastal na prvním rozcestí. Zde jsem zalitoval, že jsem si u jezera nevyfotil tu mapu. Rozcestník zde sice nechyběl, ale bohužel na něm nebyly uvedeny názvy kopců, nýbrž názvy horských chat. A jak se jmenuje chata ležící pod vrcholem Hauser Kaiblingu jsme opravdu netušili. Široko daleko nikdo, počasí nejisté. A k tomu solidní vyhlídka, že si pořádně zajdeme nebo se dokonce ztratíme. Zachovali jsme však chladnou hlavu (hlavně já), využili našeho orientačního smyslu a dali se doprava. Za čtyřicet minut jsme byli tam, kde jsme být chtěli - u chaty pod vrcholem hory. Na samotný vrchol Hauser Kaiblingu to bylo ještě takových 100 metrů převýšení a na to jsme už opravdu neměli sílu. Pokochali jsme se tedy alespoň překrásnými výhledy do údolí a na okolní kopce. Poté jsme si v chatě nechali vysvětlit cestu k našemu hotelu a zahájili sestup. Dorazili jsem akorát na večeři...

Poslední den našeho pobytu jsme se chtěli podívat k jezeru Spiegelsee (Zrcadlové jezero), nacházejícím se nad obcí Pichl v lyžařském areálu Reiteralm. K návštěvě tohoto cíle nás inspirovaly nádherné fotografie na internetu, na kterých se v hladině jezera zrcadlí vrchol Dachsteinu. A jelikož nepršelo, dávali jsme si nepatrné šance, že bychom tu krásu mohli spatřit také. Naše naděje se však rozplynuly hned, jak jsme s Favoritem začali u vesničky Pichl stoupat po placené horské silnici. Mýto zde opět nikdo nevybíral, ovšem s každým zdolaným výškovým metrem přibývalo mlhy. Když jsme po 20 minutách jízdy serpentinami dorazili na parkoviště k chatě Eiskarhütte, odkud měla začít naše pěší túra, bylo jasné že neuvidíme vůbec nic. Změnili jsme tedy plán a místo několikahodinového výstupu k Spiegelsee jsme udělali krátkou procházku k jezeru Speicherteich (1740 m). Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že zde již leží sněhový poprašek! A další čerstvé vločky zrovna začaly padat! Sníh v září, to se nevidí každý den. A pro Šárinku to bylo první setkání se sněhem v životě. Bohužel ho opět celé prospala, stejně jako setkání se stádem ovcí, které pastevci hnali po silnici neznámo kam…