Rakousko 2009
Ve stínu nejvyšší rakouské hory
V návaznosti na mimořádně vydařenou expedici do Rakouska před dvěma roky, jsme s mými kamarády uskutečnili další výpravu a to ve dnech 8.-11.6.2009. Letos jsme si jako naši základnu vybrali oblast známého rekreačního střediska Zell am See. Expedice se mimo mě účastnili i další veteráni z roku 2007 a to Marcel a Káťa. Jako nováčka jsme do týmu přibrali Láďu, který plnil zejména funkci míchače alkoholických nápojů. Nutno říci, že ke své práci přistupoval velmi svědomitě. Neváhal třeba vyrobit do dvoulitrové láhve drink, skládající se z několika druhů tvrdého alkoholu a kapky Kofoly a ještě ho nadrzo pojmenovat jako „Saké“. S konzumací těchto nebezpečných sloučenin mu poté pomáhal zejména Marcel a to v takovém množství, že je mi záhadou, že to vůbec přežili.
Výběrové řízení na dopravní prostředek, kterým se do Rakouska dostaneme, vyhrála Kátina Frontera (v těsném závěsu za ní se umístil můj Favorit). Jelikož Kateřina odmítala komukoliv půjčit řízení, zbylo na mě místo navigátora. Cesta proběhla celkem bez problémů, až na jednu maličkost. Ani nevím, jestli to stojí za řeč. Navigátor se zkrátka v Salzburgu dopustil drobné orientační chyby, která měla za následek, že jsme si zajeli asi 150 km a neplánovaně navštívili jezero Chiemsee v Německu. Kromě navigátorovy laxní práce s mapou je na vině zejména Schengenská dohoda o volném pohybu osob, neboť člověk přejede hranice do státu, kam vůbec nechtěl a ani o tom neví. No prostě hrůza. Když jsem si někde před Mnichovem uvědomil, jaké neštěstí se nám přihodilo, musel jsem s pravdou ven. Poté jsem se pokusil celou záležitost ututlat větou „Slibme si, že to zůstane jenom mezi námi“, ale z reakcí ostatních jsem pochopil, že nemám šanci...
Základní tábor jsme si v Zell am See zřídili v luxusním kempu, který se nachází přímo na břehu stejnojmenného jezera. Jelikož jsme ještě stihli mimosezónní ceny, platili jsme za tři noci pro čtyři lidi, stan a auto pouhých 108 euro. Kemp je kvalitně vybaven a pečlivě udržován. Jediným nedostatkem byla mrtvá myš, kterou Marcel objevil v pánských sprchách. Byl na to náležitě pyšný. Myš jsme chodili pravidelně kontrolovat a krmit (třeba umřela hlady).
Kemp byl zaplněn zhruba ze dvou třetin a s naším historickým stanem zn. Stabur jsme tam byli opět za exoty. Jenom jeho stavba nám zabrala asi hodinu a půl (měli jsme to již nacvičeno z minula), bourání bylo o pár minut rychlejší. Bohužel jsme měli smůlu na sousedy, kterými byli asi osmdesátiletí manželé z Německa. Pán chodil pravidelně spát již okolo 18 hod. a strašně hlasitě chrápal. Okolo půlnoci se budil (byl již vyspalý) a neváhal k nám do stanu vyslat jako spojku svoji manželku, se vzkazem, že máme být potichu. To nám přišlo skutečně bizardní, neboť my jsme ani nedutali, kdežto kvůli němu se v celém kempu nedalo usnout. Dodnes jsme přesvědčeni o tom, že ho budilo jeho vlastní chrápání.
První večer naší expedice jsme strávili sportem. Nejprve na přilehlé louce proběhlo utkání v kopané, ve kterém nastoupil tým hvězd (já a Káťa) proti výběru zbytku světa (Láďa a Marcel). Výběr zbytku světa hrál docela surově, protože na Káťu v brance střílel takové rány, že kvičela bolestí a nechtěla už chytat. K setrvání na hřišti ji přiměl pouze můj slib, že jí po utkání dám několik tablet Ibalginu. V nervy drásající koncovce zápasu nakonec rozhodla technická vyspělost hráčů týmu hvězd, který po zásluze zvítězil 10:9. Ještě výraznějším rozdílem skončilo následné utkání v plážovém volejbalu, které však muselo být pro tmu a zimu předčasně ukončeno. Marcel poté porážku ve volejbale zdůvodnil tím, že na jejich straně hřiště byl údajně studenější písek.
Den jsme ukončili poměrně nechutnou věcí - instantní polévkou od firmy Jumi za 1.70 Kč. Jedná se o velmi zdařilý výrobek, neboť jeho kvalita přesně odpovídá ceně. Zákazník se navíc vůbec nemusí zabývat výběrem příchutě, protože všechny chutnají (nebo spíše nechutnají) úplně stejně…
Druhý den byl věnován návštěvě Grossglockner Hochalpenstrasse, což je nejznámější vysokohorská silnice v Alpách. Nachází se v srdci Národního parku Vysoké Taury, měří 48 km a překonává převýšení 1748 m. Od hlavní trasy odbočují další cesty, které vedou k vyhlídkám Edelweisspitze (2571 m) a Franz-Josefs-Höhe (2369 m). Z druhé jmenované je pěkný pohled na ledovec Pasterze a na nejvyšší horu Rakouska - Grossglockner (3798 m). Silnice je otevřena pouze od začátku května do konce října a osobní automobily na ní platí mýto ve výši 28 euro. Ačkoliv nám počasí moc nepřálo (velká oblačnost), byla pro nás jízda po Grossglockner Hochalpenstrasse opravdovým zážitkem.
Po návratu do kempu vyrazila pánská část naší výpravy na in-line bruslích po stezce vedoucí okolo jezera. Nejrychleji jezdil Láďa. Ne snad, že by to nějak moc uměl, ale vlivem vypitého „Saké“ dočista ztratil pud sebezáchovy. Já a Marcel jsme si takový hazard se zdravím nemohli dovolit, neboť jsme na rozdíl od Ládi živitelé rodin. O našem zodpovědném přístupu svědčí i skutečnost, že Marcel bruslil v helmě z druhé světové války a já jsem se mu nesmál.
Abychom doplnili vydanou energii, chtěli jsme si večer ugrilovat špekáčky. Zjistili jsme však, že se v okolí jezera nenachází žádné dřevo. A jelikož Láďa odmítl dojít koupit dřevěné uhlí na recepci kempu (a nám starším se tam taky nechtělo), nezbylo, než špekáčky orestovat v ešusu na plynové bombě. I přesto jsme si na nich pochutnali. Láďa se svůj vroubek snažil odčinit v nočních hodinách, kdy jsme seděli a popíjeli na břehu jezera. Společně s Marcelem chytil kachnu a chystal se jí ublížit (konkrétně ji přeměnit ze skupenství živého na skupenství neživé). Od svých sadistických choutek upustil až na přímou intervenci Kateřiny.
Třetí den jsme vyrazili ke známým Krimmelským vodopádům. Se svými 380 metry jsou nejvyššími v celé Evropě. Vstupné činí symbolická dvě eura, zaparkovat se nám podařilo zdarma. Ač mnoho lidí tvrdí, že je tyto vodopády zklamaly, za sebe musím říci opak. Škoda jen, že jsme se nedokázali vyšplhat až k tomu hornímu. Cesta nebyla nijak náročná, běžně jí chodily malé děti. Jelikož se ale mimo mě nikdo nehlásil do vrcholového družstva (zejména kvůli množství vypitého „Saké“), naše expedice tentokrát stanovený cíl nedobyla.
Po vodopádech následovala prohlídka městečka Zell am See, kde jsme dokoupili nezbytné suvenýry a alkohol. Láďa také usilovně hledal prodejnu McDonalds, na níž je jako teenager životně závislý. Jelikož ji nenašel, nezbylo mu, než si v kempu uvařit nudle, jako všichni ostatní. To ho zřejmě frustrovalo natolik, že po mně a Marcelovi začal pozdě v noci ve sprše stříkat studenou vodu a ještě to zapíral... Marcel poté hrál asi hodinu v přilehlém dětském koutku hru Nintendo a potom jsme se konečně odebrali na kutě..
Čtvrtý den byl dnem odjezdu. Museli jsme tedy vstávat už okolo osmé, což je o dost dříve, než jsme byli zvyklí. Problémy s tím měl hlavně Láďa, kterého jsme museli ze spacáku doslova vysypat. Cestou zpátky jsme si ještě udělali zastávku v nedaleké soutěsce Kitzlochklamm (vstupné 4 eura). Zde se líbilo zejména Kateřině. Podezřívám ji, že to bylo hlavně z toho důvodu, že mě při průzkumu staré jeskynní štoly popálila zapalovačem.
A teď pár vážně míněných slov na závěr. Stejně jako před dvěma roky mohu (myslím, že ne jenom za sebe) napsat, že akce se vydařila na jedničku. Škoda jenom, že nebyla o pár dní delší. Káťo, Marceli, Láďo, strávil jsem s vámi v Rakousku nezapomenutelné čtyři dny, které jsem si opravdu užil. Moc za ně děkuju! Už teď se mi stýská a těším se na expedici v roce 2010..