Rumunsko, Moldavsko, Podněstří a Ukrajina 2019
Velká prázdninová cesta s dětmi do Oděsy a zpět
Tradice v podobě společných červencových dovolených s Alešem a dětmi (nyní 5, 7, 9 a 11 let), slavila loni páté výročí. Poprvé jsme spolu vyrazili v roce 2014 pod stan do Rakouska, o rok později jsme nízkonákladově procestovali Dánsko, další rok Maďarsko se Srbskem, rok 2017 byl ve znamení Švýcarska a Lichtenštejnska a v roce 2018 jsme navštívili země Beneluxu.
Naše letošní, celkem tedy již šestá cesta, však byla poprvé dvoutýdenní. Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo, neboť v plánu bylo dlouho odkládané Rumunsko. Jenže při plánování trasy „prstem po mapě“ jsme si všimli, že Rumunsko sousedí na východě s Moldavskem, kde jsme rovněž dosud nebyli a tak jsme ho přidali do itineráře také. Jenže po pár týdnech nám i to bylo málo a začali jsme přemýšlet, zda bychom se i s dětmi zvládli dostat ještě více na východ, konkrétně do separatistické Podněsterské republiky. No a kdyby náhodou ano, tak „když už tam budeme“, můžeme pokračovat až do ukrajinské Oděsy a vykoupat se v Černém moři.. Potom jsme toho plánování už museli nechat, jinak bychom zřejmě skončili až někde v Japonsku..
Den první, neděle 30.6.2019 (Česko, Slovensko)
Z Hradce Králové vyrážíme v odpoledních hodinách. Na programu máme noční přejezd Slovenska. Cesta je zpestřena několika zvířaty, která se nám pokouší skočit pod auto (neúspěšně). Jedná se konkrétně o prase divoké, kočku, jelena a žábu. Okolo třetí hodiny ranní zastavujeme za Košicemi, v průsmyku Dargov, kde přespáváme v autě u samohybného děla SU 100, které je zde umístěno na památku sovětských vojáků padlých ve II. světové válce.
Den druhý, pondělí 1.7.2019 (Slovensko, Maďarsko, Rumunsko)
Po snídani u benzínky nedaleko Trebišova míříme do Maďarska, kterým pouze projíždíme a po dvou hodinách zastavujeme na maďarsko–rumunské hranici. Zde čekáme asi 30 minut, během kterých nás zaujal vylepený plakát, zakazující dávat bankovky do cestovního pasu. Po odbavení pokračujeme do stotisícového města Satu Mare. Moc se nám tu líbí, centrum je upravené, nechybí krásný katolický kostel a také park s květinovými záhony a vodotrysky. Požární věž, na níž jsme chtěli vylézt, má bohužel v pondělí zavřeno.
Ze Satu Mare jedeme směrem na Sapantu. Cestou si u silnice kupujeme ovoce. Meloun stál asi jako u nás, meruňky a maliny vycházely levněji.
V Sapantě navštěvujeme za velkého horka známý Veselý hřbitov (vstupné 5 RON, děti zdarma), na němž se nachází stovky hrobů s vyřezávanými modrými kříži, které jsou doplněny povídáním a pestrými obrázky ze života zemřelého. Hřbitov je umístěn přímo v centru obce a navazuje na něj ulice, která je plná stánků se suvenýry, ale také s výrobky místních řemeslníků (zejména vlněné pokrývky).
Na okraji Sapanty nacházíme příjemný menší kemp, v němž se na jednu noc ubytováváme (cena za všechny je 60 RON). Součástí kempu je i restaurace a také kráva, procházející se mezi stany.
Den třetí, úterý 2.7.2019 (Rumunsko)
Ráno přijíždíme do města Sighetu Marmatiei, které má okolo 40.000 obyvatel. Nejprve navštěvujeme Muzeum obětí komunismu, nacházející se v budově bývalé věznice (dospělí 10 RON, děti 3,50 RON). Každá cela obsahuje jinak tematicky zaměřenou expozici. Prohlížíme si i tzv. temnou celu, jejíž jediné vybavení tvoří železné oko na připoutání, zabetonované uprostřed podlahy. Přístupný je rovněž atomový kryt, který je umístěn na dvoře.
Z muzea se přemísťujeme na okraj Sighetu Marmatiei, kde zastavujeme u skanzenu lidových staveb. Vstupné je opět symbolické – 5 RON. Skanzen je hodně podobný těm u nás, většinu chalup si lze prohlédnout včetně interiéru. Je těsně po poledni a navíc příšerné horko, takže tu jsme téměř sami. Do klimatizovaného auta se vyloženě těšíme.
Nyní před sebou máme 100 km horskými silnicemi do pravoslavného kláštera Sfanta Treime. Cestou jsme málem přejeli kozu, která se i s vodítkem vytrhla svému majiteli a skočila nám rovnou před auto. Aleš to ubrzdil jen tak tak. Stopy našich pneumatik jsou na té silnici zřejmě dodnes.
Klášter se nachází v horském sedle, obklopen nádhernou přírodou. Působí impozantně, i když poněkud nově. Uvnitř se nesmí fotografovat. Celkový dojem kazí jenom rušná okolní silnice.
K večeru přijíždíme do luxusního a poměrně velkého kempu Vuurplatz v obci Fundu Moldovei. Kemp provozují starší manželé z Holandska, kteří žijí půl roku tady v Rumunsku, čtvrt roku doma a čtvrt roku cestují po světě. Takový důchod bych si také nechal líbit! Cena za ubytování je 105 RON za všechny. Děti k tomu dostávají nanuky zdarma a my zjišťujeme, že máme celý kemp jenom pro sebe. Nechápeme, ale skutečně jsme tady jediní hosté.
Den čtvrtý, středa 3.7.2019 (Rumunsko, Moldavsko)
V noci začalo silně pršet a déšť pokračuje i po ránu. Stan tedy balíme mokrý a vyrážíme směrem do Moldavska, kam to máme tři hodiny jízdy. Kvalita silnic je stále velmi dobrá, zhoršuje se ale chování řidičů (rychlost, nesprávné předjíždění). Na hranicích čekáme asi 90 minut a kupujeme zde za 7 € moldavskou dálniční známku. Do hlavního města, Kišiněva, nám zbývá něco přes 100 km. V centru máme přes booking.com rezervovaný apartmán na tři noci (celkem 1.785 MDL). Město je v odpolední dopravní špičce ucpané. Nakonec se nám daří najít bezplatné místo k zaparkování a píšeme smsku majitelce bytu. Po chvíli se s ní skutečně potkáváme a vede nás dovnitř. Jedná se o starý desetipatrový panelák na hlavní třídě Stefan cel Mare, jehož železné vstupní dveře připomínají spíše vchod do kasáren. Před domem leží bezdomovci, společná chodba je strašidelná a tlačítko výtahu nelze stisknout jinak než přes kapesník.. Vůbec nechápeme, jak tohle ubytování mohlo mít na bookingu hodnocení 9,7!
Uvnitř bytu je ale vše v pořádku a čistotě. Jedná se o klasický 2+1 s wifi připojením a evropským záchodem. Jedna z místností má dokonce klimatizaci, takže ji prohlašujeme za sídlo štábu a zabíráme si ji s Alešem pro sebe. Mužstvo (děti) musí spát ve vedlejším pokoji bez klimačky. Alespoň nenastydnou :-) Šárku již od začátku cesty trápí lehká viróza s mírně zvýšenou teplotou, ale zdá se, že naše léčba Celaskonem a Paralenem zabírá. Velitelem ložnice mužstva se pro tuto noc stává Šimon. V předsíni se pokoušíme usušit totálně promočený stan.
Se setměním vyrážíme na procházku do centra města. Řada historických budov je pěkně nasvícena, nejvíce se nám líbí prezidentský palác a také parlament, který se nachází hned naproti. Parky jsou upravené, ale celkově je znát, že tahle země je o dost chudší než sousední Rumunsko. Mimochodem, Moldavsko je prý nejméně turisticky navštěvovanou zemí v Evropě a my musíme říci, že neprávem. Přesvědčil nás o tom hned následující den..
Den pátý, čtvrtek 4.7.2019 (Moldavsko)
Hned po ránu míříme asi 40 km na sever od Kišiněva, do klášterního komplexu Orheiul Vechi (Staré Orhei), který patří k nejpůsobivějším moldavským památkám. Nachází se v překrásné zemědělské krajině, na vysokém skalním ostrohu nad řekou Răut. Pravoslavní mniši zde ve 13. století vybudovali jeskynní systém a až do 18. století ho trvale obývali. Unikátní komplex jeskyní však v době válek využívalo k úkrytu i obyvatelstvo z přilehlých vesnic. O kus dál je vybudován nový klášter s překrásnou, pečlivě udržovanou zahradou a fantastickými výhledy do okolí. Nádherné místo ideální pro meditaci, které rozhodně doporučujeme navštívit! Vstupné se neplatí.
Z kláštera jedeme do nedalekého města Orhei, kde by se podle našich informací měl nacházet dětský park s vodními atrakcemi OrheiLand. Naše očekávání nejsou velká, bereme to spíše jako určitou exotiku, protože na moldavském koupališti asi moc lidí z Česka nebylo. To, co jsme v Orheii spatřili, nám ovšem vyrazilo dech a přišlo nám až neuvěřitelné v kontrastu s okolní chudobou. Areál OrheiLandu je obrovský, moderní, barevný a je to skutečný ráj pro děti. Je projektován pro 50.000 návštěvníků a zabírá plochu 20.000 m2. K dispozici je řada vodních skluzavek a tobogánů, pláž, kolotoče, horská dráha, autodrom, labutě, trampolínové centrum, lanový park, dopravní hřiště apod. Každou vodní atrakci obsluhuje hned několik plavčíků, kteří přísně dbají na bezpečnost a také na to, aby se na ní nedostaly děti, které nesplňují předepsanou výšku. O čistotu se stará celý tým uklízečů, kteří mezi atrakcemi neustále chodí a sbírají i ta nejmenší smítka. Prostě nám to celé přišlo jako zjevení. A to jsem ještě neřekl, že tohle všechno je zadarmo! A tím všechno, myslím opravdu všechno: od parkoviště přes toalety, lehátka na pláži až po jednotlivé atrakce.. Vůbec nechápeme kdo to platí, náklady na vybudování (rok 2018) i na provoz (elektřina, voda a 200 zaměstnanců) musejí být astronomické. A dále nechápeme, jak to, že tady v době letních prázdnin a třicetistupňových veder není narváno.. Celé odpoledne byl areál poloprázdný, jediná fronta se tvořila u horské dráhy, kterou sem instalovali až letos.
Večer si chceme v apartmánu vyprat. Pračka je sice chvíli proti, ale nakonec se ji Alešovi daří přemluvit.
Den šestý, pátek 5.7.2019 (Moldavsko)
Tenhle den jsme strávili celý v Kišiněvu. Ráno zajíždíme do místní tržnice, kde chceme nakoupit nějaké suvenýry. Žádné tady ale nemají, tržnice je evidentně určena pro místní, kteří zde seženou vše od kuchyňského dřezu až po pantofle.
Poté následuje návštěva samoobslužné automyčky a už míříme do zoologické zahrady. Parkoviště před zahradou je originálně vyzdobeno namalovanými obrazy zvířat. Vstupné je symbolických 30 MDL pro dospělého a 5 MDL pro děti (tedy asi 6,50 Kč). Zahrada je horší než jsme zvyklí u nás, chybí sloni a žirafy, ostatní zvířata mají poměrně malé výběhy. Součástí zahrady je dětské hřiště. Na jedné z prolézaček nejmladší Kamila zkouší, zda gravitace funguje i tady a zjišťuje, že ano. Za pár minut je ale po pláči..
Ze ZOO odjíždíme k fotogenickému válečnému památníku Eternity Kišiněv. Celý areál je dobře udržovaný a přístupný zdarma. Nechybí zde vojenský hřbitov, věčný oheň a sochy rudoarmějců. Památník určitě stojí za návštěvu, u nás již tohle neuvidíte.
Po návratu do centra města se nám u Národního divadla daří najít prodejnu se suvenýry. Kupujeme zejména pohlednice (15 MDL), hrníčky (70 MDL) a trička pro děti (130 MDL).
Dopravní situace ve středu města je komplikovaná, provoz hustý a tak jsem docela rád, že řídí Aleš. Vidíme také dost žebráků s amputovanými končetinami, jeden bezdomovec na invalidním vozíku si za své stanoviště dokonce vybral přímo střed rušné křižovatky, kde s nataženou rukou objíždí kolonu aut, čekajících na zelenou. Potkáváme také hodně policistů, zejména velmi mladých, kteří nejsou ozbrojeni.
V zavazadlovém prostoru našeho auta začalo něco hrozně smrdět. Poprvé jsme to ucítili již včera, ale dnes je to ještě horší. Po chvíli pátrání zjišťujeme, že je to koberec, který se namočil od stanu a začíná plesnivět. Navrhuji ho odříznout a vyhodit. Aleš k němu ale má nějaký zvláštní vztah a nechce o tom ani slyšet (po návratu do Hradce ho stejně vyhodil).
Na večeři jdeme do naší oblíbené kebab restaurace. Šárka už nemá teplotu, nově ji má ovšem Kamila. Přijímáme tedy přísná epidemiologická opatření a všem dětem preventivně rozdáváme Celaskon.
Den sedmý, sobota 6.7.2019 (Moldavsko, Podněsterská republika, Ukrajina)
V sobotu opouštíme Kišiněv a míříme do Podněsterské republiky, tedy do země, která oficiálně neexistuje. Vyhlášení nezávislosti na Moldavsku v roce 1990 předcházel spor o jazykový zákon, podle kterého byla za jediný úřední jazyk na území Moldavska prohlášena moldavština psaná latinkou. To narazilo na silný odpor v Podněstří, kde dvě třetiny obyvatel hovořili rusky a moldavštinu neovládali. Po vyhlášení nezávislosti se moldavská armáda pokusila v roce 1992 oblast dostat pod svoji kontrolu vojenskou operací, kterou však Podněstřané odrazili za vydatné pomoci Ruska. Válčilo se několik měsíců, během kterých přišlo o život okolo dvou tisíc lidí. Ruští vojáci poté v zemi zůstali a jsou tam dodnes.
Nezávislost Podněstří uznali pouze tři země světa (Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach). Oficiálně je tedy území stále pokládáno za součást Moldavska, realita je však zcela odlišná. Podněsterská republika je nezávislý stát s vlastním prezidentem, parlamentem a měnou (podněsterský rubl).
Na hranicích prakticky nečekáme. Zpod maskovací sítě na nás míří tank. Ruští vojáci od nás dostávají plechovky s plzeňským pivem (nevyžadovali je, nabídli jsme sami) a při rozhovoru s jedním z nich zjišťujeme, že sbírá mince z různých států. Tak mu rozšiřujeme sbírku o 1 korunu českou. Poté dostáváme tranzitní víza na desetihodinový pobyt. Jsou to takové lístečky s uvedením jména a času, dokdy musíme zemi opustit. Dětem je nedali, pouze dospělým. Nic se za ně neplatí. Kupujeme dálniční známku, kterou je však možné zaplatit i v moldavských lei (cena je 100 MDL).
Z hranic míříme do hlavního města, kterým je Tiraspol. Tiraspol je naprostá turistická pecka! Ne, opravdu se tady nestřílí, nepotkali jsme žádné teroristy a dokonce ani bezdomovce. Město je čisté, upravené a připadáme si tu jako v Rusku. Všude vidíme srpy, kladiva, ruské i podněsterské vlajky, vojenskou techniku, tabule s fotografiemi představitelů státu, pomníky a také obrovskou sochu Lenina, která je umístěna před budovou Nejvyššího sovětu. Zkrátka úplně jiný svět, na který si my čtyřicátníci ještě trochu pamatujeme. Pro děti je to ale něco zcela nového.
V centru města navštěvujeme rozlehlý areál s obchody, něco mezi tržnicí a obchodním domem. Vyměňujeme peníze, jeden podněsterský rubl (PRB) vychází přibližně na 1,4 Kč. Potom se snažíme zakoupit pohlednice, ale vůbec nikde je nemají. Už to vypadá, že tohle bude za ty roky jediná země, kde pohled do sbírky neseženeme. Nakonec nás napadá zkusit to na poště, která je ale poměrně daleko. Máme však štěstí, poštu nacházíme a má otevřeno. Uvnitř je asi deset prosklených přepážek a u jedné z nich jsou vystaveny krásné pohlednice Tiraspolu i se státním znakem Podněsterské republiky. V provozu je pouze jediná přepážka, což ale postačuje, neboť zde kromě nás nikdo není. Jdeme tedy k ní a vidíme, že za ní jsou čtyři poštovní úřednice, které se dohadují, jak nejlépe zabalit balík a poté ho skutečně začínají balit. Tedy, balí ho jenom jedna z nich (chvílemi dvě) ostatní stojí okolo a radí. Bylo by to docela vtipné, kdyby jim to netrvalo přes dvacet minut, během kterých nás okázale ignorovaly. Když byla práce hotova, konečně se nám jedna z vyčerpaných žen začala věnovat a ze šuplete vytáhla několik pohledů. Ukazujeme jí na sousední přepážku, že bychom chtěly ještě další druhy, které tam mají v dostatečném počtu vystavené, ale paní jenom kroutí hlavou a tvrdí že to nejde, protože sousední přepážka je zavřená. Zkoušíme to znovu (stačí pro ty pohledy jenom sáhnout), ale dostáváme jednoznačnou odpověď: jediné pohlednice které můžete koupit, jsou ty, které leží před vámi. Takže je bereme pro jistotu všechny (1 pohled = 5 PRB, známka do ČR 15 PRB).
Pro děti to byla názorná ukázka fungování socialismu v praxi, na kterou navazujeme vyprávěním o tom, jak se u nás dříve stály fronty na banány nebo na toaletní papír. Podle výrazů v dětských tvářích ale vidíme, že nám to moc nevěří..
Z pošty míříme autem do historické pevnosti Bendery, která se nachází na okraji stejnojmenného města, tvořícího jakési předměstí Tiraspolu. Vstupné je pro turisty 50 PRB, místní platí polovinu. Dalších 15 PRB stojí lístek do muzea vojenství, které se v areálu nachází. Pevnost i muzeum jsou fantastické, hned vedle je i pravoslavný kostel a moderní dětské hřiště. Jsme hodně mile překvapeni.
Poté jedeme k fotbalovému stadionu Sherif Tiraspol, který si chceme prohlédnout. Stadion je součástí obrovského komplexu asi deseti fotbalových hřišť. Ostraha nám sděluje, že prohlídky pro turisty sice dělají, ale ne dnes, takže dovnitř nemůžeme. Areál si tedy fotíme alespoň od vstupní brány.
Z Tiraspolu míříme k hranicím s Ukrajinou. Jedeme dvacet kilometrů dlouhou alejí ořešáků. V autě schováváme tričko s podobiznou prezidenta Putina, které si Aleš zakoupil v jednom z obchodů a také ruské vlaječky, které tam děti dostaly. Na hraničním přechodu nás čekají tři kontroly: výstupní Podněsterská, poté překvapivě i Moldavská a nakonec vstupní Ukrajinská. Jde to téměř bez čekání, za hodinu máme vše za sebou. Policisté většinou jenom vizuálně zkontrolovali zavazadlový prostor, zeptali se dětí na jména, která porovnali s cestovními doklady a poté údaje ze všech pasů zadali do počítače.
Silnice do Oděsy je zatím nejhorší, po které jsme během naší cesty jeli. Děti si v autě zpívají píseň Discopříběh a my se u slov „ať je třicet pod nulou“ musíme smát, protože venku je opravdu neskutečné vedro.
Oděsa je v současnosti rusky hovořící město pod ukrajinskou vlajkou. Na předměstí, asi 8 km od centra, máme na tři noci vybrané ubytování v bytě 2+1. Na booking.com to má hodnocení opět hodně přes devět, ale již jsme poučeni z Kišiněva, takže víme, že to nebude nic moc. A máme pravdu! Ukrajinské sídliště samo o sobě není zrovna přehlídka čistoty, náš byt se navíc nachází v osmém patře šestnáctipodlažního paneláku, u něhož mají spodní byty zamřížovaná okna. Od majitele se dozvídáme, že dům je starý jenom 30 let. Je ale zcela bez údržby. Odpadky se z jednotlivých pater shazují dolů pomocí roury. Na chodbě u našeho bytu nás udeřil do nosu neskutečně intenzivní nasládlý zápach. S Alešem jsme v práci byli již u desítek mrtvol v pokročilém stupni rozkladu a tenhle odér si prostě nespletete. Tahle mrtvola tady ale musela být (nebo možná ještě je) hodně dlouho. Na dotazy dětí odpovídáme, že tady asi byli nějací bezdomovci..
Samotný byt vypadá na první pohled v pořádku. Uvnitř to nesmrdí, nechybí klimatizace, televize a wifi. Později však zjišťujeme, že je v bytě dost brouků, kteří vylézají ze spár okolo topení. Naštěstí to nejsou štěnice.. No co bychom také chtěli za osm stovek na noc?
Na večeři jdeme do luxusní restaurace přes ulici, kde si dáváme špagety a pizzu. Jídlo je však drahé a dlouho na něj čekáme.
Šárka i Kamila jsou konečně bez teplot, horečku však má pro změnu Hanka a to docela vysokou - 38,5 st. C, což je teplotní rekord výpravy. Chceme nasadit naši klasickou léčbu, ale zjišťujeme, že jsme někde ztratili Celaskon, takže Hance dáváme pouze tabletu Paralenu.
Den osmý, neděle 7.7.2019 (Ukrajina)
V Oděse je draho. Ceny po přepočtu zhruba jako u nás, což musí být pro místní, kteří mají pětinové platy, šílené (litr mléka 20 UAH, kebab v bistru 90 UAH). Důchodkyně, prodávající ráno před naším panelákem v novinách zabalené maso, zřejmě dovezené od příbuzných z venkova, měla odpoledne všechno pryč.
Jedeme autem do centra města, které je docela pěkné a upravené. Parkujeme u velkolepé budovy Národního divadla a okolo radnice míříme ke známým Potěmkinovým schodům, z nichž je krásný výhled na přístav. V přístavu se právě koná cvičení NATO, takže tu je velké množství lidí a vojenské techniky. Z blízka si prohlížíme dva kanadské bojové křižníky a děti se fotografují s námořníky ve sněhobílých slavnostních uniformách. S Alešem bychom tam klidně strávili celý den, ale je horko a děti se těší na koupání v Černém moři.
Vybíráme pláž přímo v centru Oděsy, u delfinária. Vstupné je zdarma, platí se ale za parkoviště a to od 25 do 40 UAH za hodinu. Parkovišť je zde několik, čím blíže k pláži, tím vyšší cena. Pláž je písčitá a totálně přeplněná. Zatímco jdu s dětmi do vody, Aleš si za 100 UAH pronajímá lehátko se slunečníkem, za což ho okamžitě vylučuji z klubu nízkonákladových cestovatelů. Navíc odmítá jít do vody, s tím, že je mu na lehátku ve stínu dobře. Znáte někoho jiného, kdo by jel 2.000 km k moři a potom do něj nestrčil ani prst?
Po celé pláži neustále chodí prodejci sušených ryb s vařenou kukuřicí. V tom vedru bych to ale nedal do pusy ani zadarmo..
Odpoledne si jedeme na chvíli odpočinout zpět na ubytování a poté vyrážíme do Parku obrany hrdinného města Oděsy, což je obrovský, volně přístupný areál s množstvím vyřazené vojenské techniky, doplněný moderními atrakcemi a stánky s občerstvením. Nechybí tady ponorka, pancéřovaný vlak, letadlo, loď a množství tanků, které místním dětem slouží jako prolézačky.
Večer zjišťujeme, že Hanka má stále teplotu, Šimona s Šárkou bolí břicho a mě hlava. Na situaci reagujeme zřízením ošetřovny v budově štábu (ložnice). Naštěstí již máme Celaskon, který se nám podařilo sehnat v nedaleké lékárně.
Den devátý, pondělí 8.7.2019 (Ukrajina)
Ráno vyhodnocujeme zdravotní stav všech členů expedice a rozhodujeme, že ti s horečkou zůstanou celý den na ošetřovně. Týká se to mě a Šárky. Ostatní odjíždějí do vesničky Nerubaiske, asi 10 km severně od Oděsy, kde se nachází podzemní katakomby s Muzeem partyzánské slávy. Vstup do podzemí je zpoplatněn na ukrajinské poměry vysokou částkou 150 UAH za dospělého a 50 UAH za děti. Je to první místo, kde jsme nedostali účtenku, takže si paní na pokladně docela pomohla, protože tohle je její několikadenní plat. V katakombách, v nichž partyzáni za války operovali, jsou k vidění dobové předměty a zbraně. Prohlídka je s průvodcem.
Jelikož se nám v Oděse zatím podařilo koupit pouze staré a nepříliš hezké pohlednice, rozhodl se odpoledne Aleš dojít na poštu, v naději, že by tam mohl sehnat nějaké další. Budovu pošty se mu skutečně najít podařilo, když však u přepážky vystál frontu a řekl pečlivě nacvičenou větu: „Atkritky goroda Oděsa?“, odpovědí mu byl pouze přísný pohled postarší dámy a rázná odpověď „Nět!“
K večeři jsme měli grilovaná kuřata s opečenými brambory, která jsme sehnali v nedalekém obchodním domě. Potom nás přišel navštívit majitel bytu se svojí dcerou, která dálkově studuje češtinu a chtěla si ji trochu procvičit. Takže jsme si asi hodinu povídali, jak to u nich funguje se zdravotnictvím, bezpečností apod. Dozvěděli jsme se, že v zemi neexistuje povinné zdravotní pojištění, takže při návštěvě lékaře či pobytu v nemocnici se musí platit za vše od lékařských rukavic až po stravu. Kdo peníze nemá, není ošetřen. Zmiňovala, že v Rusku je to mnohem lepší, tam je např. operace srdce hrazená státem. Na Ukrajině umírá hodně lidí jenom proto, že si lékařskou péči nemohou dovolit. Ekonomická situace se ještě zhoršila před několika lety, po tzv. „Majdanu“. S kriminalitou je to prý ve velkých městech dobré, je zde hodně mladých policistů, kteří se snaží a nejsou tak zkorumpovaní, jako to bylo dřív. Problémy jsou spíše v menších obcích, kde policisté chybí.
Den desátý, úterý 9.7.2019 (Ukrajina, Moldavsko, Rumunsko)
Zpáteční cestu máme naplánovanou podél moře, vyhneme se tedy Podněstří. Zastávku děláme v pevnosti Belgorod – Dněstrovskij (vstupné 80 UAH, děti polovinu). Kromě výhledu na moře a pěkného dětského hřiště tady toho ale moc není. S pevností Bendery se to vůbec nedá srovnat.
Opět je nádherné slunečné počasí a my pokračujeme k hranicím s Rumunskem. Silnice Oděsa – Galati, což je příhraniční rumunské město, je velmi kvalitní a je tu minimální provoz. Nejprve ovšem musíme kvůli dvěma kilometrům, které vedou přes území Moldavska, přečkat další hraniční kontrolu. Doufali jsme, že to tady bude jenom formalita, ale nakonec jsme tu zakufrovali na dobrou hodinu a půl! Posílali si nás z jedné kanceláře do druhé: nejdříve ukrajinská pasová kontrola, potom ukrajinská celní, následně moldavská pasová kontrola a samozřejmě moldavská celní. A to vše, kvůli dvěma kilometrům! Objet to ale není kudy.
Na území Moldavska jsme zastavili u benzínové pumpy, natankovali do plna (17 MDL/litr nafty), dali svačinu a dětem koupili nanuky. Bohužel jsme neutratili všechny moldavské peníze, v domnění, že je v Rumunsku bez problémů směníme za jejich (rumunské v Moldavsku měnili). A to byla velká chyba, moldavské leu vůbec nikde neberou. Ani v Rumunsku, ani u nás. Takže je máme doma dodnes.
Přejezd moldavsko-rumunské hranice již byl svižnější, posedávající rumunští policisté pouze spočítali pasy a mávnuli, že můžeme jet.
V Galati jsme projeli krásně vyzdobeným centrem města a pokračovali dál na sever. Už za tmy jsme u vesničky Maierus odbočili na polní cestu, nafoukli dětem matraci a spali v autě až do rána..
Den jedenáctý, středa 10.7.2019 (Rumunsko)
Dopoledne přijíždíme do města Targu Mures, kde navštěvujeme pěknou zoologickou zahradu (rodinné vstupné 50 RON). Dětem se nejvíce líbí opice s obnaženým penisem a pářící se želvy. Puberta je holt na dohled. ZOO je umístěna na kopci na okraji města, obklopena zelení. Hned u ní se nachází luxusní dětské hřiště, které je k našemu údivu zcela zdarma. Takovéhle hřiště jsme snad ještě nikde neviděli. Je doplněno o stánky s občerstvením a dvanáct krytých altánků, v nichž je návštěvníkům k dispozici gril. Samozřejmě nechybí ani toalety a také venkovní posilovna. Vše je ohraničeno asi kilometr dlouhým tartanovým běžeckým okruhem. Kamila na toaletách nachází v záchodové míse minci v nominální hodnotě 1 RON, neváhá a okamžitě ji rukou vytahuje. Spořivá holčička!
Rumunsko nás neustále překvapuje: ať již kvalitou silnic, čistotou ve městech a také mnohem menším množstvím cikánů, než jsme čekali. Země je asi o něco chudší než Česko, ale vypadá to tam podobně jako u nás (což se o Ukrajině nebo Moldavsku říci nedá).
Odpoledne začínáme hledat kemp. Ten, který jsme měli vyhlédnutý nenacházíme a tak voláme do ČR Honzovi, ať sedne k internetu a podívá se po nějakém jiném. Za chvíli přichází zpráva, že nejbližší kemp je u 60 km vzdáleného města Turda. Je schovaný v zástavbě rodinných domů, příjezd je však od hlavní silnice dobře značen. Kemp je pěkný a potkáváme tu hodně Čechů (30 RON dospělí, 20 RON děti).
Den dvanáctý, čtvrtek 11.7.2019 (Rumunsko)
V kempu se dozvídáme, že se nacházíme jenom kousek od největší turistické atrakce v celém Rumunsku – solného dolu Salina Turda. Rozhodujeme se tedy k návštěvě a dobře děláme. Důl je více než 100 metrů hluboký, ovšem návštěvník si tu díky futuristické výzdobě připadá spíše jako na nějaké vesmírné stanici. V hlavní štole nechybí dětské hřiště, sportovní park a dokonce Ruské kolo. V hloubi dolu se nachází podzemní jezero, po němž je možná projížďka na loďce. Důl je starý přes dva tisíce let a k těžbě soli se tady nikdy nepoužívaly výbušniny. Vše se dělalo ručně nebo pomocí strojů. Nutno vidět na vlastní oči! Vstupné 40 RON, děti platí polovinu.
Po prohlídce dolu obědváme v jednom z mnoha stánků s občerstvením a suvenýry, které se tu nachází a poté odjíždíme do Satu Mare. Tady konečně vylézáme na Požární věž, která byla při naší první návštěvě města zavřená (vstupné 5 RON). Nahoře jsme odměněni nádherným panoramatickým výhledem.
Noc trávíme v kempu Kentaur (5 € za osobu), který se nachází těsně u hranice s Maďarskem. Jedná se o větší zemědělskou usedlost s koňskou farmou. Mimo nás tu jsou ještě tři borci ze Slovenska na kolech, které občerstvujeme našimi zásobami piva a také asi dvacet dětí z příměstského tábora. Dnes mají poslední noc, takže se koná velký táborák, na kterém se ovšem neopékají špekáčky, ale maršmelouny. Moc mi tedy nechutnaly..
Den třináctý, pátek 12.7.2019 (Rumunsko, Maďarsko, Slovensko)
Ráno se vracíme zpět do Satu Mare, kde navštěvujeme akvapark s termálním koupalištěm (vstupné 30 RON, děti polovinu). Je to tu pěkné, moderní, čisté a hlavně – i přes panující vedro – poloprázdné.
Odjíždíme až v pozdním odpoledni. Na hranicích do Maďarska čekáme asi 90 minut, další dvě hodiny jízdy to máme na Slovensko. Po další hodině, již za tmy, parkujeme v našem oblíbeném průsmyku Dargov. Aleš se chce pořádně vyspat a tak si bere Kamilu a malý házecí stan a odchází někam do lesa. Klíčky i doklady nám nechává v autě, abychom mohli pokračovat v cestě, kdyby je v noci sežral medvěd.
Den čtrnáctý, sobota 13.7.2019 (Slovensko, Česko)
Při ranním nástupu a kontrole početního stavu zjišťujeme, že medvědi nikoho nesežrali. Vydáváme se na celodenní cestu k domovu, kam ve zdraví přijíždíme ve večerních hodinách.
Poznámky:
Kurzy měn (peníze jsme měnili vždy až na místě):
Rumunsko: 1 RON = 4,7 CZK
Moldavsko: 1 MDL = 1,3 CZK
Podněsterská republika: 1 PRB = 1,4 CZK
Ukrajina: 1 UAH = 0,9 CZK
Celkem jsme najeli 3.922 km, náklady na naftu a dálniční známky byly 8.562 Kč.
Spali jsme 6x v bytě, 4x v kempu, 3x v autě. Za ubytování, vstupné a veškeré nákupy včetně potravin jsme utratili 17.392 Kč.
Cestovní připojištění stálo 626 Kč.
Celkové náklady na cestu za 2 dospělé a 4 děti byly 26.580 Kč, tedy za každou rodinu (1 dospělý + 2 děti) 13.290 Kč.