Sasko 2012
Cesta za kubánskými boxery, barokem a Popelkou
V sobotu 17. března 2012 se mi naskytla ojedinělá příležitost, vidět na vlastní oči trénink kubánské boxerské reprezentace, která patří k nejlepším na světě. Akce se konala v Ústí nad Labem, pod záštitou Mgr. Svatopluka Žáčka (prezident ČBA) a já si ji jako fanoušek tohoto sportu nemohl nechat ujít. Sledovat kubánské mistry světa při tréninku na aparátech a při sparingu, byl opravdu silný zážitek. A jelikož se severočeská metropole nachází jenom kousek od hranic s našimi německými sousedy, spojil jsem návštěvu boxu s dvoudenním výletem do spolkové země Sasko.
Jako první jsem při své cestě navštívil čtyřicetitisícové město Pirna, které mě však vyjma pěkného výhledu od hradu Sonnenstein, příliš neoslovilo. Odtud jsem autem pokračoval k nedalekému zámku Pillnitz, jenž se nachází na předměstí Drážďan. Parkoviště u zámku (3 €) bylo přeplněné a v okolí žádná místa, kde by se vozidlo dalo odstavit. Vyřešil jsem to tedy stejně, jako dvacet dalších řidičů, kteří zaparkovali v zákazu stání v jedné z bočních ulic. Když jsem se asi po hodině k autu vrátil, přivítal mě za stěračem lístek od městského úřadu, ve kterém stálo něco v tom smyslu, že jsem se dopustil přestupku a že vlastník vozidla bude v brzké době předvolán k jednání. Osobně dost pochybuji, že saské úřady mají přístup do českého registru vozidel, avšak při německé důkladnosti a v době schengenského prostoru, se to úplně vyloučit nedá.
Zámek Pillnitz je postaven v asijském stylu a je doplněn rozlehlým parkem. Vstup do parku je zatím zdarma, ale od začátku dubna 2012 již bude zpoplatněn dvěma eury za osobu. V parku je k vidění mimo jiné i nejstarší japonská Kamélie v Evropě, která zde byla zasazena již v roce 1801. Je chráněna skleníkem, jenž byl okolo ní vystavěn doslova na míru. Další atrakcí je Dům palem (Palmenhaus), který však byl v době mé návštěvy zavřený. I přesto ale byla procházka po zámeckém areálu příjemná.
Z Pillnitzu jsem se vypravil do samého centra Drážďan (Dresden). Na to, že byla sobota odpoledne, tak byl provoz poměrně hustý. Zaparkovat se mi podařilo nedaleko Augustova mostu (Augustusbrücke), odkud jsou všechny hlavní drážďanské památky na dosah. Sluníčko svítilo ostošest a tak byly oba břehy Labe, i uličky v historickém jádru, doslova obsypány návštěvníky. Já jsem se nejprve vydal ke kostelu Frauenkirche, který byl na konci druhé světové války zničen při spojeneckém náletu. Jeho trosky poté byly na místě ponechány jako válečný památník. S rekonstrukcí kostela se začalo až po znovusjednocení Německa. Oprava trvala dlouhých dvanáct let a přišla na neuvěřitelných 180 milionů euro. Výsledek ale stojí za to! Z věže kostela je úchvatný panoramatický výhled na celé Drážďany (vstupné 7 €, do chrámové lodi zdarma).
Poté jsem pokračoval v prohlídce dalších památek (Zwinger, kostel Hofkirche, budova Saské státní opery), kdy mě však nemile překvapila absence jakýchkoliv směrovek, které by ukazovaly cestu alespoň k těm nejznámějším cílům. V ostatních německých městech přitom takové ukazatele měli. Jelikož jsem nebyl vybaven mapou, nezbylo, než se občas někoho zeptat na cestu. Za tímto účelem jsem si vyhlédl seriózně vypadající postarší dámu, čekající na tramvaj. Po mé otázce kudy se dostanu ke Zwingeru se zeptala, zda to myslím vážně. Když jsem přitakal že ano, tak jenom znechuceně ukázala rukou na budovu, před kterou jsme právě stáli. Očividně byla uražena, že se najde někdo, kdo jejich Zwinger nepozná.
Poté jsem se prošel také po největší nákupní třídě v Drážďanech, která se jmenuje Pragerstrasse. Cestou jsem potkal svatební kočár tažený koňmi, vezoucí ženicha s nevěstou a také pracovníky drážďanského městského úřadu, kteří právě rozdávali zaparkovaným vozidlům úplně stejné lístečky, jaký jsem dostal i já v Pillnitzu. Byli to docela mladí kluci, označení pouze jakousi visačkou a bundou s nápisem "Ordnungsamt Dresden". Nedalo mi to, ukázal jsem jim svůj lísteček a zeptal se co přesně je tam psáno a jaký bude další postup. Oni mně začali vysvětlovat, že se v evidencích zjistí majitel vozidla a tomu přijde domů pokuta ve výši 15 €. Když jsem se na rovinu zeptal, jestli to zjistí u vozidla registrovaného jinde než v Německu, tak sice chvilku mlžili, ale potom mi decentně naznačili, že mi možná žádná pokuta nepřijde a že to mám brát hlavně jako upozornění...
Jelikož jsem si chtěl prohlédnout centrum Drážďan také v noci, musel jsem asi dvě hodiny čekat, než se setmí. K tomu jsem využil známou Brühlovu terasu s množstvím laviček, z níž je krásný výhled na řeku. Za tmy jsem si potom prošel krásně nasvícené historické jádro znovu a musím říci, že se mi líbilo ještě více než ve dne.
Z Drážďan jsem zamířil na velké dálniční odpočívadlo u obce Hühndorf, kde jsem v autě přespal. V noci sice bylo trochu chladněji, ale nic hrozného. Ze spacáku jsem se vysoukal až okolo půl desáté. Po rychlé snídani jsem se rozjel do 15 kilometrů vzdálené Míšně (Meissen), která byla nejkrásnějším saským městem, jež jsem navštívil. Famózní je především pohled přes Labe na hrad Albrechtsburg s gotickým dómem. Celé historické jádro je dobře dochované a já se v něm vydržel toulat asi dvě hodiny.
Podívat jsem se zde chtěl také do kostela Frauenkirche, ze kterého se ozýval zvuk varhan, ale všechny dveře byly zavřené. Až po chvíli jsem objevil malá vrátka, kterými jsem se dostal dovnitř a ocitl se přímo na kúru. Vyjma starého muže hrajícího na varhany v kostele nikdo nebyl. Pán se se mnou dal do řeči, ptal se odkud jsem a vyprávěl mi, která česká města za svůj život navštívil. Potom speciálně pro mě zahrál několik nádherných skladeb, jejichž poslech byl v prázdné chrámové lodi silným zážitkem. V takových chvílích si člověk uvědomí, jak pomíjivá je dnešní honba za mocí a penězi a jak malicherné starosti v našem konzumním životě často řešíme...
Z Míšně jsem vyrazil do nedaleké obce Moritzburg, kde se nachází stejnojmenný lovecký zámek, na kterém se v roce 1973 točila pohádka Tři oříšky pro Popelku. Zámek je umístěn v krásné krajině s několika jezery a z venku vypadá opravdu nádherně. Prohlídka interiérů (7 €) mě ale trochu zklamala, komnaty jsou zařízeny poměrně jednoduše. Asi dva kilometry od zámku je k vidění obora s množstvím zvířat (Wildgehege Moritzburg), kde si na své přijdou zejména děti.
Posledním bodem mého programu byla návštěva města Budyšín (Bautzen). Původně jsem jím měl při návratu domů jenom projíždět, nádherné panorama historického jádra mě však přinutilo ke krátké zastávce. Prohlédl jsem si hlavní náměstí (Hauptmarkt) s radniční budovou, která je vybavena hned trojicí hodin, z nichž jedny jsou sluneční, pěší zónu a také kostel sv. Michala (Michaeliskirche). Na závěr jsem vystoupal na 47 metrů vysokou věž staré vodárny (Alte Wasserkunst), v jejímž suterénu je k vidění historické čerpací zařízení (vstup do věže 2,5 €). Budyšín nabízí ještě řadu dalších památek, ale na ty mi bohužel nezbyl dostatek času. Také se pokazilo počasí a tak mě při odjezdu z tohoto středověkého města doprovázely první dešťové kapky..