Sicílie 2013

Jarní putování severozápadem ostrova   

Fotogalerie ZDE    

    Sicílie je hornatý ostrov v jižním Středomoří, po staletí sužovaný sopečnými erupcemi, střetem mocenských zájmů, chudobou a od 19. století také mafií. Nachází se na něm však neuvěřitelné množství památek a díky rozmanitosti zdejší krajiny, také krás přírodních. V roce 1860 byla Sicílie připojena k Itálii, od jejíž pevniny ji odděluje Messinská úžina, široká pouhé tři kilometry. Na ostrově s téměř třicetiprocentní nezaměstnaností žije 5 milionů obyvatel. Silnou pozici si zde zachovává katolická církev. Na školách je dodnes povinná výuka náboženství, rozvod byl legalizován teprve v 70. letech minulého století a znásilnění se stalo trestným činem dokonce až o dvacet let později...  

     Na pětidenní výpravu na Sicílii jsem se vydal na počátku dubna 2013 z nově zrekonstruovaného bratislavského letiště. Zpáteční letenku od spol. Ryanair jsem sehnal za přijatelných 44 €. V době mého odletu v Bratislavě sněžilo. O dvě hodiny později jsem již přistával u západosicilského města Trapani, které mě přivítalo modrou oblohou, sluncem a teplotami přes 20 st. C! Z letiště jsem se do centra Trapani dostal autobusem, který jezdí každou hodinu a stojí 4,70 €. To je na místní poměry (vzhledem k patnáctikilometrové vzdálenosti) hodně. Jinak je na Sicílii autobusová i vlaková doprava poměrně levná, ale bohužel také značně nespolehlivá.

     Jako první jsem měl na programu návštěvu hory Eryx (750 m), na níž bylo vybudováno středověké město nesoucí název Érice. Hora se nachází jenom kousek od Trapani a na vrchol se lze dostat buď pěšky, autobusem nebo lanovkou. Já jsem zvolil autobus, neboť pěší výstup by byl časově příliš náročný.

     Autobusové nádraží v Trapani je nevzhledné a špinavé. Jízdenku si kupuji v místním kiosku (2,70 €) a potom čekám, až spoj přijede. Je odpoledne a nádraží je přeplněné. Žádná nástupiště či označníky jednotlivých linek tu neexistují. Autobusy zastavují zcela chaoticky tam, kde je právě místo.  Můj autobus do Érice však stále nikde. Už má zpoždění skoro půl hodiny a já si říkám, jestli jsem ho v tom zmatku nepřehlédl. To by byl malér, protože další jede až za několik hodin.

      Nakonec jsem se ale dočkal. Jízda do Érice trvá asi hodinu a vede ostrými serpentinami. Jak jsme stoupali výš a výš, začalo mi být jasné, že z legendárních panoramatických výhledů nic nebude. Dole v Trapani sice stále svítilo sluníčko, v Érice ale pršelo a viditelnost byla díky husté mlze nulová. Prohlídku města tedy ruším a zklamaný se tím samým autobusem hned vracím zpět do Trapani.

     Na nádraží si kupuji další jízdenku, tentokrát do 40 km vzdáleného přímořského letoviska San Vito lo Capo (4,40 €). Autobus má opět zpoždění a jeho interiér není zrovna nejčistší. Asi po půl hodině řidič zjišťuje, že mu nefungují stěrače. Zůstávám klidný, protože slunce svítí ostošest a stěrače rozhodně potřebovat nebudeme. Řidič je však jiného názoru, za jednou z vesnic zastavuje a dává se do opravy. Stěrače však na jeho snahu nereagují a tak někam asi dvacet minut telefonuje a hrozně u toho nadává. Teprve poté kapituluje a pokračuje v jízdě.

     V San Vito lo Capo se nejprve procházím po zdejší nádherné písečné pláži, potom nakupuji v místním obchůdku a mířím do nedalekého kempu Pineta. Noc mě zde stojí 9,30 €, ve sprchách ale neteče teplá voda a zem je hodně kamenitá, takže stanové kolíky moc nedrží.

     Druhý den ráno bourám stan a pěšky se vydávám k přírodní rezervaci Zingaro (Riserva Naturale dello Zingaro). Na jejím vzniku mají velký podíl místní obyvatelé, ekologové a také mafie. Ta využívala odlehlosti a nepřístupnosti zdejší krajiny k páchání svých zločinů a proto nebyla v roce 1980 nadšena plánem úřadů, na výstavbu pobřežní dálnice. Za podpory veřejného mínění se jí podařilo stavbě zabránit a dosáhnout vyhlášení Zingara jako první přírodní rezervace v celé Itálii. O osmnáct let později však místní úřady údajně odmítly platit mafii „pizzo“ (výpalné), a v rezervaci následně došlo k sérii záhadných požárů, které ji z velké části zničily.

     Zingaro se nachází na pásu skalnatého pobřeží, dlouhém asi 8 km. Domov zde má množství chráněných rostlin a živočichů, mezi nimi i vzácný orel jestřábí. Rezervace má dva vchody, jeden ze směru od San Vito lo Capo a druhý od vesničky Scopello. Vchod od San Vito lo Capo, ke kterému mám namířeno, je však od města vzdálen asi 15 km a nejezdí k němu žádná veřejná doprava.

     Silnice, po níž jdu, vede liduprázdnou krajinou a u vchodu do rezervace končí. Téměř nikdo proto nemá důvod po ní jezdit a tak jsou mé šance, že bych se mohl alespoň kousek svézt stopem, hodně malé. Mám ale štěstí a po hodině chůze mi zastavuje auto, řízené starší turistkou z Holandska. Jela také do Zingara a jelikož uměla německy, tak jsme si stihli i docela dobře popovídat.

     Vstupné do rezervace jsou symbolická 3 € a i kdyby to bylo desetkrát více, stejně bych napsal, že to za to stálo. Příroda v Zingaru je zkrátka jedinečná! Hlavní cesta vede přímo nad pobřežím, po svazích kopců pokrytých středomořskou flórou a nabízí úchvatné výhledy na moře a zátoky. Je zde ale i mnoho dalších značených cest, které zabíhají do vnitrozemí. Při pobřeží stojí řada opuštěných kamenných domů, které však do okolní krajiny bezvadně zapadají. Některé z nich jsou již rozpadlé ruiny, v těch zachovalejších byla vybudována různá muzea. Celá rezervace je vzorně udržovaná a její návštěvu mohu rozhodně doporučit. Zingaro bylo jednoznačně nejkrásnějším místem, které jsem na Sicílii navštívil.

     Asi po třech hodinách chůze jsem došel na druhý konec rezervace, k vesničce Scopello. Zde jsem si prohlédl uzavřenou továrnu na zpracování tuňáků (Tonnara Scopello), která se nachází v zátoce pod vesnicí (vstupné 3 €). Více než samotná továrna a množství rezavějících kotev v její blízkosti, mě zaujaly působivé skalní věže vyčnívající z moře.

     Ze Scopella jsem potřeboval dojet autobusem do deset kilometrů vzdáleného Castellammare del Golfo, kde jsem měl na následující dvě noci vyhlédnutý kemp. Autobus měl jet za necelou hodinu. Když jsem se ho nedočkal ani za hodinu a půl, šel jsem se zeptat do místního obchodu. Zde mě paní vysvětlila, že jízdní řád vylepený na zastávce neplatí a nejbližší spoj jede až večer! V tu chvíli jsem se zařekl, že na sicilské autobusy už kašlu a šel stopovat.

     Po několika minutách mi zastavil sympatický mladý pár a po několika dalších minutách jsme zjistili, že se nemusíme dorozumívat směsicí angličtiny, němčiny, italštiny a znakové řeči, protože si úplně vystačíme s češtinou! Ano, Barča a Miro pocházeli z Česka, resp. ze Slovenska! Na Sicílii nebyli poprvé, takže jsem od nich obdržel spoustu užitečných informací a také bonus ve formě výletu k opevněné farmě Castello di Baida, jako vystřižené ze starých italských filmů. Farma leží na samotě ve vnitrozemí a bez vozidla bych neměl šanci ji navštívit!

     Po prohlídce Castello di Baida mě Miro s Barčou zavezli až do kempu v Castellamare del Golfo. Ten byl sice otevřený, ale vyjma mě zde byla pouze jedna rodina z Rakouska. Navečer jsem si udělal krátkou procházku do historického centra a potom jsem už jenom spal, spal a spal. Tedy vlastně jsem spal až po tom, co jsem si vzal dvě tablety Ibalginu, protože jsem byl v obličeji a na rukou spálený od sluníčka, jako ještě nikdy.

     Další den byl vyčleněn na návštěvu hlavního města Sicílie – Palerma. Tentokrát jsem se rozhodl jet vlakem. Jízdenka tam mě stála 4,60 €, zpátky jsem ale platil (za použití naprosto stejného vlaku) již 5,75 €! Jak je to možné, dodnes netuším. V obou případech jsem přestupoval ve městě Piraineto, kde mně čekal šok, když jsem se na okamžik vzdálil z nádražní budovy k přilehlému parkovišti. Parkoviště totiž připomínalo spíše skládku, na které mezi nepořádkem a pytli plnými odpadků, stála vozidla. Nechápu, že to místním lidem nevadí.

     Palermo mě nezklamalo. Bylo přesně takové, jaké jsem si ho představoval: přelidněné, špinavé a hlučné, s množstvím krásných památek. Ještě na nádraží jsem do sebe naházel v McDonaldu několik hamburgerů po 90 centech, což bylo jediné teplé jídlo, které jsem na Sicílii měl. Poté jsem se vydal na známé tržiště Mercato di Ballaro, kde je k sehnání vše od čerstvých ryb a zeleniny až po oblečení a hračky. Odtud jsem došel na náměstí Piazza Bellini, kde jsem v informačním turistickém stánku našel prvního (a zřejmě jediného) Sicilana hovořícího německy. Také jsem zde zadarmo dostal podrobnou mapu města, s níž bylo hledání památek mnohem snazší.

     Přímo na náměstí se nachází překrásně zdobený kostel Chiesa dell'Ammiraglio a jen o kousek vedle známá fontána Pretoria. Poté jsem si prohlédl ještě několik dalších kostelů, budovu divadla Teatro Massimo, přístav a bránu Porta Felice. Hned u ní je park Giardino Garibaldi s obřími stromy, u něhož byl mafií 12.3.1909 zastřelen poručík americké policie Joseph Petrosino - původem Sicilan, který se stal průkopníkem boje proti organizovanému zločinu. Do rodné země se vrátil kvůli tajné misi, jejíž detaily se však podařilo mafii získat a tím byl jeho osud zpečetěn. Petrosinova pohřbu v New Yorku se zúčastnilo na 250.000 lidí.

     S Palermem jsou také spjati další neohrožení bojovníci proti mafii – palermští soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellino. Oba dobří přátelé byli zavražděni v rozmezí pouhých 57 dnů, při bombových atentátech v roce 1992. Dnes je po těchto hrdinech pojmenováno např. palermské letiště a řada dalších míst. I když se časy postupně mění a mafiánské gangy přecházejí od přímého násilí k rafinovanějším formám činnosti, neznamená to, že by mafie přestala existovat. Naopak! Odhaduje se, že v její baště, kterou tvoří oblast mezi městy Trapani a Palermo, platí v současné době nějakou formu výpalného 80 procent obchodníků!

     Zlatým hřebem výletu do Palerma pro mě byla návštěva úchvatné místní katedrály (Duomo di Palermo) a asi dva kilometry vzdálených katakomb (Catacombe dei Cappuccini). V katakombách je k vidění na 8.000 mumifikovaných těl místních obyvatel, kteří zemřeli v 17.-19. století. Těla jsou v překvapivě dobrém stavu, na řadě z nich se dochovalo i oblečení. Původně byly katakomby určeny pouze mnichům, postupem času do nich ale pohřbívali i zámožné občany Palerma, kteří poskytli finanční dar v náležité výši. Katakomby jsou rozděleny do sekcí, v nichž  jsou zesnulí přísně segregováni dle svého pohlaví, náboženství a společenského postavení. Vstupné za tuto poněkud morbidní podívanou činí 3 €.

     Mnohem více než v katakombách, jsem se ale bál v palermských ulicích při přecházení vozovky. Chodec je zde totiž tvor ohrožený a to i v případě, že jde po přechodu a na zelenou. Řidiče barvy na semaforech vůbec nezajímají a tak je přejití čtyřproudé silnice v centru města, opravdu hororovým zážitkem. Zdejší obyvatelé jsou na to již zvyklí, vstoupí do vozovky a doufají, že se automobilům podaří zastavit. Mě to ale přišlo, jako bych hrál Ruskou ruletu. Jinak se ovšem přejít nedá, doprava je v Palermu tak hustá, že auta jezdí jedno za druhým. Stresující atmosféru místní řidiči ještě zesilují neustálým používání klaksonu, což je zřejmě italský národní sport.

     Výletu do Palerma určitě nelituji a jsem rád, že jsem toto město viděl. Že bych měl ale potřebu se tam ještě někdy vrátit, tak to asi ne. A už vůbec si nedovedu přestavit, že bych tam měl bydlet.

     Další den ráno jsem si v kempu v Castellammare del Golfo sbalil stan a vyrazil na vlakové nádraží, odkud jsem chtěl odjet nejprve za řeckými památkami do Segesty a poté do Trapani a na letiště. První zádrhel se objevil hned po příchodu na nádraží, které bylo na rozdíl od včerejška zavřené (byla sobota). Nikde nikdo, ve vyvěšeném jízdním řádu jsem se vůbec neorientoval a také mu nedůvěřoval. Se Segestou jsem se tedy v duchu rychle rozloučil a přemýšlel, jak se dostat na letiště v Trapani, kde jsem musel být nejdéle druhý den ráno. V tom však k nádraží přišel asi padesátiletý muž se dvěma ženami a dali se se mnou do řeči. Zkoušeli to anglicky, tak jsem jim řekl, že musí německy. K mému údivu obě dámy německy skutečně uměly a já se dozvěděl, že jsou z kanadského Vancouveru. Celá trojice se mi představila jako Jerry, Elisabeth a Marie. U posledního jména jsem zpozorněl a jak se po chvíli ukázalo, oprávněně. Rodiče paní Marie totiž pocházeli z Československa a před válkou utekli do zámoří. Vida, jak je ten svět malý!

     Po chvíli povídání mi trojice nabídla, že mě mohou vzít do Segesty autem, neboť tam právě mají cestu. Tomu se říká štěstí! Za necelou hodinu jsme byli na místě. Poděkoval jsem a šel obdivovat nikdy nedokončený dórský chrám z 5. stol. před naším letopočtem. Vstupné k chrámu je 6 €. Kdo ale nemusí jeho sloupy vidět úplně zblízka, může tuto částku ušetřit tím, že se vydá po silnici na vrchol kopce, na němž se nachází výjimečně zachovalé řecké divadlo. K němu je totiž vstup úplně zdarma a ze silnice je na chrám poměrně dobře vidět. Divadlo a přilehlé ruiny jsou umístěny v nádherně zvlněné krajině sicilského vnitrozemí, která je zdobena koberci pestrobarevných lučních květin. Skutečně mimořádné místo!

     Od památek jsem zamířil do vesnice, ke dva kilometry vzdálené železniční stanici. Zde zjišťuji, že ačkoliv se jedná o hlavní tah do Trapani, dneska už tudy žádný vlak nejede! Na jízdním řádu jich je sice několik uvedeno, ale místní na můj dotaz kroutí hlavami a říkají „no treno“. Když se ptám na autobus, posílají mě zpět do kopců k památkám. Takže se v tom vedru pachtím s plným batohem zase zpátky a proklínám sicilskou veřejnou dopravu. U vstupu k chrámu zjišťuji, že jeden autobus dnes do Trapani pojede, nikdo mi však nedokáže říci kdy. Odhady se různí v řádu několika hodin.

     Je po poledni a já začínám pochybovat, zda se do Trapani vůbec dostanu. Přemýšlím o autostopu. V tom však zahlédnu mé kanadské přátele, kteří se právě chystají k odjezdu. Mám za to, že se budou vracet zpět do Castellammare del Golfo, ale přesto k nim jdu a ptám se na cíl jejich další cesty. Odpověď „Érice“ mi dělá neskutečnou radost!

     Jerry, Elizabeth a Marie mě zavezli až na předměstí Trapani, k dolní stanici lanovky na horu Eryx. První den mého pobytu jsem tam vyjel autobusem, teď to tedy bude pro změnu lanovkou. Jednotlivá jízdenka vyjde na 3,80 €, zpáteční na 6,50 €. A protože mám opravdu šťastný den, je na mé straně i počasí. Na obloze ani mráček, takže dneska budou i ty výhledy!

     Výhledy byly a stály za to, stejně jako celá návštěva historického městečka Érice. Výsledný dojem poněkud kazilo jenom množství obřích vysílačů, umístěných na vrcholu hory.

     Po prohlídce Érice jsem se vydal z předměstí Trapani do centra. Trapani má asi 70.000 obyvatel, takže jsem se celkem prošel. Jednotlivá předměstí mně připadala docela obyčejná, čím více jsem se ale blížil k historickému jádru, tím bylo toto rybářské město, vzdálené pouhých 160 km od Afriky, zajímavější. Nejvíce se mi líbila procházka po severní pobřežní promenádě, ze které se otevírají pěkné panoramatické výhledy na historické centrum, moře a horu Eryx.

     Z Trapani jsem ve večerních hodinách odjel na letiště, kde jsem strávil poslední noc mého pobytu na Sicílii. Letiště je příjemné, čisté a bezpečné, nevýhodou ale je, že se v době od 00.30 do 04.00 hod. zavírá.

     Další den už následoval jenom odlet do Bratislavy a odtud cesta vlakem domů. Zde si díky mému silně spálenému obličeji řada lidí myslela, že jsem nejspíš usnul někde v soláriu. Slibuji, že na příští návštěvu Sicílie si už opalovací krém určitě vezmu…

 

Na závěr pár postřehů z cesty:

  • Veřejná doprava je na Sicílii nespolehlivá. Jízdní řády neplatí, je třeba  ptát se místních lidí, zda a kdy konkrétní spoj jede. Autobusy navíc mívají běžně zpoždění i v řádu desítek minut a neoplývají přílišnou čistotou.

  • V autobusech i vlacích jsem po zaplacení (na rozdíl od některých jiných zemí) vždy obdržel jízdenku, to samé platí o vstupném do památek. V tomhle jsou Sicilané opravdu poctiví.

  • Mnohokrát jsem viděl, jak se muži na ulici líbají na tvář. Tato forma pozdravu je zde stále hojně rozšířená. Domnívám se, že polibkem se ale zdraví jenom nejbližší přátelé, neboť jsem byl přítomen situaci, kdy se starší muž srdečně zdravil se dvěma jinými, z nichž jednoho políbil, ale druhému pouze podal ruku.

  • Na Sicílii neznají záchodová prkénka. Kdo bez něho nemůže být, musí si přivézt vlastní. Veřejných toalet navíc není mnoho a jsou placené (0,80 €).

  • Ve větších městech žijí na ulicích toulaví psi, někdy i docela velcí. Nejsou ale agresivní, zpravidla jenom polehávají a čekají, co jim kdo dá.

  • Palermo je skutečně nebezpečné, co se dopravy týče. Nejvíce ohroženým druhem jsou chodci a to i v případě, že přechází po přechodu a na zelenou. Semafory zde nikdo nebere vážně a slouží jenom jako dekorace.

  • V kempech si vždy chtěli nechat můj pas až do odjezdu, s čímž jsem nesouhlasil a vyřešil to platbou předem.

 

Kolik mě to stálo:

  • zpáteční letenka - 1.190 Kč

  • cesta z Hradce Králové do Bratislavy a zpět - 745 Kč

  • doprava po Sicílii - 965 Kč

  • 3 noclehy v kempu - 760 Kč

  • vstupné - 440 Kč

  • jídlo, pití, toalety - 570 Kč

  • cestovní pojištění - 70 Kč

  • CELKEM 4.740 Kč

 

Kde jsem hledal informace a inspiraci: