Slovensko 2008

Od Nízkých Tater k Roháčům

Fotogalerie ZDE     

    Letos jsme již žádnou cestu neplánovali, neboť se Gábině kvapem blíží termín porodu (za měsíc a půl). Po horách se nám však stýskalo tolik, že jsme se na konci května rozhodli vyrazit alespoň na pár dní na Slovensko, do oblasti Nízkých Tater. K ubytování jsme zvolili kemp v obci Liptovský Trnovec, přímo na břehu vodní nádrže Liptovská Mara. Vybudování nádrže v roce 1975 vedlo k úplnému nebo částečnému zatopení třinácti vesnic. Jednou z nich byla i Liptovská Mara, po které bylo celé dílo pojmenováno. Místo, kde tato vesnice původně stávala, dnes připomíná jen zbytek věže zatopeného kostela.

     Co se týká kempu, je to velký komplex, naprosto odlišný od malých rodinných kempů, kterým většinou dáváme přednost. Jelikož však bylo před sezónou, byli jsme zde skoro sami. Kemp navíc jako jediný v okolí nabízel mimosezónní ceny, takže jsme za čtyři noci, dvě osoby, auto a stan platili jenom něco málo přes 1.000 Sk. Kvalita kempu zhruba odpovídá standartu v postkomunistických zemích. Není to žádný luxus, teplá voda ale teče a místa pro stany jsou rovná a zatravněná. V hlavní sezóně by mě však od pobytu v tomto kempu odrazovalo velké množství lidí, neboť v červenci a srpnu je zde údajně „hlava na hlavě“. Součástí kempu je navíc několik hospůdek, diskotéka, herna s automaty apod., takže si myslím, že bychom zde mnoho klidu neužili…

     V Nízkých Tatrách jsme nemohli vynechat návštěvu Demänovské doliny a neméně známé Demänovské jeskyně svobody. Kamarád, který z této oblasti pochází mi tvrdil, že v květnu to tu bude ještě docela dobré, ale v létě se prý celá dolina mění na Václavák. Dále mě upozornil na jisté „speciality“ s placením parkovného. Díky jeho radě jsme se proto při příjezdu k jeskyni nenechali „odchytit“ pracovníky v oranžových vestách, kteří přijíždějící automobily směřují na placené parkoviště. Pokračovali jsme asi o 200 metrů dál a hle: prázdná místa vhodná k bezplatnému parkování přímo u silnice. Měl jsem z toho docela radost, protože parkovné 140 Sk na den považuji za zlodějinu. Ne snad kvůli výši této částky, nýbrž proto, že 90 procent návštěvníků zde zastaví jenom kvůli prohlídce jeskyně, která trvá přibližně hodinu (malý okruh). Hodinové či dvouhodinové parkovné však zakoupit nelze, pouze celodenní! Další nechutností je poplatek za fotografování v jeskyni, který činí 300 Sk, což dokonce o stovku převyšuje cenu vstupenky! Paradoxem přitom je, že při vlastní prohlídce fotí stejně všichni a nikdo to nehlídá. Kdybych býval zaplatil, asi bych byl hodně „rozladěn“…

     V jeskyni je celoroční teplota mezi 6 a 7 st. C. Trasa malého okruhu měří 1150 metrů a je na ní 913 schodů. Kromě mimořádně bohaté krápníkové výzdoby zde je k vidění také podzemí řeka a jezírko. Jedná se zřejmě o nejhezčí jeskyni, jakou jsem kdy navštívil.  

     Z jeskyně jsme pokračovali dále Demänovskou dolinou až k vyhlášenému lyžařskému středisku Jasná. Nejprve jsme si prohlédli symbolický cintorín, ke kterému to je z centra obce asi 30 minut pěšky. Nejedná se však o cintorín k uctění památky obětí hor, jako mají ve Vysokých Tatrách. Tenhle slouží k uctění památky zemřelých ve druhé světové válce. Po cestě jsou nepravidelně roztroušeny malé pomníčky, na konci je jeden větší. Od cintorína se otevírá nádherný pohled na Chopok a okolní hory.

     Další den jsme v Nízkých Tatrách chtěli využít toho, že byla v provozu sedačková lanovka z Otupného na Lukovou. Většina lanovek je totiž v tuto roční dobu ještě uzavřena. Z Lukové to je potom již jenom hodinka výstupu na Chopok (2024 m) - druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Odradila nás však cena zpáteční jízdenky, která činí 290 Sk! Vyjet jenom nahoru nejde (leda za plnou cenu), dolů za 60 Sk. S Gábinou jsme se tedy domluvili že Chopok rušíme a zkusíme na Lukovou vystoupat pěšky. A pokud to zvládne, tak dolů se svezeme. Cesta měla dle značení trvat asi 1,5 hodiny, my jsme nakonec k jejímu absolvování potřebovali dvojnásobek času. Gábina „nesla“ miminko a já batoh. Počasí bylo ideální, polojasno a teplo akorát. Cestou se nám otevíraly překrásné výhledy na okolní hory. V dálce byla vidět Liptovská Mara a dokonce i zasněžené vrcholky Západních a Vysokých Tater. Byli jsme zde prakticky sami, skupinku turistů jsme potkali až na Lukové. Zde jsme si v nadmořské výšce 1670 metrů dali malý odpočinek a poté sjeli lanovkou zpět do Otupného. Dokonce po nás nikdo nechtěl ani těch 60 Sk.

     Cestou do kempu jsme se ještě zastavili ve vesnici Svatý Kříž, kde je umístěn unikátní dřevěný artikulární kostel, patřící k největším v Evropě. Pojme celkem 6.000 lidí a byl sem přestěhován z obce Paludza, která musela ustoupit výstavbě Liptovské Mary.

     Následujícího dne jsme se vydali směrem k Západním Tatrám. Nejprve jsme měli namířeno k Muzeu oravské dědiny, což je skanzen nacházející se v hezké krajině nedaleko městečka Zuberec. Vzhledem k tomu, že bylo pondělí, byl skanzen samozřejmě uzavřen. Měli jsme však štěstí na dobré lidi a tak jsme nakonec byli za malý poplatek dovnitř vpuštěni. K našemu překvapení zde již byl celý autobus českých turistů. Ve skanzenu se nám velmi líbilo. Celý areál je pojat jako vesnice, jejímž středem protéká potok. Nechybí zde kostel, škola, hospoda a množství chalup a hospodářských stavení. Zážitkem byla návštěva toalet umístěných v malé dřevěné boudě, která je k nerozeznání od ostatních budov. Čekali jsme tam tudíž suchý, dobový záchod. Toalety jsou ale z vnitřní strany vyzděné, nově obložené a opatřené veškerým komfortem…

     Po téměř dvouhodinové prohlídce jsme v autě poobědvali chleba s paštikou a rozmýšleli co dál. Buď jsme mohli pokračovat k Oravskému hradu nebo do Západních Tater, konkrétně do Roháčské doliny. Ta byla vzdálena pouhých několik kilometrů. Roháče to nakonec vyhrály.  Autem jsme si dojeli až k poslednímu přístupnému parkovišti v dolině, dále je již cesta uzavřena závorou. Odtud jsme vyrazili na túru k Roháčskému vodopádu, vzdálenému něco přes hodinu cesty. Vodopád působí impozantně, měří 23 metrů. Docela jsme se u něj zdrželi, neboť jsme pořád něco fotili. Gábina dokonce vymyslela, že nejhezčí fotka bude, když se postavím přímo pod vodopád, do té mlhové clony. Myslel jsem, že tam budu pouze chvilku a že tedy moc „nezmoknu“. Manželka však potřebuje ke zdařilému snímku více pokusů (asi tak 10) a jelikož jí navíc v průběhu focení došly baterie, byl jsem nakonec mokrý od hlavy až k patě.

   Při zpáteční cestě do kempu jsme ještě narazili na pěkný římskokatolický kostel v obci Liptovské Matiašovce. Večer následovala poslední procházka po břehu Liptovské Mary a druhý den nás už čekala cesta domů. Tu jsme si zpestřili návštěvou hradu Strečno, který se nachází nad stejnojmennou obcí, na břehu řeky Váh. Zastávku jsme tu udělali již při našem příjezdu na Slovensko, vzhledem k velké oblačnosti však výhled na okolní krajinu nebyl dokonalý. Nyní svítilo sluníčko a tak jsme z hradeb dohlédli až k Žilině. Přímo pod hradem funguje přívoz přes řeku. Slouží zejména pro automobily, za 5 Sk na osobu se však může svést kdokoli.

     Strečno tedy bylo naší první i poslední zastávkou při letošní cestě na Slovensko. Nevíme, kdy se do této země opět podíváme. Určitě se ale vrátíme, neboť tu zbývá ještě mnoho zajímavých míst, která jsme dosud neprozkoumali…

 

Mapa navštívených míst