Slovinsko 2007

Nedoceněný turistický ráj

Fotogalerie ZDE    

    Slovinsko je maličká země se dvěma miliony obyvatel, ležící asi osm hodin jízdy autem od Hradce Králové. Z turistického hlediska je země často opomíjena, neboť většina lidí Slovinskem pouze projíždí. To dobře ilustruje rozhovor s jedním kamarádem, který tudy každý rok spěchá k moři do Chorvatska. Když jsem mu řekl, kam se letos chystám, upřímně se podivil a odpověděl „Do Slovinska? Co tam? Tam nic není.“

     Vzhledem k tomu, že jsme Slovinsko chtěli projet celé jako loni Holandsko, byla volba dopravního prostředku jasná. Naši starou Škodu Favorit jsme před cestou náležitě vyčistili, zatmelili a opravili… Do Slovinska jsme vyrazili koncem dubna a strávili tam celkem 10 dní. Spali jsme střídavě v kempech a v autě. Noc v kempu pro dvě osoby, stan a vozidlo, nás stála v průměru 15 euro.

     Prvním místem, které jsme ve Slovinsku navštívili, byl Maribor. Je to druhé největší slovinské město. Podnikli jsme zde krátkou procházku centrem a také po pěkném nábřeží řeky Drávy. Překvapilo nás, že místní řidiči běžně parkují na chodnících, po kterých se pak téměř nedá projít. Maribor bych si netroufal nazvat ošklivým městem, ale je pravda, že na nás žádný velký dojem neudělal.

     Poté jsme již spěchali do městečka Ptuj, což je nejstarší slovinská obec. Nachází se asi 30 kilometrů jihovýchodně od Mariboru. Město má hezky zachovalé historické jádro, kterému dominuje hrad na vrcholku kopce. Přijeli jsme až večer, takže hrad byl již zavřený. Byl od něho ale pěkný výhled na okolní rovinatou krajinu, která je známou vinařskou oblastí. 

     Bez problémů jsme přespali na místním parkovišti a druhý den uháněli po dálnici do hlavního města Lublaně. Slovinské dálnice jsou v perfektním stavu. Mají množství tunelů a vedou pěknou přírodou. Na všech se platí mýto. Musím říci, že mi to přijde méně praktické než dálniční známky. Jenom na úseku z Mariboru do Lublaně (asi 100 km) musíte projet celkem třemi mýtnými branami a vždy zaplatit pouze následující úsek cesty (možná se platí úsek již projetý, to jsme přesně nepochopili, zdálo se nám že to mají pokaždé jinak). Vždy ale musíte zastavit, stáhnout okénko a hledat drobné. V sezoně se tu prý tvoří dlouhé fronty. Cena za cestu z Mariboru do Lublaně je přibližně 7 euro.

     Při návštěvě Lublaně jsme využili zkušeností z Amsterdamu a vozidlo nechali raději hned na prvním předměstí. Rozhodně jsme nechtěli zajíždět do centra. Tam nás dovezl místní autobus, v němž byl zajímavý způsob placení. Nastupuje se předními dveřmi a u řidiče je umístěna průhledná krabice, do které cestující vhodí peníze (1,25 euro). Jízdenku však žádnou nedostane. Následně jsme zjistili, že naše opatření s vozidlem bylo úplně zbytečné. Možná to bylo tím, že byl státní svátek, ale město bylo takřka vylidněné. Všude klid a pohoda. Totální opak Amsterdamu.

     V centru Lublaně jsme si prohlédli tzv. trojmostí, což jsou tři mosty přes řeku hned vedle sebe a moc se nám líbilo nábřeží řeky Lublanice. Poté jsme byli v historické budově radnice, která má pěkné arkádové nádvoří se studnou. Dostali jsme zde množství různých turistických materiálů a navíc tu mají vystaveny fotografie města a modely některých staveb. Nás nejvíce zaujala jakási bílá brána v římském stylu. Zeptali jsme se proto strážného, který měl v budově službu a ten nám ochotně směsicí snad všech světových jazyků sdělil, že to je hlavní brána městského hřbitova. Navrhl ji prý nějaký známý architekt. Jelikož byla vzdálena asi jenom 4 kilometry, neváhali jsme a v ukrutném horku se tam pěšky plahočili…

     Poté jsme si v Lublani ještě prohlédli hrad, který je na návrší kousek od centra. Dá se tam vyjet prosklenou pozemní lanovkou, cesta pěšky je však rozhodně lepší a nezabere více jak 20 minut. Z hradu byl pěkný výhled téměř na celou Lublaň. Můžete si zde zdarma projít nádvoří, hradby, podzemní prostory s působivou výstavou fotografií z války a kapli. Jediné, za co se platí, je vstup na hradební věž. Ta však není příliš vysoká, takže pochybuji, že by výhled z ní byl o mnoho lepší než z hradeb.

     Musím říci, že za celý den pobytu v centru slovinského hlavního města jsme neviděli žádného bezdomovce či opilce. Když si vzpomenu na centrum Prahy, tak je mi akorát smutno, proč to jinde jde a u nás pořád ne…

     Dalším bodem našeho programu byly známé Postojenské jeskyně. Jeskyní je ve Slovinsku velké množství, tyto jsou ale jednoznačně nejkrásnější. Cena vstupného byla uvedena ve dva roky starém turistickém průvodci jako 11 euro za dospělou osobu. Zdálo se nám to sice dost, ale rozhodli jsme se, že to dáme. Když jsme však na ceníku u pokladny objevili částku 18 euro, řekli jsme si, že to je již regulérní pokus nás okrást a že tedy jeskyně oželíme.    

     Nejeli jsme sem ale zbytečně, protože v této oblasti jsme stejně chtěli navštívit impozantní, do skály vytesaný Predjamský hrad. Ten je vzdálen od jeskyní jenom několik kilometrů. Po prohlídce hradu jsme zamířili do obce Lipica, kde se chovají světoznámí Lipicánští koně. Ti se pasou na loukách okolo hřebčína, kde si je můžete pohladit. Zajímavé je, že hříbata jsou černá a typickou bílou barvu získávají až v dospělosti. Hřebčín nabízí také placené prohlídky stájí s ukázkou drezúry. Pokud ale budete mít štěstí jako my, tak bude zrovna drezúra probíhat ve venkovním výběhu, kam je i přes plot dobře vidět…

     Když už jsme byli ve Slovinsku, chtěli jsme se také podívat k Jaderskému moři. Ani jeden z nás ho dosud neviděl. Slovinsku patří pouhých 47 kilometrů pobřeží, na kterém jsou celkem čtyři letoviska. My jsme si vybrali údajně nejhezčí z nich – Piran. Je to malebné městečko na výběžku pevniny, postavené v italském stylu. Připravte se ale na to, že zde rozhodně nebudete sami. Jediná příjezdová komunikace byla již několik kilometrů před městem ucpaná a tak jsme museli asi hodinu čekat v koloně. Poté jsme zjistili, že nás s vozidlem do města vůbec nepustí. Dokonce i odstavná parkoviště před vjezdem byla zcela plná. Dle pokynu člověka, který tam řídil dopravu a obracel jedno auto za druhým, jsme se měli vrátit o několik kilometrů a tam zaparkovat na jakési odbočce. Z toho jsme byli hrozně „nadšeni“, protože bylo strašné vedro a náš Favorit kupodivu nemá klimatizaci. Nicméně jsme měli štěstí a po ujetí několika desítek metrů našli jedno volné místečko k zaparkování.

     Centrum Piranu bylo totálně přelidněné a to byl teprve konec dubna! Vůbec si nedovedu představit, co se tady musí dít v hlavní turistické sezóně! Piran je však opravdu krásný a za návštěvu rozhodně stojí. Nejlepší výhled na město je z hradeb, které jsou volně přístupné. Z nich můžete sestoupit přímo k moři. To jde ale prakticky všude, protože voda město obklopuje ze tří stran. Rozhodně nevynechejte ani prohlídku náměstí, kostela a majáku, okolo kterého vede po nábřeží promenáda s množstvím kaváren a restaurací. Italštinu v Piranu uslyšíte více než-li slovinštinu. Říká se, že k moři do Slovinska jezdí hlavně Italové, zatímco sami Slovinci jezdí raději do Chorvatska.

     Jeden den strávený u moře nám bohatě stačil a tak jsme vyrazili dál, tentokrát k partyzánské nemocnici Franja. Ta nese název po svém zakladateli a nachází se v horách u obce Cerkno. Byla vybudována v úzké soutěsce, kterou protéká říčka. Její proud mimo jiné sloužil jako zdroj el. energie. Nemocnice se skládá asi z deseti zachovalých dřevěných domků, z nichž každý měl své využití. V jednom byl operační sál, ve druhém rentgen, v dalším ubikace pro zdravotnický personál, jídelna či karanténa. Nemocnice byla přísně utajena a Němcům se ji nikdy nepodařilo vypátrat. Pacienti sem byli dopravováni se zavázanýma očima a zásoby potravin spouštěli místní obyvatelé lanovkami z okolních kopců. Personál nemocnice byl velmi obětavý. Pro zraněné vydával vlastní noviny a vyráběl různé zdravotnické pomůcky. O vděčnosti uzdravených svědčí i děkovné cedulky, připevněné na dřevěných lůžkách. Vstupné do areálu jsou symbolická 3 eura. My jsme zde v době naší návštěvy byli úplně sami. Prohlídka nemocnice byla velmi působivá a zanechala v nás hluboký dojem.

     Sedlo Vršič, ležící v nadmořské výšce 1611 metrů, je nejvyšším sedlem Slovinska, které je dosažitelné vozidlem. My jsme si cestou k němu nejdříve udělali zastávku u vodopádu Virje v obci Bovec, kde se nám moc líbilo. A poté jsme už řádně prověřili našeho Favorita, neboť stoupání do sedla Vršiče je opravdu strmé a jednotlivé serpentiny ostré. Silnice navíc není příliš široká a tak jsme museli jet opatrně. Některé zatáčky jsem projížděl na první rychlostní stupeň, protože dvojka to zkrátka nebrala. Dokonce jsme museli několikrát zastavovat, protože jsme vařili. Favoritek se asi nestačil divit, co mu to na stará kolena děláme…(však on nám to taky vrátil, viz. dále). Nahoře ale bylo moc hezky. Je tu parkoviště, ze kterého se můžete pěšky vydat dále do hor. My jsme si vybrali asi 40 minutovou trasu na samotný vrchol hory Vršič. Túra to není nijak náročná. Cestou jsme míjeli betonové bunkry, ale i sněhová pole. Z vrcholu je fantastický panoramatický výhled. Opět jsme zde byli téměř sami. Jak říkám, cestování mimo sezónu má své výhody…

     Dalšími místy, která jsme v této části Julských Alp navštívili, bylo údolí Planica se známými skokanskými můstky a nedaleké údolí Tamar. Obě místa můžeme doporučit! V Planici jsou vedle sebe celkem čtyři můstky, ale myslím, že dva se již nepoužívají. Na obří můstek, který slouží k letům na lyžích, si můžete bez problémů vylézt. To pro mě bylo velkým zážitkem, zejména když jsem se posadil na prkno, ze kterého skokani startují. Není to ale nic pro lidi trpící závratí (což jsem částečně i já). Cesta nahoru vede podél doskočiště a potom okolo vlastního můstku. Mají tam udělané schodiště a po ránu to byla docela dobrá rozcvička. Údolí Tamar je od můstků vzdáleno asi hodinu chůze. Jedná se o nádherné údolí, které je ze všech stran obklopené horami. Navečer nás v kempu překvapilo, že Slovinci 30. dubna pálí čarodějnice, stejně jako my.

     Z Planice jsme se autem přesunuli pod horu Mangrt, na kterou jsme chtěli vystoupit. Jelikož by jsme se k této hoře ale museli vracet opět přes sedlo Vršič, což jsme našemu autu již nemohli udělat, rozhodli jsme se objet to přes Itálii. Na kilometry to bylo skoro nastejno. Silnice poté měla vést až k chatě, která je pod vrcholem hory. Z té to mělo být ještě asi 2 hodiny pěšky. Dle informací, které jsme měli, zde již neměl být sníh a výstupová cesta měla být schůdná. Všechno ale bylo jinak. Když jsme vjeli na silnici vedoucí k chatě, ocitli jsme se doslova na tankodromu. Po pár kilometrech se sice objevil asfalt, nicméně vozidla maďarských turistů jedoucí před námi, to vzdala. My s naším veteránem ne! Za chvíli jsme ale litovali a byli zelení až na zadku…

     Silnice byla podobná té na Vršič, s tím rozdílem, že byla mnohem užší. Dvě auta se zde nevyhnou. Okolo silnice byl prudký sráz dolů, ale co bylo nejhorší, nebyly zde žádné zábrany či svodidla! Jejich funkci zřejmě měli plnit betonové sloupky, které byly rozmístěny nepravidelně, tak po deseti metrech. Skutečně stačila trocha neopatrnosti a letěli bychom i s autem dolů. Manželka se chtěla okamžitě vrátit, ale nešlo to, nebylo se kde otočit. O vycouvání nemohla být ani řeč. Jeli jsme tedy opatrně dál. Cesta byla zpočátku suchá, poté mokrá, no a poté se na ní začaly objevovat sněhové jazyky. Ty pro nás byly asi nejvíc nebezpečné. Místo k otočení ale pořád nikde. Projeli jsme několik uzoučkých tunelů ve skále a po pár kilometrech dojeli k dalšímu tunelu, který byl však zasypán sněhem. Naštěstí zde byl miniaturní plácek sloužící jako parkoviště. Stála tu dokonce dvě auta. Tady jsme mohli zastavit a otočit se, bez nebezpečí že sjedeme dolů či se s námi utrhne krajnice. Ač bylo v údolí krásně, zde foukal vítr a všude se povalovala mlha. Chvíli jsme počkali a divili se, že ještě žijeme. Měli jsme ale strach z cesty zpátky. V tom jsme si na nedaleké stráni všimli dvou šílenců, kteří na lyžích velmi opatrně přecházeli příkrý svah směrem k nám. Bylo vidět, že mají nahnáno. Kdyby uklouzli, tak se zastaví až dole o kameny. My jsme jim ale nemohli nijak pomoci. Asi za půl hodiny konečně došli až k nám. Podle nášivek to zřejmě byli členové horské služby a říkali, že k chatě (natož na vrchol) to je zcela neprůchodné. To nám bylo samozřejmě jasné. Povídali, že jsou rádi že to přežili a hned to radostně někomu telefonovali. Cesta autem dolů nakonec již nebyla tak hrozná, ale stejně jsme si oddechli, když jsme ji měli za sebou.

     Poté jsme přemýšleli, co vymyslet jako náhradní program. Rozhodli jsme se, že pojedeme zpátky stejnou cestou, tedy přes Itálii. O silnici přes Vršič jsme nechtěli ani slyšet. V Itálii jsme si udělali zastávku u vojenské pevnosti s nádherným výhledem na hory. Dole pod pevností jsme viděli největší jezero na italské straně Julských Alp, Lago del Predil a tak jsme zajeli i k němu. Potom jsme pokračovali k jezerům Lago di Fusine, okolo kterých jsme udělali okružní procházku. Nedaleko těchto jezer jsme objevili nádherné údolí se sytě zelenou trávou a obrovskými horami. Byl to takový ten pohled, který zná člověk z katalogů cestovních kanceláří…

     Když jsme se už za tmy vraceli z Itálie do Slovinska, stala se nám na hraničním přechodu naprosto výjimečná věc. Nejen, že tam nějaký policista byl vůbec přítomen, ale on nás dokonce zastavil a chtěl doklady. To mě bylo hned divné, protože to bylo poprvé za celou cestu (vyjma Rakouska). Příčinou bylo naše přední nesvítící světlo. Já nejsem žádný technický typ a oprava by mi asi dala zabrat, ale naštěstí zafungovala improvizace. S ledovým klidem jsem vystoupil, světlomet jemně poklepal a on naskočil. Policista byl viditelně spokojený a mě spadl kámen ze srdce. Bohužel to nebyl náš poslední problém s autem…

     Další den jsme navštívili město Bled se stejnojmenným jezerem. Je to asi nejvyhledávanější turistická oblast. Okolo jezera jsou hory, uprostřed malý ostrůvek s kostelíkem a na okolním kopci se tyčí Bledský hrad. Celé jezero se dá za dvě hodiny pohodlně obejít. Z tohoto místa máme nádherné fotky, ale popravdě je třeba říci, že ve skutečnosti byl celkový dojem hodně rušen okolní zástavbou. Zkrátka tam je jeden penzión vedle druhého. To jsme se víc těšili na Bohinjské jezero, které jsme chtěli navštívit příští den. To leží v samém srdci Triglavského národního parku a veškerá stavební činnost tam je již několik desetiletí zakázána. Jenže…

     Již několik dní jsem cítil, že auto moc nejede. Zdálo se mi líné, zejména do kopců. Musel jsem často podřazovat a navíc nějak divně drkotalo. V Bledu mi to nedalo a pro jistotu jsme se podívali pod kapotu: olej vytékal a byl rozstříkaný po celém motoru. To byl problém. Riskovat další jízdu znamenalo riskovat zadření motoru. Jenže co s autem v centru města? Opravna blízko žádná, navíc byl další státní svátek a my jsme ve vozidle potřebovali přespat. Nakonec jsme dojeli k několik kilometrů vzdálené soutěsce Vintgar, u které naštěstí bylo výborné parkoviště k přespání. Soutěska byla ještě otevřena a tak jsme si ji celou prošli. Je dlouhá asi 1600 metrů a nad řekou se pohybujete po dřevěných lávkách. Platí se zde symbolické vstupné.

     Druhý den ráno jsme přemýšleli, co s autem. Respektive přemýšleli jsme o tom celou noc. Naštěstí jsem měl uzavřeno členství v ÚAMK. Mezinárodní klubová karta mě stála skoro 2000,- Kč na rok. Mám ale po celé Evropě zdarma příjezd mechanika i opravu na místě a eventuelně i odtah do servisu až do výše 200,- euro. Volali jsme tedy na dispečink do Prahy a vysvětlili jsme jim kde jsme a co potřebujeme. Asi za hodinu se ozvali zpět, že informace předali slovinské straně a že by k nám měl někdo dorazit. Po další hodině skutečně přijel odtahový vůz slovinského automotoklubu. Jak jsme si mysleli, mechanik prohlásil že to na místě neopraví a musí nás odtáhnout. Domluvili jsme se s ním alespoň na tom, že to bude do té částky 200,- euro a že tedy nebudeme nic platit. Vezl nás do 30 kilometrů vzdáleného okresního města Kranj. Tam byl značkový škodovácký servis. Opravu zde jsme si ale již museli hradit sami. Přijímací technik nejprve řekl, že neví jestli to vůbec budou umět opravit, že je to vážná porucha. A pokud ano, tak neví kdy to bude hotové. Navíc mě vůbec nechtěl sdělit, kolik to bude přibližně stát. Na můj dotaz, jestli se vejdeme do částky 100 euro, odpověděl něco v tom smyslu, že u nich v servisu nejsou 100 euro žádné peníze. To jsme tedy trochu pobledli. Nakonec jsme se s ním domluvili, že tam auto necháme, přijdeme odpoledne a on nám řekne, co pro nás může udělat. Protože jsme tedy měli spoustu času, vyrazili jsme do centra Kranje. Kranj je hodně průmyslový, historický střed je ale docela pěkný. Sami Slovinci však říkají, že je to jedno z jejich nejošklivějších měst. My jsme si prohlídku stejně vůbec neužili, protože jsme měli sevřené žaludky z toho, co bude s autem. Hlavou se nám honili strašné částky za opravu. Dokonce jsme přemýšleli, zda by nebylo lepší zde auto nechat a odjet domů autobusem, protože drahá oprava by se u auta, které má hodnotu pár tisíc, vůbec nevyplatila.  

     Když jsme ve smluvenou dobu do servisu dorazili, měli pro nás dobrou zprávu. Auto bylo opravené. Mechanik říkal, že tam cosi prasklo a proto olej vytékal. On to provizorně slepil izolepou, protože nový díl nemá. Cestu do Čech to prý vydrží. Jinak se o našem Favoritu vyjádřil velmi pochvalně. Cena za opravu (izolepu) nakonec byla „pouhých“ 33 euro.

     Naše dovolená se pomalu chýlila ke konci a my jsme s jednodenním zpožděním dorazili k překrásnému Bohinjskému jezeru. Zde se nám ale totálně pokazilo počasí, které jsme si do té doby nemohli vynachválit. Zatáhlo se a přišel prudký, celodenní déšť s mlhou. O plánovaných túrách v překrásném okolí jezera nemohla být ani řeč. Zvládli jsme pouze krátkou procházku k největšímu slovinskému vodopádu Savica. Potom nás už čekala jenom cesta domů.

     Celá desetidenní dovolená nás včetně pojištění, opravy auta  a všech dalších výloh, přišla na 360 euro. Z této částky připadlo nejvíce na benzín a mýto (170 euro) a na potraviny a ubytování (po 60 eurech). Ve Slovinsku se nám moc líbilo a jeho návštěvu můžeme doporučit. Se vidimo kmalu, Slovenija (Brzy nashledanou, Slovinsko).

 

Mapa navštívených míst