Prázdninová cesta na jih

Fotogalerie ZDE   

Rok se s rokem sešel a první červencový týden byl opět tady. Po loňské povedené výpravě s dětmi do Dánska a Německa, jsme s Alešem letos vybrali Srbsko a Maďarsko. Náš expediční tým se navíc rozrostl o nejmladší Kamilku, takže jsme s sebou vezli kvarteto dětí ve věku 2, 4, 6 a 8 roků. A to je už pořádná smečka!

Vyrazili jsme již tradičně na noc a po krátkém zdřímnutí na benzínce dojeli do Budapešti. Zde následovala dvouhodinová ranní procházka po Hradním vrchu (Várhegy), při níž jsme si prohlédli Budínský hrad, Rybářskou baštu a Matyášův chrám. Dětem se samozřejmě nejvíce líbila jízda na dlouhých jezdících schodech, důmyslně ukrytých v zahradě.

Počasí bylo parádní a sluníčko nás poté provázelo i během celé dovolené. V některých dnech byla taková vedra, že jsme byli hodně rádi, že Aleš nechal v autě před cestou opravit klimatizaci.

Hlavní základnou naší expedice se stal hotýlek Arboretum v jihomaďarském lázeňském městě Harkány. Harkány leží jenom deset kilometrů od hranic s Chorvatskem a sedmdesát od hranic se Srbskem. Je to klidné městečko s pěkným parkem a velkým termálním koupalištěm, které jsme několikrát navštívili. Vstupné do celého areálu, včetně vnitřního termálního bazénu a saunového světa, stojí 2.990 HUF. Pokud chcete pouze do venkovní části (dětský bazén s atrakcemi, velký bazén, plavecký bazén a bazén s termální vodou + dětské hřiště) zaplatíte za celý den 1.600 HUF. Děti do šesti let jsou zdarma. Samostatně (1.000 HUF/den) se platí vstup na tobogánovou věž, z níž vede šest různých skluzavek (některé opravdu stojí za to, včetně trychtýře). Jediným negativem bylo, že člověk na koupališti musel dávat pozor na obrovité vosy - zhruba třikrát mohutnější než u nás. Hmyz na jihu Maďarska je obecně o dost větší. Několikrát jsme např. potkali přerostlého hnědého brouka a jednou nám po pokoji skákala deseticentimetrová kobylka..

Z Harkány jsme vyráželi na výlety k okolním turistickým cílům. Jedním z nich bylo město Pécs, v jehož ulicích právě probíhal divadelní festival. V rámci jednoho představení si děti dokonce vyzkoušeli ovládání obří tancující plyšové opice. Velmi se nám líbilo upravené centrum města s množstvím různých fontán, katedrála sv. Petra a Pavla a také sbírka visacích zámků. Nechybělo samozřejmě ani dětské hřiště.   

Navštívili jsme také vesničku Villány, která je podél hlavní silnice lemována krásnými dobovými vinnými sklípky. Kousek od Villány se nachází Park soch (Szoborpark), kde můžete v bývalém lomu za 800 HUF obdivovat umění a také hrát na schovávanou. Po zarostlé pěšině se nám poté podařilo vylézt i na horní část lomu, odkud byl nádherný výhled na okolní vinice.

Vynechat jsme nemohli ani hrad Siklós, který patří k nejzachovalejším středověkým památkám v Maďarsku (vstupné 1.800 HUF, děti do šesti let zdarma).

Hlavním cílem naší cesty ale byly pravoslavné kláštery v srbském Národním parku Fruška Gora. Do Srbska jsme podnikli dvoudenní výlet. Cestou nás uprostřed Moháče překvapila silnice končící v Dunaji. Přívoz však nebyl nijak drahý a jezdil každou půlhodinu. Poté jsme pokračovali na hraniční přechod Hercegszántó – Backi Breg, kde jsme tajně pořídili několik fotografií nově postaveného plotu, chránícího Evropu před muslimskou invazí. Že je plot potřeba nás přesvědčila skupinka migrantů, která nám přeběhla přes cestu jenom pár kilometrů za hranicí.

Jako první jsme v Srbsku navštívili soukromou zoologickou zahradu ve vesnici Kolut (Колут). Byli jsme jedinými návštěvníky, takže se nám věnoval sám majitel, který nás částí areálu osobně provedl. Za dva dospělé a čtyři děti jsme zaplatili 10 €. Největším zážitkem nebylo setkání s medvědy, opicemi nebo pštrosy, nýbrž situace, kdy jsme si s panem majitelem povídali a okolo nás se v trávě batolila roztomilá žlutá kuřátka. Vyjma kuřátek nechybělo ani několik větších opeřenců, zhruba výšky jednoho metru, kteří idylickou scenérii pěkně doplňovali. Z ničeho nic však jeden z větších ptáků dostal hlad a přímo před našima očima bleskurychlým kopancem doslova rozdupl nejbližší kuřátko, kterému hned poté vyklovl oko. Byla to docela surová scéna, pan majitel však zůstal naprosto v klidu a jenom řekl něco ve smyslu, že se nemusíme bát. Ta kuřátka tam zkrátka mají jako živé krmení. Děti po chvilce leknutí zareagovaly slovy: „kužátko umželo, očičko vypadlo“ a tak jsme jim pohotově vysvětlili, že takhle to končí, když miminka neposlouchají rodiče a vzdálí se od nich příliš daleko.. :-)

Z Kolutu nás čekal ještě poměrně dlouhý, ale hlavně pomalý přejezd do města Novi Sad. Projížděli jsme řadou malých vesniček a překvapilo nás, jaká chudoba v Srbsku vládne. Domy neopravené, často úplné ruiny, veřejná prostranství nepříliš udržovaná, bez jakékoli výzdoby (fontány, květinové záhony). Nemůžeme říci, že by tam byl nepořádek ve smyslu poházených odpadků apod., ale naše nebo maďarské vesnice zkrátka vypadají o několik generací lépe. A to jsme projížděli severní částí Srbska, autonomní oblastí tzv. Vojvodiny, která patří k nejbohatším místům v zemi!

Ve čtyřistatisícovém městě Novi Sad (Нови Сад) se nám nedařilo nalézt historické centrum. Měli jsme však štěstí, neboť první člověk jehož jsme se zeptali, uměl obstojně anglicky a nabídl se, že s námi do centra zajede. Navíc nám pomohl najít neplacené parkovací místo.

V pozdním odpoledni jsme se poté prošli historickým centrem města, koupili a poslali pohledy a také narazili na parčík, v němž si děti hrály na starých protiletadlových kanónech. Připomnělo nám to válku, v níž byli „zlí“ Srbové humanitárně bombardováni „hodnými“ vojáky USA a dalších států NATO. Těchto zvěrstev se bohužel nepřímo účastnila i Česká republika.

Poté jsme se vydali k největšímu turistickému lákadlu Noveho Sadu, kterým je Petrovaradinská pevnost na břehu Dunaje. Ta se nám z celého města líbila určitě nejvíce a to nejen kvůli krásnému západu slunce, který jsme z hradeb pozorovali.

Z města jsme pokračovali dále na jih, do Národního parku Fruška gora (Фрушка гора). Tady Aleš na jednom z parkovišť nafoukl obří matraci a vytvořil dětem v autě luxusní pokojíček na spaní. I když bylo hodně teplo a větrat se moc nedalo kvůli komárům, naše smečka byla tak utahaná, že spokojeně chrupkala až do rána.

Po snídani jsme se nejprve rozjeli ke zřícenině hradu Vrdnička kula (Врдничка кула). Poslední, asi kilometrový úsek, je nutné absolvovat pěšky po lesní cestě. Dětem jsme pochod zpestřili vyprávěním o loupežnících, kteří na hradě střeží poklad. Abychom je nevyplašili a oni s pokladem neutekli, bylo nutno provést přesun v naprosté tichosti a za dodržování všech zásad pohybu ve volné přírodě. Děti se opravdu snažily a navíc nám i přálo štěstí - loupežníci nebyli doma. To znamenalo, že jsme jejich sídlo (dochovala se prakticky jediná věž) mohli prohledat. A povedlo se – poklad byl nalezen. Dotaz nejstarší Šárky, jak to, že srbští loupežníci mají v pokladu české bonbóny, jsme nechali bez odpovědi.. :-)

Kromě pokladu se na zřícenině nacházelo také množství ještěrek a předpokládáme že i hadů, neboť tam pro ně jsou ideální podmínky. Doporučujeme proto vysokou obuv a koukat, kam člověk šlape.

Z Vrdničky kuly jsme zamířili k pravoslavnému klášteru Novo Hopovo (Манастир Ново Хопово). I zde jsme byli jedinými návštěvníky. Vstupné se neplatí, provoz kláštera je ale možno podpořit zakoupením zde vyrobeného alkoholu či medu. Aleš nakoupil tolik alkoholu, že jsme kvůli němu málem měli problém při prohlídce na srbsko-maďarské hranici.

Poté jsme navštívili ještě klášter Staro Hopovo (Манастир Старо Хопово). Ten je mnohem menší, v podstatě je to takový malý kostelík, ovšem s překrásnou a velmi barevnou vnitřní výzdobou. Kousek od kláštera jsme v lese našli potůček. Ke koupání nás v šíleném horku nemusel nikdo pobízet.

Na zpáteční cestě do České republiky jsme si udělali přestávku u vodního díla Gabčíkovo a také v Bratislavě, kde jsme dětem ukázali hrad, parlament a známou sochu Čumila.

Děti celou týdenní expedici přežily ve zdraví a obdržely za ni „ústní pochvalu II. stupně“. :-) No a my s Alešem již pomalu vymýšlíme, kam to bude příští rok..