Švýcarsko a Lichtenštejnsko 2007

Okružní jízda nejhezčími kouty obou zemí

Fotogalerie ZDE      

Naší letošní poslední cestou bylo putování po Švýcarsku. Do této země jsme se s manželkou Gábinou již dlouho chystali, zejména kvůli vyhlášené přírodě a nádherným horám. Odrazovala nás snad jenom poměrně vysoká cenová hladina, ale nakonec jsme byli mile překvapeni. Zjistili jsme totiž, že při našem způsobu cestování (žádné hotely, restaurace ani panoramatické vlaky) není Švýcarsko vůbec drahé. Oficiální měnou je švýcarský frank, který se dá koupit přibližně za 17,- Kč. Na mnoha místech je ale možné platit i eurem. Pro představu uvádím, že noc v kempu pro dvě osoby, stan a auto vyjde většinou okolo 26 franků, litr benzínu byl téměř všude pod 1,7 franku (takže levnější než u nás). Co se týká potravin, tak doporučuji nakupovat v supermarketech firmy Coop, kde jsou ceny výrazně nižší. Nejlevnější limonády (chuťově velmi dobré), 1,5 litru za 0,75 franku, chleba malý za 1,20 franků, 100g čokoláda za 1 frank (kvalitní, podíl kakaa 30 procent)! Upozorňuji ale, že pokud si stejné věci budete chtít zakoupit např. na benzínové pumpě, budou ceny trojnásobné!

     Určitou raritou je, že do Švýcarska si můžete dovézt vlastní potraviny pouze na jeden den pobytu, na hranicích nás však nikdo nekontroloval. Vzhledem k tomu, že jsme toho chtěli poznat co nejvíce v poměrně krátkém čase deseti dnů, byla volba dopravního prostředku jasná. Měli jsme sice trochu obavy, jak si naše Škoda Favorit (rok výroby 1989) poradí s horskými průsmyky, vše ale dopadlo na výbornou...

 

Den první, sobota, 15.9.2007 (Kostnice, Bodamské jezero)

     Z Hradce Králové vyrážíme okolo sedmé hodiny ranní a máme před sebou cca 11 hodin jízdy k Bodamskému jezeru. Hned za Hradcem se napojujeme na novou dálnici a přes Prahu míříme po obchvatu Plzně na hraniční přechod Rozvadov (vše po dálnici, takže cesta rychle utíká). Zde naše cestovní pasy nikoho nezajímají a tak bez zdržení pokračujeme po německých dálnicích a okolo 18. hodiny přijíždíme do města Konstanz, česky Kostnice.

     Kostnice leží na samotné německo – švýcarské hranici, která dokonce prochází přímo městem. O tom se přesvědčujeme při jízdě centrem, když hledáme místo na parkování. Na jedné z křižovatek odbočujeme a z ničeho nic jsme přímo na hraničním přechodu. To byl docela šok, takže se podezřele otáčíme a jedeme na druhou stranu. V Kostnici máme na programu prohlídku historického středu města, chceme také najít Husův dům a Husův kámen. To se nám po krátké pěší procházce nakonec daří. U Husova kamene jsme však trochu na rozpacích. Kámen stojí přímo na místě, kde byl Mistr upálen. Čekali jsme tedy nějaký parčík, alej nebo alespoň klidné a tiché místo. Realita je ovšem taková, že se kámen nachází na malém ostrůvku na křižovatce silnic a okolo jsou paneláky… Již za tmy se procházíme po přístavu a nábřeží. Popravdě řečeno se nám Kostnice moc nelíbí. Určitě to bylo nejošklivější město, které jsme na naší cestě navštívili.

     Po prohlídce Kostnice přejíždíme bez jakékoliv kontroly hranice a konečně se ocitáme ve Švýcarsku. Hned míříme k benzínové pumpě a tankujeme do plna. Kontrolka již svítila, neboť jsme benzín nechtěli kupovat v Německu, kde je hodně drahý. Zároveň si pořizujeme i dálniční známku. Ta je nutná nejen při jízdě po dálnicích, ale i po silnicích 1. třídy. Průjezd horskými tunely (vyjma dvou výjimek) je zdarma. Švýcaři mají pouze roční známku, která stojí 40 franků. Povolená rychlost v obci je 50, mimo obec 80 a na dálnici 120 km/hod. Na dálnicích je ale rychlost většinou omezena na pouhých 100 km/hod. Švýcaři moc dobře vědí proč. Za celých deset dní jsme neviděli jedinou nehodu! Dopravní značky jsou ve Švýcarsku často opatřeny vlastním nasvícením, značení je dobré a přehledné. Jediné co jsem postrádal, byly značky oznamující konec obce. Ty většinou chyběly.

     Je okolo 22. hodiny a my jedeme po silnici, lemující jižní břeh Bodamského jezera. Hledáme místo na spaní. Moc se nám to nedaří, samé malé vesničky a žádný volný plácek k zaparkování. Po chvíli to vzdáváme a zastavujeme u popelnic na tříděný odpad přímo u hlavní silnice. Je to naše nejhorší místo na přespání v autě, co jsme kdy měli, ale únava nás rychle přemáhá…

 

Den druhý, neděle, 16.9.2007 (Stein am Rhein, Rýnské vodopády, Luzern)

     Hned ráno se vydáváme do malebného městečka Stein am Rhein. Zde nejprve zajíždíme k místnímu hradu, který je však ještě uzavřen. Je odtud ale nádherný výhled na město a okolí. Poté se věnujeme prohlídce historického centra, které je díky bohatě malovaným domům z 16. století považováno za nejkrásnější v celé zemi. Pokud budete mít do Švýcarska cestu, rozhodně se tady zastavte!

     Ze Steinu míříme k městu Neuhausen, kde se nachází proslulé Rýnské vodopády. Auto necháváme na bezplatném parkovišti a jdeme asi 5 minut pěšky ke vstupní budově, kterou tvoří jakýsi zámek. Vstupné je symbolický 1 frank. Dojem z vodopádů je skutečně velkolepý. Ani ne tak kvůli jejich výšce, která činí jenom 23 metrů, ale především pro jejich šíři (150 metrů) a ohromující množství 700 m3 vody, které se tudy každou vteřinu prožene. Vodopády můžete pozorovat hned z několika vyhlídkových plošin v různých výškách. Mají to zde udělané opravdu dobře.

     Přibližně uprostřed vodopádů se nachází malý ostrůvek v podobě kusu skály. Na ten se mohou návštěvníci nechat dopravit lodí. Ocitnou se potom přímo mezi hrozivě hučící masou vody. Jdeme se s manželkou pro zajímavost podívat do přístaviště, kolik taková sranda stojí. Jsme docela překvapeni, protože za malý okruh (včetně návštěvy ostrůvku) činí cena jízdenky jenom 6,5 franku.  Velký okruh, zahrnující navíc ještě najíždění lodí přímo do vývařiště pod vodopády, vyjde na dvojnásobek. Kupujeme tedy jízdenky na malý okruh a nasedáme do lodi, která nás nejprve převeze na druhý břeh. Zde je potřeba přestoupit, my však omylem nasedáme do špatné lodi (do té, co jede do vývařiště). Personál kontrolující jízdenky nás na chybu neupozorňuje a tak máme tuto jízdu zdarma. Přímo pod vodopády to není tak hrozné, jak to vypadá ze shora. Loď se v peřejích kymácí jen decentně a kupodivu nejsme ani příliš mokří. Potom nastupujeme do správné lodi, která nás odváží na skalnatý ostrůvek. Po úzkém schodišti pomalu stoupáme až na vrchol skály, odkud je krásný výhled. Dojem kazí jenom obrovská tlačenice, která zde panuje.

     Od vodopádů odjíždíme do Luzernu, jenž se nachází asi 100 km jižně. Projíždíme přitom přes centrum Curychu, který jsem při své cestě stopem navštívil před deseti lety. V Luzernu je dopravní zácpa. Po chvíli nacházíme volné parkovací místo a vyrážíme na pěší prohlídku. U vlakového nádraží vidíme skupinku švýcarských bezdomovců, kteří zde sedí na zemi, opíjí se a dělají nepořádek. Naším hlavním cílem je Kapličkový most s Vodní věží, který patří k symbolům Švýcarska. Jedná se o nejstarší dřevěný most v Evropě. Jeho stěny krášlí 111 maleb, na kterých jsou zachyceny historické události. Přibližně uprostřed mostu se nachází osmiboká Vodní věž, která dříve sloužila i jako maják či vězení. Celý most je ověšen truhlíky s pelargoniemi. Od mostu pokračujeme po nábřeží jezera Vierwaldstättersee. Po chvíli bloudění nacházíme památník švýcarské gardě, který představuje lev vytesaný do skály u malého jezírka. Lev je probodnut oštěpem a umírá. Podle Švýcarů se jedná o nejsmutnější sochu na světě.

     Z Luzernu odjíždíme do kempu ve vesnici Alpnachstad. Zde se ubytováváme, přičemž nás překvapuje, že ač platíme i za automobil, musíme ho nechat na parkovišti před kempem. Od paní recepční máme pouze dovoleno, přivést si na naše místo věci. A to jsme na plácku určeném pro stany úplně sami! Další specialitou tohoto kempu je úplný zákaz vjedu vozidel do areálu v noci a v odpoledních hodinách (pravděpodobně kvůli klidu). Překvapuje nás také plastový pytel na odpadky, který jsme při placení obdrželi a přesné instrukce, co do něho může přijít. Vše ostatní je třeba vytřídit zvlášť a uložit do speciálních kontejnerů. Zjišťujeme, že pytel je dokonce opatřen razítkem kempu…

 

Den třetí, pondělí, 17.9.2007 (Pilatus)

     Celý třetí den naší cesty je ve znamení výstupu na horu Pilatus (2133 m). Na vrchol se lze dostat buď kabinovou lanovkou nebo ozubnicovou železnicí. Jedná se o železnici s nejvyšším převýšením na světě (48 %). Jednosměrná jízdenka na zubačku nebo lanovku stojí 29 franků, zpáteční 58 franků. My jdeme samozřejmě pěšky. Počítáme s tím, že to bude jedna z nejtěžších túr našeho života. Převýšení je obrovské, navíc ještě nejsme „rozchozeni“. Dle ukazatele by cesta nahoru z Alpnachstadu měla trvat čtyři hodiny. Nejprve stoupáme asi 90 minut lesem, postupně se však před námi objevují nádherné výhledy na Vierwaldstättersee a okolní hory. Je to něco fantastického. Jsme asi v polovině cesty a občas nás míjí zářivě červená zubačka. Na loukách se pasou krávy s obrovskými kovovými zvonci. Nebe je blankytně modré, nikde ani obláček. Prakticky celou cestu jdeme úplně sami. Výstup je namáhavý a kromě sil nám pomalu začíná docházet i voda. Asi ve dvou třetinách cesty (již je vidět na vrchol) vážně přemýšlíme o návratu. Deptá nás především myšlenka, že celou tu dlouhou trasu budeme muset absolvovat ještě zpátky. Navíc zjišťujeme, že Gábina omylem zabalila veškeré sladkosti do jiného batohu, než který máme s sebou. A při takové námaze tělo spaluje cukr velmi rychle. Asi patnáct minut se dohadujeme a potom se rozhodneme ve výstupu pokračovat. Je to ale nadoraz. Když přicházíme k horní stanici zubačky, kde jsou umístěny i dva hotely, restaurace, lehátka na opalování apod., únavou se nám klepou nohy. Ještě zbývá několik desítek metrů na vlastní vrchol hory. Za naši námahu ale odměněni nejsme. Během pár minut se zcela mění počasí, nebe halí mraky a všude je hustá mlha. Výhledy naprosto žádné. Kupujeme několik půllitrových lahví coca-coly po 4 francích. Chceme se napít i vody na toaletách, tam ale teče jenom teplá. Zato zde nacházím v jedné z kabinek zapomenutý dalekohled i s pouzdrem. Je to kvalitní věcička zn. Nikon. Dalekohled samozřejmě odevzdávám na recepci hotelu. Poté se s manželkou rozhodujeme, zda dolů zubačkou či po svých. Počasí sice nic moc, ale již jsme se trochu vzpamatovali a tak vyrážíme pěšky. U auta jsme se setměním. Celkem nám cesta i s přestávkami trvala 5 hodin nahoru a přes 3 hodiny dolů.

 

Den čtvrtý, úterý, 18.9.2007 (Bern, Ženevské jezero)

     Noc jsme strávili na klidném parkovišti v lese nedaleko Interlakenu. Ráno prší a to tak, že hodně. Je to první i poslední déšť během naší cesty, takže s počasím jsme to opět pořídili výtečně. V poledne dojíždíme do centra Bernu. Vytrvalý déšť však neustává a tak čekáme skoro dvě hodiny v autě na parkovišti. Potom se však počasí konečně umoudřuje a dokonce vysvitne sluníčko. Prohlídku švýcarské metropole začínáme na Medvědím náměstí. Poté procházíme okolo Hodinové věže, která hodně připomíná Staroměstský orloj, až k domu kde žil a pracoval Albert Einstein. Odtud jdeme k Münstru, což je nejvyšší katedrála v celém Švýcarsku. Vstup dovnitř je zdarma, platí se pouze za návštěvu 100 metrů vysoké věže, odkud je nádherný výhled na celé město. Po prohlídce katedrály pokračujeme k Medvědímu příkopu, kde můžeme vidět dva živé symboly tohoto města. Jeden z medvědů je celkem čilý, pořád se prochází a ochotně pózuje turistům. Ten druhý ale jenom leží a občas pohne hlavou. Kousek od Medvědího příkopu se nachází park Rosengarten. Je umístěn poněkud na kopci, takže je odtud krásně vidět na celé historické centrum.

     Z Bernu míříme přímo k Ženevskému jezeru. Chceme dojet až do Ženevy a tam se ubytovat v kempu. Na okraji Ženevy však zjišťujeme, že zde žádný kemp není. Nejprve to pokládáme za vtip, následně nám to ale potvrzují i další lidé. Zjistit, kde se nejbližší kemp nachází, je ovšem dost obtížné. K našemu překvapení zde totiž všichni mluví francouzsky, s němčinou či pokusy o angličtinu se vůbec nechytáme. Většina dotazovaných nás posílá asi 20 km zpátky, názvu města však vůbec nerozumíme (navíc si myslíme, že nás každý posílá jinam). Vracíme se tedy po silnici okolo jezera a bloudíme a bloudíme. Začínáme z toho být pěkně naštvaní a už se pomalu smiřujeme s další nocí v autě. Navíc se nám tu ani příliš nelíbí, je tu rozhodně méně čisto než v německy hovořících kantonech. Zachraňuje nás jeden Arab, který je opravdu ochotný a dokonce se nebrání komunikaci v němčině. Vysvětluje nám, že jsme kemp právě přejeli, že je odtud asi 3 kilometry. Když vidí, jak jsme bezradní, nabízí ať jedeme autem za ním, že nás tam dovede. My už v žádný kemp nevěříme, ale nemožné se stává skutečností! Na recepci se rychle ubytováváme a jdeme stavět stan na krásné místo u břehu jezera, s výhledem na francouzské Alpy.

     Mimo našeho stanu je v kempu už jenom jeden další (jinak jsou všechno karavany). Vylézá z něj takový bělovlasý dědeček, který se s námi hned dává do řeči. Bavíme se německy a já nevěřím vlastním uším. Je to Belgičan, je mu 69 let a přijel z Belgie na kole. Sám!! Jeho kolo i s batohy prý váží 36 kg. Když mu skládám poklonu, tak se jenom směje a říká, že to nic není, že to bylo po rovině. Postupně se dozvídám, že je na cestě již tři týdny, posledních 10 dní přitom jezdil po Francii, kde zdolal asi 6 horských průsmyků nad 2000 metrů. Tvrdí, že jednu či dvě noci vždy přespí někde v lese nadivoko a potom většinou zamíří na jednu noc do kempu. Vyráží prý takhle na stará kolena každý rok, nikdy dříve nesportoval. Neuvěřitelné! Když se ptám na místa, která na kole navštívil, tak mi jeho odpověď vyráží dech. Evropu projel prakticky celou včetně Skandinávie (byl až na Nordkapu), a pobaltských států, jezdil prý ale i po Africe a Americe. Nejraději jezdí sám, protože když je na cestě třeba dva měsíce či déle, tak je to ve dvou k nevydržení. Tenhle sympatický dobrodruh na mě udělal obrovský dojem a za setkání s ním jsem moc rád.

     Po tomto unikátním rozhovoru mířím do sprchy a i zde na mě čeká spoustu překvapení. Bohužel ne moc příjemných. Takhle ošklivé sociální zařízení jsem v kempu v západní Evropě ještě neviděl. Určitě nepotřebuji žádný luxus, ale tady to je docela síla. Jenom pro představu: sprchy tu mají na celý kemp pouze dvě, bez označení, zda se jedná o pánskou či dámskou. Vchodové dveře do sprchy vedou přímo z parkoviště a nejen že nejdou zamknout, ale nejdou ani zavřít (u druhé sprchy to samé). Sprchový kout, který čistotou také moc neoplývá, není opatřen žádným závěsem a přímo před ním je ve stěně prosklené okno. Světlo svítí jenom když se mu chce (po chvilkách). Alespoň voda že teče…

 

Den pátý, středa, 19.9.2007 (Ženeva, Lausanne, hrad Chillon)

     Po probuzení balíme stan a vyrážíme do Ženevy. Ta je se svými 400.000 obyvateli třetím největším švýcarským městem. Podíl cizinců zde dosahuje jedné třetiny. Auto necháváme na prvním volném místě a do centra pokračujeme pěšky po břehu Ženevského jezera. V něm již z dálky vidíme symbol města, 140 metrů vysoký vodotrysk. Ten měl původně ryze praktický význam, když snižoval přílišný tlak v městském potrubí. Dnes je z něho turistická atrakce. Vodotrysk je v provozu každoročně od března do druhé říjnové neděle. V případě silného větru se automaticky vypíná, aby voda nezkrápěla chodce na nábřeží. My si nejprve prohlížíme přístav, ze kterého je za dobrého počasí vidět až na Mont Blanc. Nám se však vrchol této hory schoval v mracích. Poté pokračujeme k obrovským květinovým hodinám a k vodotrysku. Cestou zpátky se zastavujeme u muzea Červeného kříže a u evropského sídla OSN. Obě budovy si však prohlížíme pouze zvenku. V muzeu Červeného kříže chtějí vstupné 10 franků, ač se v našem úplně novém turistickém průvodci píše, že je prohlídka zdarma a vstup do budovy OSN je zase možný až po polední pauze.

     Nám se nechce čekat a tak z Ženevy odjíždíme směrem ke známému vodnímu hradu Chillon. Ten se nachází asi o 70 km dále, na druhém konci jezera. Špatně však odbočujeme a nechtíc vjíždíme do města Lausanne. Zde sídlí Mezinárodní olympijský výbor. Cesta nás vede okolo jezera a my míjíme Olympijské muzeum s parkem. To nám přeci jenom nedá a říkáme si, že když už jsme tady, tak si ten park prohlédneme. Gábině však není příliš dobře, má teplotu a užívá Paralen. Nakonec ale nelitujeme, v parku to mají udělané opravdu hezky. Navíc se zde neplatí žádné vstupné (pouze do muzea). Park se nachází ve svahu a jsou v něm sochy nejslavnějších sportovců. K naší velké radosti jsme zde našli i sochu Emila Zátopka! Kromě toho tu jsou názorným a velmi zajímavým způsobem prezentovány hodnoty různých olympijských rekordů. Např. zde je v odpovídající výšce umístěna laťka na skok vysoký (na kterou ani nedosáhneme) apod. Kromě toho zde mají i olympijský oheň, myslím že to byl ten z olympiády v Barceloně 1992. 

     Poté pokračujeme v cestě autem přes známá letoviska Vevey a Montreaux. Vůbec se nám však nelíbí, jsou přelidněná, je v nich moc ruchu a komerce. Nic pro nás. Konečně přijíždíme k hradu Chillon. Podle fotek jsme si představovali, že bude někde o samotě. Pravda je taková, že stojí přímo u rušné silnice, vedle které ještě navíc vede neméně rušná železnice. Vstupné činí 12 franků. Po zakoupení lístků dostáváme tištěného průvodce v češtině a věnujeme se prohlídce hradu, která rozhodně stojí zato. Hrad lze projít celý, od podzemních vězení a popraviště, až po hradní věž s výhledem na všechny světové strany. Hodně místností je vybaveno dobovým zařízením.

     Večer odjíždíme k městu Sion. U dálnice nalézáme nákupní středisko s benzínovou pumpou a velkým parkovištěm. Doplňujeme tu zásoby potravin, kupujeme také tužkové baterie do foťáku (4 ks zn. Energizer za 7,5 franku) a využíváme internet (1 frank za 5 minut). Potom na parkovišti přespáváme v autě.

 

Den šestý, čtvrtek, 20.9.2007 (Pyramides d´Euseigne, Zermatt)

     Ráno vyrážíme k vesnici Euseigne, kde se v serpentinách nachází zajímavý geologický útvar, tzv. Pyramides d´Euseigne. Jsou to rozeklané kusy bílé skály, které jsou na špici opatřeny čepičkou v podobě černého kamene. Ta chrání horninu před erozí. Nic podobného jsme v životě neviděli.

     Poté se vracíme zpět na hlavní silnici a pokračujeme v cestě do lyžařského střediska Zermatt. To je pro automobilovou dopravu uzavřeno. Auto je nutné nechat na některém z parkovišť v obci Täschi, která je od Zermattu vzdálena asi šest kilometrů. Zbývající vzdálenost můžete urazit buď vlakem, který je ale hodně drahý, nebo pomocí vozidel taxi. Ty vycházejí levněji, jeden z řidičů nám nabízel odvoz za 6 franků na osobu. S díky odmítáme a vyrážíme po lesní cestě pěšky. V Zermattu jsme za hodinu a něco. Jsme ale zklamaní, příliš se nám tu nelíbí. Proč? Moc obchodů, moc komerce, moc nabubřelosti. Takové středisko pro snoby. Občas potkáváme lidi v kraťasech a tričku, nesoucí lyže. V okolních horách se totiž na ledovcích lyžuje po celý rok. Konečně však spatřujeme také to, kvůli čemu jsme sem přijeli: symbol švýcarských hor a údajně nejkrásnější horu světa  - Matterhorn. Hrdě se vypíná přímo nad Zermattem do výšky 4.478 metrů. Působí skutečně velkolepě. Je to výzva především pro horolezce, kterých zde každý rok zemře okolo desítky. Jako první v historii horu zdolal v roce 1865 Angličan Edward Whymper se svojí skupinou. Při sestupu však čtyři lidé z jeho expedice zahynuli, když uklouzli a zřítili se do údolí. Jsou pochováni na místním hřbitově.

 

Den sedmý, pátek, 21.9.2007 (Grimselpass, Oberaar)

      Noc jsme strávili v hezkém kempu ve městě Brig, jehož majitelka však byla dosti nepříjemná. Dnešní den nás čeká cesta přes Grimselpass (2165 m), z čehož máme kvůli autu trochu obavy. Vzpomínáme totiž na naši jarní návštěvu Slovinska a na výjezd do sedla Vršič. Samozřejmě taky na následný odtah a opravu vozidla v servisu. Na druhou stranu se ale hodně těšíme. Nakonec není výjezd tak hrozný, jak jsme si mysleli. Favorit zvládá stoupání i ostré zatáčky bez problémů a bez vaření. Už cestou se nám otevírají nádherné pohledy do údolí. Nahoře u jezera je potom z každé strany umístěn hotel s malou zoologickou zahradou. Postupně zjišťujeme, že jezero je vlastně přehrada a že v okolí jsou další. Krása zdejší přírody se nedá popsat - nutno vidět na vlastní oči! Hned vyrážíme na první túru okolo jezera, kde pořizujeme nádherné fotografie. Idylku nám na chvíli pokazí jenom autobus českých turistů, kteří na sebe z různých kopců hulákají. Stydíme se za ně. Poté zjišťujeme, že silnice vede ještě dál, do místa zvaného Oberaar (2300 metrů). Je však pouze jednosměrná, tam se dá jet každou hodinu prvních 10 minut po celé, zpátky zase 10 minut po půle. Nevíme sice co na nás čeká, ale rozhodujeme se tajemství přijít na kloub. Cesta netrvá dlouho a vede nádhernou horskou přírodou. Když jsme na místě, vidíme že Oberaar je další přehrada obklopená horským masivem. Stojí zde pouze jedna chata, jinak je to místo doslova na konci světa. Parkuje se přímo u vody, jsou zde i toalety. Na to, že jsou volně přístupné, tak jsou v překvapivě dobrém stavu. Kupodivu tu není ani moc lidí. Hned vyrážíme na túru po pravém břehu. Asi po hodině přicházíme ke vzdálenějšímu konci přehrady, kde poprvé v životě vidíme z blízka ledovec. Pod Gábinou se při brodění potokem zvrtává kámen a tak je ve vodě až po kolena. Potom se stejnou cestou vracíme a pozorujeme západ slunce. Napadá nás, že bychom zde na parkovišti mohli v autě přespat. Postupně totiž téměř všichni odjíždí a mimo nás tu zůstává již jenom pár lidí. Později zjišťujeme, že mají v plánu to samé co my. Také se tu k nám hlásí jeden mladý Slovák, který je s dalšími kamarády ubytován v chatě. Chválí naše auto a chvilku si povídáme. Potom už sklápíme sedačky a rozděláváme spacáky. Z auta máme nádherný výhled, koukáme přímo na přehradu, ledovec a okolní štíty hor. Na tak nádherném místě jsme ještě nespali!

 

Den osmý, sobota, 22.9.2007 (Sustenpass, Julierpass)

     V noci byla trochu zima, ale v takové výšce se není čemu divit. Dnes máme na programu přejezd přes Sustenpass (2224 m). Ten je stejně krásný jako sousední Grimselpass. Cestou potkáváme velké množství různě pomalovaných a vylepšených starších aut, která na nás troubí a mávají. Je to komická situace, na Sustenpassu se totiž koná sraz veteránů! Zřejmě si myslí, že patříme k nim. Když jsme konečně nahoře, necháváme Favoritka oddechnout na parkovišti a jdeme se projít do okolní přírody. Vylézáme na jeden z kopců. Je tu naprostý klid, všude kolem nás jsou jenom hory. Po dvou hodinách pokračujeme v jízdě směrem ke Svatému Mořici, což je naše poslední zastávka ve Švýcarsku.

     Cestou objevujeme u lesa ceduli, týkající se zákazu sběru hub v době jejich hájení. O této švýcarské specialitě jsme slyšeli již doma. Doba hájení je prvních deset dní v každém měsíci. I po této době je množství hub, které si můžete odnést, omezeno na 2 kg pro osobu a den. Inu jiný kraj, jiný mrav.

     K večeru se dostáváme přes Julierpass (2284 m) do města Silvaplana. Zde přespáváme v nádherném, ale drahém kempu na břehu stejnojmenného jezera. Noc nás zde vyšla na 33 franků, k tomu je ještě třeba přičíst žetony do sprch (3 minuty, 1,25 franku). Jelikož víme, že se tudy budeme zítra z Mořice vracet, kupujeme si prozíravě žetony navíc. Zajímavý je způsob pouštění vody v umyvadlech. Nejsou zde žádné kohoutky, pákové baterie ani fotobuňky. Až po chvíli hledání nalézáme na podlaze pod umyvadlem dvě „boule“, jednu modrou a druhou červenou. Ty je potřeba sešlápnout, přičemž voda teče pouze po dobu, co na nich člověk stojí.

 

Den devátý, neděle, 23.9.2007 (Svatý Mořic, Vaduz)

     Po příjezdu do Svatého Mořice musíme nejprve nalézt místo k parkování, což není zrovna jednoduché. Potom se vydáváme na túru na horu Corviglia (2486 m). Její vrchol dobýváme po tříhodinovém náročném stoupání. Počasí je výborné, jak je zde ostatně zvykem. Svatý Mořic je totiž nejslunečnějším místem Švýcarska, slunce zde údajně svítí 322 dní v roce. Na Corviglii se nachází horní stanice železniční dráhy z Mořice a spodní stanice lanové dráhy, která odtud vede na vrchol hory Piz Nair. Ten je ve výšce 3057 metrů nad mořem a dá se na něj vylézt i pěšky po značené turistické trase. To bychom dnes ale již nestihli. Jelikož nám oproti původnímu plánu zbývá dost peněz, rozhodujeme se zakoupit jízdenky na lanovku. Nezdají se nám totiž drahé, zpáteční vyjde na 21 franků za osobu. Lanovka jezdí každých dvacet minut. Moderní prosklená kabina má kapacitu 80 osob + řidič. Nahoru však jedeme téměř sami. Už jenom samotná jízda je pro nás zážitkem. Na vrcholu Piz Nairu se nám potom naskýtá úchvatný panoramatický pohled do celého údolí a na okolní horské štíty. Kdo tu krásu neviděl, neuvěří! Trávíme zde asi hodinu a potom sjíždíme zpět na Corviglii a odtud pěšky do Mořice. Ve městě si zběžně prohlížíme centrum a poté odjíždíme směr Lichtenštejnsko. Cestou se ještě zastavujeme osprchovat v kempu v Silvaplaně (žetony máme od včera).

     Lichtenštejnsko je jeden z nejmenších států Evropy. Od severu na jih ho projedete během půl hodiny. Navzdory malé rozloze je však zdejší krajina mimořádně krásná. Je to zejména díky malebnému údolí Rýna, který vymezuje západní hranici země a úžasným horám, jež se tyčí k nebi na východě. Lichtenštejnsko patří k nejbohatším zemím světa. Je součástí švýcarského měnového a celního prostoru a nemá vlastní měnu ani armádu. Někteří Švýcaři ho považují za další kanton své konfederace.

     Již za tmy dorážíme do Vaduzu. Ten je se svými 5000 obyvateli hlavním městem země. Podnikáme noční prohlídku, při které obdivujeme krásné centrum a nasvícený hrad na skále. Potom odjíždíme do okolních hor, kde přespáváme na parkovišti u vesnice Steg.

 

Den desátý, pondělí, 24.9.2007 (Malbun, Vaduz)

     Ráno se přesouváme do kouzelné vesničky Malbun, která je nejvyhlášenějším lyžařským střediskem v celém knížectví. Nepředstavujte si ale žádný obří komplex, v Malbunu bydlí pouze 120 obyvatel. Vede sem jenom jediná cesta, všude okolo jsou kopce a hory. Jestli někde existuje konec světa, tak je to tady. Zajímavostí je, že Malbun leží v nadmořské výšce 1602 metrů. Jsme tedy stejně vysoko, jako bychom dobyli Sněžku. Po vyhlídkové cestě stoupáme okolo kaple na jeden z kopců. Dole pod sebou máme jako na dlani celou vesnici, která je tvořena nepravidelně rozesetými dřevěnými domky. Je tu opravdu hezky.

     Z Malbunu sjíždíme zpět do Vaduzu. Znovu si prohlížíme centrum města, tentokrát za denního světla. Bez úspěchu se pokouším najít autobusovou čekárnu, v níž mě při cestě stopem před deseti lety nechali přespat místní policisté. Potom se zastavujeme v informačním centru, kde nám ochotná paní vysvětluje cestu k hradu. Dostáváme také několik map a letáků. Na hradě jsme pěšky za 20 minut. Pro turisty je však zavřený, neboť v něm bydlí knížecí rodina a ta má ráda svůj klid. Hrad navíc právě prochází rekonstrukcí, takže toho moc nevidíme ani z venku. Náhradou nám ale jsou překrásné výhledy na Vaduz a okolí. Říká se, že je odtud vidět zhruba polovinu Lichtenštejnského knížectví.

     No a potom už je čas návratu domů. Tankujeme plnou nádrž benzínu a vyrážíme směrem na Německo. Kousek před Nürnbergem se napojujeme na dálnici, po které jsme před deseti dny do Švýcarska přijeli. Potom již nemáme kde zabloudit a okolo půlnoci dorážíme do Hradce. Zde děkujeme našemu vozidlu a slibujeme mu, že ho nikdy neprodáme.

     Když jsme spočítali náklady na naši cestu, dobrali jsme se k celkové sumě 460 euro (po přepočtu). V této částce je zahrnuto vše, včetně jídla. Hodně jsme ušetřili, náš původní rozpočet byl o 150 euro vyšší. Ve Švýcarsku i Lichtenštejnsku se nám opravdu líbilo a myslíme si, že to byla jedna z našich nejvydařenějších expedic.