Vysoké Tatry 2004
Obdivujeme nejmenší velehory světa
Koncem srpna 2004 jsem s přítelkyní Gábinou strávil nádherný týden v nejvyšších slovenských horách. Nebyli jsme zde sice poprvé, ale až nyní jsme měli dostatek času a možností, pořádně si hory užít. Ubytovali jsme se v kempu Jupela v obci Stará Lesná. Tento kemp je jako jediný umístěn v bezprostředním dosahu Tatranské elektrické železnice, která spojuje prakticky všechny tatranské osady od Popradu až po Štrbské pleso. Zastávka je od kempu vzdálena pouhých 5 minut chůze a jízdné se pohybuje v rozmezí 10 – 30 Sk. Sociální zařízení kempu Jupela není na příliš dobré úrovni, k dispozici jsou jenom dvě pánské a dvě dámské sprchy. Cena pro dva dospělé ve vlastním stanu vychází okolo 260 Sk za noc. Peníze jsme si vyměnili ještě v Česku ve výhodném kurzu 8:10.
Prvním místem, které jsme navštívili, bylo Štrbské pleso. Je to druhé největší pleso na slovenské straně Tater, bez problémů se ale dá za 45 minut celé obejít. Odtud jsme zamířili po turistickém chodníku k Popradskému plesu, vzdálenému necelých pět kilometrů. Popradské pleso je obklopeno horskými štíty a na jeho břehu stojí chata, která je v letních měsících doslova obsypána turisty. Nedaleko odtud se nachází symbolický cintorín (hřbitov). Založen byl v roce 1936 a jeho prohlídka je velmi působivá. Najdete zde přes 50 ručně vyřezávaných dřevěných křížů a okolo 250 pamětních desek se jmény těch, kteří v Tatrách zahynuli. Uprostřed hřbitova stojí malá kaplička nesoucí nápis: „Mrtvým na památku, živým pro výstrahu“. Před založením cintorína byly jednotlivé pomníčky umístěny zpravidla přímo v horách, na místech jednotlivých tragédií. To ale nepůsobilo na návštěvníky Tater příliš pozitivně a tak vznikl tento nápad.
Po prohlídce cintorína pokračujeme v túře po značené cestě k Híncovým plesům. U nich jsme asi za 90 minut. Velké Híncovo pleso nemůžete minout, Malé Híncovo pleso je ale schované kousek vedle za kopcem. Připadáme si jako na konci světa. Po krátkém odpočinku se vracíme zpět k Popradskému plesu a odtud sestupujeme dolů k zastávce železnice. Nohy bolí, byla to naše první túra. Celkově jsme v náročném horském terénu ušli přes 15 kilometrů.
Naším dalším cílem bylo Velické pleso, u kterého se nachází chata Sliezský dóm. Pleso je zasazeno do nádherné horské scenérie a tak je procházka okolo něj velmi příjemná. Voda je tu mimořádně čistá, člověk bez problémů dohlédne až na dno. Jelikož bylo velké teplo a slunce pražilo o stošest, lidé se na břehu opalovali. Koupání je ale v plese zakázáno.
Při pobytu v Tatrách nemůžeme vynechat ani návštěvu Hrebienku se stejnojmenným hotelem, od kterého je krásný výhled na Poprad a okolí. Na Hrebienok se lze dostat pozemní lanovkou ze Starého Smokovce nebo pěšky po asfaltové silnici, která se v zimě mění na sáňkařskou dráhu. Cesta pěšky trvá 45 minut. Z Hrebienku se vydáváme k nedalekým vodopádům Studeného potoka a ke známé Rainerově chatě. Jedná se o nejstarší chatu v Tatrách, vybudovanou již v roce 1863. V současné době slouží jako místo k občerstvení turistů, bez možnosti přespání. Uvnitř je vytvořena malá expozice věnovaná vysokohorským nosičům.
Další den navštěvujeme Skalnaté pleso, nacházející se nad Tatranskou Lomnicí. Hladina tohoto plesa je velmi nestálá, neboť při stavbě okolních budov došlo k narušení jeho podloží. V létě dokonce občas úplně vyschne. Je tu také několik lanovek, lze odtud např. vyjet na Lomnický štít. Ten je jinak zcela nepřístupný. Tomu odpovídají i ceny, které jsou značně přemrštěné. Jízdy jsou navíc rezervovány na několik hodin dopředu. Volíme proto levnější variantu a necháváme se vyvézt sedačkovou lanovkou alespoň do Lomnického sedla. Výhled na vrcholky okolních hor je fantastický. My si ho však příliš neužíváme, neboť jsme celí zelení. Ta sedačková lanovka nám vůbec neudělala dobře. Dolů by jsme šli raději pěšky, ale není to možné. Jediným spojením je lanovka. Nezbývá tedy než znovu nasednout. Zpáteční jízda je však ještě horší…
Posledním bodem našeho programu byla túra k Batizovskému plesu. Vzali jsme to z vesničky Vyšné Hágy, po žluté značce. Cesta nahoru nám trvá 2,5 hodiny. Pleso je nádherné a za návštěvu určitě stojí. Trochu se ale pokazilo počasí. Fouká silný nárazový vítr a začíná pršet, takže spěcháme zpátky. Jinak jsme ale měli na počasí štěstí, přeháňky byly vždy jenom v noci. I to byl však docela problém, protože do našeho miniaturního prehistorického stanu docela slušně zatékalo. S trochou nadsázky lze říci, že pokud jsme nechtěli aby nám pršelo přímo do obličeje, museli jsme si hlavu schovat do spacáků…
Vysoké Tatry nás jednoznačně nadchly a pohltily. Domů se nám vůbec nechtělo. Je jasné, že se sem zkrátka musíme vrátit (s lepším stanem). Takže už nyní začínáme plánovat naši další výpravu do Tater…