Vysoké Tatry 2005

Cestu na Kriváň jsme započali ve vesničce Tři studničky a odtud šli po zelené trase. Po zimní ničivé vichřici bylo v lese stále mnoho popadaných stromů a to i přímo na turistickém chodníku. Chůze tak byla velmi namáhavá a pomalá. Popadané stromy jsme museli různě obcházet či přelézat. Když jsme se dostali nad pásmo lesa, bylo to již lepší. Pokračovali jsme ještě asi dvě hodiny, až k Malému Kriváni. Zde se naše trasa napojovala na modrou, vedoucí od Jamského plesa. Odtud nás čekala ještě hodina cesty. Zpočátku byly pěkné výhledy na krajinu, posléze se ale zatáhlo a z vrcholu Kriváně již nebylo pro mlhu vidět vůbec nic. Moc dlouho jsme se tedy nahoře nezdrželi. Udělali jsme společnou fotografii a zahájili sestup. Kousek pod vrcholem byl poněkud nebezpečný úsek se sněhovým polem. Zde se muselo hodně opatrně, aby člověk nesjel dolů. Toto místo mělo být dle našich informací zajištěné řetězy, žádné jsme tu ale neviděli. K autu jsme se dovlekli hodně unavení. Cesta nám trvala prakticky celý den.

Naším dalším cílem byly Rysy. Auto jsme nechali na placeném parkovišti u železniční stanice Popradské pleso. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli přespat na Chatě pod Rysmi, domluvili jsme se s obsluhou, že tam auto bude až do zítra, ale že nám to budou počítat jako jeden den. Asi po hodině chůze jsme dorazili k Popradskému plesu a odtud pokračovali do Mengusovské doliny. U vstupu do doliny je shromážděn materiál, který je třeba do Chaty pod Rysmi vynosit. Fyzicky zdatní turisté s tím mohou pomoci a jako odměnu za námahu nahoře dostanou čaj nebo pivo. My jsme na Rysy šli poprvé a tak jsme přesně nevěděli, jak namáhavé to bude. Všechny věci byly navíc docela těžké (traverzy, pytle s uhlím apod.) a tak jsme si na to netroufli.

Cesta  byla  náročná,  ale  krásná.  Vede nádhernou přírodou Mengusovské doliny, potom zatáčí k Žabím plesům a za nimi následuje poněkud exponovaný úsek stoupání jištěný řetězy. Poté už do cíle zbývá jenom půlhodinka chůze. Chata pod Rysmi je nejvýše položenou chatou na Slovensku. Otevřená je ale jenom přes léto. Ohrožují ji laviny, které ji už několikrát celou smetly. V současné době se proto uvažuje o stavbě nové chaty, která bude o kousek výše, na bezpečnějším místě. Jsou na to však rozdílné názory, někteří jsou pro, jiní proti. Chata má v současné době kapacitu 16 lůžek ve společné noclehárně. Není zde voda ani záchod. Veškeré potraviny se musí od Popradského plesa vynášet ručně. To dělají vysokohorští nosiči, kteří mají na zádech obrovskou dřevěnou konstrukci s nákladem. Musí být ve vynikající fyzické kondici, protože normální člověk by se pod tou tíhou zlomil vejpůl a oni s tím lezou po horách. Tímto způsobem je zásobována většina tatranských vysokohorských chat. Jiná možnost totiž není. Vrtulníkem je to velmi drahé a navíc je problém ho vůbec sehnat. Zpátky dolů potom nosiči odnášejí nahromaděné odpadky. My jsme se cestou s jedním z nich seznámili. Byl to mladý kluk, který jinak pracoval jako kameraman televize JOJ. Udělal nám pěkné společné fotografie.

Když jsme dorazili k chatě, překvapilo nás, kolik je tu sněhu. S obsluhou jsme se domluvili, že přespání je bez problémů a dokonce nám dali 50 procent slevu. Řekli, že jsme jediní a že ještě není sezóna. Noc ve vlastním spacáku nás tedy vyšla na 250 Sk pro oba.

Batohy jsme nechali v noclehárně a spěchali na vrchol Rysů. Z chaty to je ještě asi 30 minut chůze. Vrchol hory zároveň v letních měsících slouží jako oficiální hraniční přechod do Polska a tak je zde umístěn bíločervený hraniční kámen. Panoramatický výhled je fantastický. Překvapilo nás ale, jak je vrchol malý, respektive jak je na něm málo místa. Čekali jsme něco jako je u nás Sněžka. Rysy jsou však tvořeny pouze několika kameny a všude okolo je propast. Nic pro lidi trpící závratí! Mezi ně patříme i my a tak jsme nahoře chytili nazelenalou barvu. Byli jsme tam úplně sami, až za chvíli dorazil náš známý nosič. Když viděl jak se křečovitě držíme skály, měl z nás legraci. Říkal, abychom se tolik nedrželi, nebo že jim tu skálu utrhneme a oni budou mít menší Rysy.

Po návratu do chaty jsme byli celí promočení. Cestou jsme se totiž brodili po pás ve sněhu. V přízemí v jídelně jsme se navečeřeli a seznámili se se správci chaty. Byli to brigádníci, hodně mladý kluk s holkou. Ptali jsme se, jak to na chatě funguje, jestli se např. brzy ráno dostaneme ven. Oni na to, že chata musí zůstat otevřená celou noc, kdyby někdo bloudil a potřeboval pomoci. Navíc se ven chodí i na záchod. Chata zároveň slouží jako oznamovací stanice Horské záchranné služby. Mobily tu nemají signál, jediné spojení s civilizací je pomocí vysílačky. Připadali jsme si opravdu jako na konci světa! Poradili nám, že pokud chceme vidět krásný východ slunce nad horami, tak ať jsme okolo páté hodiny v sedle pod Rysmi. Samozřejmě jenom v případě, že bude jasná obloha.

Potom jsme byli svědky toho, jak rychle se může v horách změnit počasí. Slunce, které do té doby svítilo ostošest se schovalo a během jediné minuty padla taková mlha, že nebylo vidět na krok. Pozorovali jsme to z okna a nevěřili vlastním očím...

Návštěva Rysů a noc na chatě pro mě byla tak obrovským zážitkem, že ač vyčerpán, nemohl jsem usnout. Za celou noc jsem oka nezamouřil. Před pátou hodinou jsem vstal, donutil se vklouznout do promočených bot a vyběhl sněhovým polem do sedla. Klepal jsem se zimou, široko daleko nikdo. Ta podívaná ale stála za to! Nad špičkami horských štítů pode mnou se povalovaly mraky a z nich se začalo klubat slunce, které zbarvilo obzor do oranžova. Neskutečný zážitek!

Potom jsem se vrátil do chaty. Gábina již byla vzhůru a tak jsme si řekli, že vyrazíme na zpáteční cestu. Sestup k Popradskému plesu trval asi dvě a půl hodiny, za celou dobu jsme nepotkali živáčka. A to se prý v sezóně cesta na Rysy podobá dálnici! Je to ohromně silný pocit, být sami v tak velkých horách na počátku nového dne. Sluníčko svítilo, obloha modrá, prostě nádhera! Po příchodu k autu jsme odjeli do kempu a tam prospali celý den a celou noc…

Když jsme se náležitě zotavili, rozhodli jsme se podniknout túru na Slavkovský štít. Ten patří, stejně jako Kriváň nebo Rysy, mezi nejvyšší vrcholy v Tatrách. Jeho výška je úctyhodných 2452 metrů. Cesta není technicky náročná, stoupání je ale značně monotónní a příkré. Nejlepším výchozím bodem pro túru je Starý Smokovec. Odtud je to nahoru přes pět hodin chůze, při kterých zdoláte převýšení 1400 metrů! Za svoji námahu ale budete patřičně odměněni. Výhled z vrcholu stál za to a udělali jsme si odtud také dobrou představu o rozsahu kalamity po ničivé zimní vichřici. Jasně byly vidět ohromné plochy vykácených lesů v okolí Smokovců a sousedních obcí.

Poslední túrou bylo putování Malou a Velkou Studenou dolinou, s přechodem přes Priečne sedlo. Jedná se o náročnou, asi desetihodinovou cestu. Vyrazili jsme od hotelu Hrebienok a šli okolo Rainerovy chaty až k Obrovskému vodopádu. Potom jsme prošli celou Malou Studenou dolinu a na jejím závěru vystoupali k Téryho chatě. To je nejvýše položená chata v Tatrách s celoročním provozem. Nedaleko chaty se nachází Pět Spišských ples. Přechod z Malé Studené doliny do Velké Studené doliny je možný přes Priečne sedlo. Cesta je však pouze jednosměrná, takže obráceně nelze. Je to normální značená turistická trasa, v tomto ročním období oficiálně otevřená. Cesta je v exponovaných místech zajištěna řetězy. Společně s námi tudy šla skupinka asi 10 dalších lidí. O tom, že by přechod sedla mohl být nebezpečný, nebyla nikde ani zmínka…

Nejprve jsme stoupali do sedla příkrým svahem, který byl celý pod sněhem. Ve sněhu byly vyšlapané schody a ve vrchní části umístěny řetězy. Nahoru to tedy docela šlo. Problém však nastal v momentě, kdy jsme měli na druhé straně sedla sestoupit do Velké Studené doliny. Řetězy tu byly schované pod ohromnou vrstvou sněhu a nedaly se vyhrabat. Na svahu to klouzalo, vrátit se ale nešlo. A v tom se to stalo. Gábina, která byla obuta do tenisek s minimálním vzorkem, se podklouzla a upadla. Svah byl tak prudký a sníh umrzlý, že se okamžitě rozjela, jako by seděla na saních. Nejdříve to vypadalo, že se nějak zachytí vyčnívajících kamenů, to se jí ale nepodařilo a ona začala nabírat skutečně vysokou rychlost. V tom zabočila doprava a zmizela mi z dohledu za skálou. Ve mně by se krve nedořezal. Vůbec jsem nevěděl co za tou skálou je a kam sjede. Nemohl jsem jí ale nijak pomoc. Modlil jsem se, aby tam nebyla nějaká propast a aby se nezabila. Viděl jsem jenom ostatní turisty, kteří byli přede mnou, jak se za ní dlouho dívají…

Opravdu jsem měl nahnáno a přál si, aby to skončilo „jenom“ zlomenýma nohama. Když jsem na ostatní zakřičel jestli žije, tak po chvíli odpověděli, že ano. Opatrně jsem sešel okolo té skály a uviděl pod sebou asi 100 metrů dlouhý svah. Dole na kamenech stála Gábina, držela se za nohu a mávala na mě. Trvalo mi 45 minut, než-li jsem se k ní dostal. Nebyla ovšem jediná, kdo se takto svezl, čas od času to během sestupu podklouzlo každému. Většina lidí se po pár metrech jízdy zastavila nebo je někdo zachytil. Stalo se ale také, že ten kdo se na svahu rozjel, porazil ostatní a potom jeli všichni. Bylo to opravdu nebezpečné. Vyčnívajících kamenů, kterých by se člověk mohl přidržet bylo strašně málo. Dost se mi ulevilo, když jsem to měl za sebou a byl dole u Gábiny. Ta z toho byla v šoku. Bála se přejít úsek asi deseti metrů z kamenů o které se zastavila na vyšlapanou cestu. Musel jsem jí trochu uklidnit. Teď jsme už byli dole, už prakticky nebylo kam spadnout. Ona se ale bála a po tom co zažila, to docela chápu. Když jsme byli v bezpečí, začali jsme zjišťovat rozsah zranění. Měla ohromné štěstí, protože to dopadlo neuvěřitelně dobře. Zlomeného neměla nic, bylo pár modřin jak se potloukla o kameny a obrovská odřenina na zadní části stehna, jak přes vyčnívající kameny přejela. Ta odřenina jí potom mokvala snad ještě dva týdny, než se vůbec začala hojit…

I přes zranění jsme museli celou trasu dokončit, protože vrátit se nebylo kudy. Chodit mohla a tak jsme pomalu pokračovali dál. Nádhernou horskou scenérií jsme došli až ke Zbojnické chatě, kde jsme zakoupili čokoládu (na nervy) a asi nejdražší Coca-colu v životě (2 litry za 160 Sk). Potom to byly ještě dvě hodiny chůze na Hrebienok, ze kterého jsme sjeli pozemní lanovou dráhou do Smokovce a odtud Tatranskou elektrickou železnicí do kempu. Túra to byla náročná, ale krásná. Počasí nám opět vyšlo. Následně jsme samozřejmě přemýšleli, zda jsme neudělali nějakou chybu a zda nešlo té nešťastné události zabránit. Myslíme si ale, že z naší strany ne. Jedinou chybou snad byla jenom Gábinina nepříliš vhodná obuv. Nemohu však pochopit, že cesta nebyla uzavřená, když jsou jistící řetězy pod sněhem! Ty řetězy jsou pod sněhem od zimy, takže to všichni místní museli vědět. A nikde žádné upozornění. Ani na Téryho chatě, ani na oficiálních internetových stránkách Horské služby, které jsme při plánování našich tras pečlivě pročítali.

Vysoké Tatry nám stejně jako minule ukázaly, jak jsou nádherné. Navíc nám tentokrát ukázaly, že umí být i nebezpečné. Je to pro nás poučení do budoucna. Čoskoro dovidenia, Tatry (Brzy nashledanou, Tatry)!