Vysoké Tatry 2006

Hory v zimním spánku

Fotogalerie ZDE     

    Letos jsme s Gábinou navštívili Vysoké Tatry poprvé v zimě a strávili v nich sedm pěkných dní. Vzhledem k tomu, že se jednalo o naši svatební cestu, rozhodli jsme se ubytovat v Horském hotelu Hrebienok, v němž jsme kdysi bydleli na první společné dovolené. Hotel se nachází přímo u horní stanice pozemní lanové dráhy ze Starého Smokovce. Vedle hotelu vede asi 3 kilometry dlouhá, ale nepříliš prudká sjezdovka.

    Pokud ovšem na Slovensko jedete především na lyže, Vysokým Tatrám se vyhněte! Podmínky pro sjezdové lyžování zde nejsou ideální. To se týká především kvality sjezdových tratí a jejich úpravy. Manželé, kteří s námi měli v jídelně společný stůl, z toho byli dokonce tak rozladěni, že svůj pobyt ukončili o několik dní dříve. Prohlásili, že jezdí pravidelně lyžovat do Alp a že tady to je naprostý propadák. Nám to ale tak hrozné nepřišlo, neboť jsme spíše lyžaři začátečníci a naším hlavním programem byla turistika. Vymyšlené jsme to měli tak, že pokud byl krásný slunečný den, vyráželi jsme na túry do hor, pokud bylo ošklivě, lyžovali jsme u hotelu. A pokud bylo hodně ošklivě (vánice), byli jsme schovaní na pokoji.

     Jelikož se přímo na Hrebienku nacházela půjčovna lyžařského vybavení, Gábina mě přemluvila na snowboard. Oba jsme na něm stáli poprvé v životě. Mě to však vůbec nenadchlo, neboť jsem byl pořád na zemi. Zato Gábu to hrozně bavilo a říkala, že je to lepší než lyže (ach jo, asi bude chtít brzo nějakej snowboard koupit). Několikrát dokonce sjela celou trať až do Smokovce a vrátila se vcelku.

     Prvním místem, které jsme při našem pobytu v Tatrách navštívili, bylo Štrbské pleso. Málem jsme ho ale nepoznali! Celé pleso totiž bylo schované pod vrstvou sněhu a tak vypadalo spíše jako louka. V létě je mnohem krásnější.  

     Dalšího dne (poté co jsme si na stanici Horské služby ověřili, že nehrozí lavinové nebezpečí) jsme se vydali k Popradskému plesu. Cestou po silnici nahoru nám zastavil správce z Chaty u Popradského plesa a svezl nás. Říkal, že už to vypadalo že bude po sněhu, ale minulý týden ho opět hodně napadlo. Na jaro tu prý čekají jako na smilování, neboť zimní sezóny jsou pro ně ztrátové. Popradské pleso i symbolický cintorín byly schované pod bílou přikrývkou. Vzhledem k tomu, že jsme si ušetřili cestu pěšky k chatě, rozhodli jsme se podívat kousek do Mengusovské doliny, směrem k Žabím plesům. Brodili jsme se sice po kolena ve sněhu, ale dolina byla nádherná.  

     Při návštěvě Tater jsme samozřejmě nemohli vynechat Rainerovu chatu, která byla od našeho hotelu vzdálena asi 30 minut chůze. Před ní nás překvapil betlém v životní velikosti, postavený ze sněhu. Správce chaty ho tu prý staví každý rok. Uvnitř jsme si objednali něco pro zahřátí a protože jsme byli jediní hosté, dal se s námi správce do řeči. My jsme se ptali především na laviny a na nebezpečí která v horách v zimě hrozí. On vyprávěl různé příběhy, které zde zažil. Již mnohokrát vyhrabával zasypané lidi, některým ale už nebylo pomoci. Říkal, že i když není vyhlášen stupeň lavinového nebezpečí, tak nějaká lavina stejně spadnout může. To prý nikdo nezaručí, jenom pravděpodobnost je mnohem menší. Hory dokáží být kruté…

     Další den jsme se vydali do Malé Studené doliny. Dle našich informací měla být cesta schůdná až k Téryho chatě. To je vůbec nejvýše položená chata v Tatrách s celoročním provozem.  V celé dolině jsme byli úplně sami. Tatry jsou v zimě skutečně vylidněné. Prošli jsme dolinou až ke svahu pod chatu. Manželka se nahoru bála, majíce ještě v paměti loňské uklouznutí a následný dlouhý sjezd po zadnici na Priečnom sedle. Já jsem zkusil po vyšlapané stezce ve stráni k chatě vystoupat, až nahoru jsem se ale nedostal. Začalo to hodně klouzat a tak jsem se raději vrátil.

     Co říci závěrem? Vysoké Tatry jsou v zimě hezké, i když ne tolik jako v létě, kdy je vše rozkvetlé a barevné. Určitě jsme ale rádi, že jsme si naše nejoblíbenější hory prohlédli i v tomto ročním období.

 

Mapa navštívených míst