Vysoké Tatry 2012
Hory s nádechem podzimu
Po šesti letech jsme se s manželkou Gábinou konečně vrátili do Vysokých Tater, ve kterých jsme kdysi strávili naši první společnou dovolenou a o několik roků později také svatební cestu. Tentokrát jsme na týdenní pobyt vyrazili na samém konci srpna. K ubytování jsme zvolili náš oblíbený kemp ve Staré Lesné, v němž se toho, vyjma názvu, příliš nezměnilo - ideální poloha, rozumné ceny, dobrá restaurace, ale pouze průměrné sociální zařízení...
Jelikož jsme s sebou tentokrát vezli také naše dva malé turisty (2 a 4 roky), bylo jasné, že jim musíme program v horách přizpůsobit. Vyřešili jsme to zakoupením permanentek na Tatranské lanové dráhy a také tím, že náročnější túry vždy podnikl pouze jeden z nás, zatímco druhý hlídal potomky (zpravidla na některém z dětských hřišť, kterých v Tatrách vyrostlo požehnaně). Z několika druhů permanentek na lanovky jsme nakonec vybrali bodovou, která platí sedm dní a je možné s ní absolvovat zpáteční jízdy ze Štrbského plesa na Solisko, ze Starého Smokovce na Hrebienok, z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso a ze Skalnatého plesa do Lomnického sedla. Permanentka stojí 29 €, což je o jedenáct méně, než kdyby se uvedené jízdenky platili samostatně. Při dvou dospělých osobách je tedy úspora již poměrně solidní, děti do šesti let cestují zdarma. Jedinou nevýhodou je špatně vyřešené odečítání bodů, neboť čip permanentky není nutné zasouvat přímo do čtečky, body se odečtou již při pouhém přiblížení. A pokud přiblížení trvá o něco déle než by mělo, body se odečtou vícekrát. Ve dvou případech se nám to skutečně stalo, naštěstí nám je ale po reklamaci zase přičetli zpět (byť jednou až poté, co jsem projevil notnou dávku asertivity).
Návštěvu Tater jsme začali prohlídkou Múzea liptovskej dediny, což je skanzen, nacházející se v obci Pribylina. Historie tu na návštěvníka dýchá na každém kroku. Dětem se samozřejmě nejvíce líbila zvířata, která celou expozici doplňují. Vstupné pro dospělého je 3 €, děti do šesti let platí symbolický 1 cent.
Ze skanzenu jsme odjeli ke Štrbskému plesu, okolo něhož vede přes dva kilometry dlouhý turistický chodník. Cesta je po rovině a tak je vhodná i pro rodiny s dětmi. Byli jsme překvapeni množstvím návštěvníků a také opravami, kterými prošla řada zdejších budov. Pěkně zrekonstruované jsou zejména dva nejznámější hotely, Panoráma a Patria. Na jezeře je také nově možná projížďka loďkou, ceny však začínají na 15 €.
Od Štrbského plesa jsme vyjeli sedačkovou lanovkou k Chatě pod Soliskom (1840 m), odkud jsem podnikl asi hodinový výšlap na Predné Solisko (2093 m). Výhled z vrcholu není špatný, ale nelze ho samozřejmě srovnávat s takovými lahůdkami, jako je např. výhled z mnohem vyšších Rysů.
Po návratu lanovkou zpět k plesu se děti vydováděly v Mini Tatralandia Parku, kde je možné (za vcelku rozumný peníz) vyzkoušet bungee trampolínu, autíčka, či jízdu elektročlunem v bazénu. Naši návštěvu Štrbského plesa potom zakončila Gábina výstupem na jeden z nedalekých skokanských můstků.
V dalších dnech jsme se poté podívali také na Skalnaté pleso, které však bylo téměř vyschlé. Při výstavbě okolních budov totiž došlo k narušení jeho podloží, v důsledku čehož voda z plesa neustále uniká. Všechny dosavadní pokusy o jeho záchranu byly neúspěšné. Od plesa jsme se nechali vyvést sedačkovou lanovkou do Lomnického sedla (2196 m), kde na nás čekala asi dvacetiminutová procházka po hřebeni. Vyjma krásných výhledů na okolní štíty jsme tu viděli také sviště, kteří se schovávali mezi kameny.
Po návratu ke Skalnatému plesu se Gábina vypravila na tříhodinovou túru na Velkou Svišťovku (2037 m) a zpět. Z vrcholu Svišťovky bylo dobře vidět Zelené pleso, jehož barva skutečně odpovídá názvu.
Vynechat jsme nemohli ani návštěvu Hrebienku a asi hodinu vzdálené Zamkovského chaty. Neodradila nás ani cedule upozorňující na zvýšený výskyt medvědů. Pro jistotu jsme však s sebou měli velký pepřový sprej, který ale naštěstí nebyl potřeba. Od Zamkovského chaty si Gábina udělala výlet Malou Studenou dolinou až k Téryho chatě (2015 m). Chata je pojmenována po lékaři Edmundu Térym, který jako první na světě vystoupil v roce 1877 na nedaleký Pyšný štít. Na zpáteční cestě na Hrebienok se nám pokazilo počasí. Nejprve se setmělo a poté přišla silná bouře doprovázená průtrží mračen. Před provazy vody jsme se stihli schovat v jeskyni, kterou jsme objevili hned vedle turistického chodníku. Během bouřky jsem dětem vysvětloval základní dovednosti pro přežití v přírodě. Šárku to docela zajímalo, ale Šimonek celou moji přednášku v klidu prospal...
K Zamkovského chatě jsem se podíval ještě jednou a to když jsem si naplánoval poměrně náročnou, ale překrásnou celodenní túru, z Hrebienku do Malé a Velké Studené doliny. Tuto vysokohorskou túru jsem s Gábinou absolvoval již v roce 2005 a tehdy to málem skončilo tragédií – více se dočtete v cestopise s názvem "Dobýváme nejvyšší štíty". Na cestu jsem vyrazil brzy ráno, počasí mi přálo a tak se šlo hezky. Za necelé dvě hodinky jsem již obdivoval krásy Malé Studené doliny. Poté následoval výstup k Téryho chatě, u níž se nachází Pět Spišských ples. Odtud vede cesta přes Priečne sedlo (2352 m) do Velké Studené doliny. Tento úsek patří mezi nejkrásnější, ale také nejnáročnější. Závěrečných sto metrů výstupu do sedla je tak strmých, že trasa musí být jištěna řetězy. Tentokrát tu naštěstí nebylo po sněhu ani památky a tak se žádný úraz nekonal. Z důvodu bezpečnosti je přechod sedla možný pouze jednosměrně a to z Malé do Velké Studené doliny. Opačně jít nelze. Z vrcholu Priečneho sedla je to potom ještě dvě hodiny chůze ke Zbojnické chatě (1960 m). Cesta vede krásnou tatranskou přírodou, okolo několika menších ples. Na Zbojnické chatě jsem doplnil do těla tekutiny pomocí piva nezjištěné značky, které sem, stejně jako veškeré potraviny, tahají na zádech vysokohorští nosiči. Když jsem se jednoho z nich zeptal kolik jeho náklad váží, šokoval mě odpovědí, že 62 kg. V tu chvíli jsem se zastyděl za můj dvacetkrát lehčí batůžek.
Od Zbojnické chaty již následuje pouze závěrečný, chvílemi trochu monotónní úsek zpět na Hrebienok. Stejně jako před sedmi lety, i tentokrát mi cesta trvala (i s přestávkami) okolo deseti hodin. Zda ta námaha stála za to, posuďte níže ve fotogalerii. Jo a abych nezapomněl, nedaleko Téryho chaty se mi podařilo vyfotografovat jednoho z devíti set tatranských kamzíků.
Gábina během mé túry nezahálela a udělala si s dětmi výlet elektrickou železnicí do Tatranské Lomnice, kde navštívily Múzeum Tatranského národného parku. To doznalo od doby, kdy jsme v něm byli naposled, podstatných změn. Expozice je nyní rozsáhlejší a také atraktivnější (vstupné 2,5 €). Změna nastala také při kupování jízdenek na elektrickou železnici, která spojuje všechny hlavní tatranské osady. Jízdenka musí být zakoupena již před nástupem do vlaku, problémem ale je, že pokladny jsou jenom ve větších stanicích (Štrbské pleso, Starý Smokovec, Lomnice). V ostatních zastávkách je nutné jízdenku zakoupit předem ve vybraných hotelech či restauracích, což mi přijde hodně nepraktické. Při jízdě na černo hrozí pokuta ve výši 30 €. Když jsem se na to ale ptal jedné z průvodčích, zjistil jsem, že jízdenku je možné bez pokuty zakoupit také u ní ve vlaku, avšak s příplatkem 1,5 €.
Jeden z posledních dnů našeho pobytu jsme věnovali výletu na šedesát kilometrů vzdálený Spišský hrad, jehož prohlídka rozhodně stojí za to. Bezplatné parkoviště se nachází asi 15 minut chůze od areálu. Cena vstupenky (5 €) již zahrnuje i zapůjčení audioprůvodce. Hrad je od roku 1993 zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Cestou z hradu jsme se zastavili nakoupit v nedalekém městečku Spišské Podhradie. Nic zlého netuše jsem pustil do obchodu Gábinu samotnou a čekal s dětmi v autě. Na Gábinu se však před obchodem nalepil jeden z tlupy opilých cikánských povalečů, který požadoval peníze (pravděpodobně na další lahev). Gábina mu správně řekla že nic nemá, on to však odmítal pochopit, byl neodbytný a pronásledoval ji až zpátky na parkoviště, kde se mi ho podařilo odehnat (boxovat jsem nemusel).
Závěrečným bodem našeho programu v Tatrách byla návštěva Popradského plesa, z něhož Gábina podnikla hodinový pěší výstup do Sedla pod Ostrvou (1966 m). Na břehu Popradského plesa vyrostla nová chata s restaurací a šestnácti lůžky. Nese název Majláthova chata a zkolaudována byla v roce 2010. Vypadá sice docela hezky, ale myslím si, že v takto nádherné krajině by se nové budovy vůbec neměly stavět (nehledě na to, že hned vedle již jedna chata stojí a ta zcela dostačovala). Bojím se, aby tam za pár let někdo nepovolil stavbu supermarketu, dinoparku nebo podobných komerčních záležitostí.
Vysoké Tatry nás opět nezklamaly. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že i s malými dětmi se toho dá v horách (za použití drobné improvizace) hodně vidět. Cesta do Tater také zakončila naši letošní turistickou sezónu. Už teď se ale těšíme na tu příští, ve které bychom se rádi podívali do Pobaltí a Finska...