Každý den jeden dobrý skutek

Fotogalerie ZDE

Neděle 11.6.2017

V polovině června jsme se s Martinem vydali na týdenní expedici na Ukrajinu. Spolu s námi v autě jela i Bára (hlas z navigace), s níž bylo někdy k nevydržení a také sourozenci Matěj a Majka. Matěj s Majkou byli v pohodě a na rozdíl od Báry nám do ničeho nekecali (jsou to paštiky). Z Hradce Králové jsme vyjeli okolo osmé večer a přes Slovensko spěchali k hraničnímu přechodu Vyšné Nemecké – Užhorod.

Dobrý skutek: Ještě v Česku jsme srazili zajíce, který nám skočil rovnou pod kola. Jelikož bylo zřejmé, že tuhle nehodu nepřežije, ale stále se na vozovce trochu škubal, zacouvali jsme zpět a zkrátili jeho utrpení.

 

Pondělí 12.6.2017

Okolo páté hodiny ranní jsme dorazili na slovensko-ukrajinskou hranici. Její překročení proběhlo bez problémů a netrvalo déle než hodinu. Na slovenské i na ukrajinské straně jsme se museli podrobit nejdříve celní a poté i pasové kontrole (celkem tedy čtyři kontroly). Ukrajinci to mají ještě zpestřené lístečkem, na který napíše jeden z vojáků při průjezdu hraničním pásmem registrační značku auta a počet osob, lístek předá řidiči a ten ho následně odevzdá policistům. Prohlídka osobních věcí byla pouze povrchní (otevření kufru vozidla). Z fronty, která se tvořila v protisměru, však bylo zřejmé, že průjezd zpět takhle rychlý nebude.

Největší město Zakarpatské Ukrajiny – Užhorod (Ужгород), leží téměř hned za hraničním přechodem. My ho ale pouze projeli a pokračovali ke druhému největšímu městu, kterým je Mukačevo (Мукачево). Cestou jsme si ovšem udělali asi dvouhodinovou přestávku na vyspání u hřbitova v jedné z vesnic. Místní kolem nás normálně procházeli a nijak nás nerušili, probudilo nás až stádo hnaných krav, v jehož středu jsme se i s autem ocitli.

V Mukačevu jsme si prohlédli poměrně moderní a upravené centrum a také navštívili zdejší hrad Palanok (vstupné 40 hřiven). Hrad je docela pěkný a je z něho výhled na město. Od našich hradů se liší především tím, že jsou na něm viditelně umístěné různé parabolické antény, klimatizační jednotky apod.

V Mukačevu jsme si také chtěli vybrat peníze z bankomatu, neboť v ČR jsou ukrajinské hřivny k sehnání za 1,30 Kč, což je špatný kurz. Martin byl odvážnější než já a tak svoji platební kartu vsunul do bankomatu jako první. Bankomaty však mají přísné denní limity na výběr hotovosti a tak mu přístroj odmítl vydat nejdříve 3.000 hřiven a poté i 1.000 hřiven. Úspěšný byl až s požadavkem na pouhých 300 hřiven, které ho však díky více než stokorunovému poplatku za výběr vyšly hodně draho. Nezbylo nám tedy, než navštívit jednu z místních směnáren, kde jsme vyměnili dovezená eura v solidním kurzu asi 29 hřiven za euro, což znamenalo, že nás jedna hřivna vyšla po přepočtu na méně než korunu. 

V Mukačevu jsme se rovněž pokusili zakoupit pohlednice a poštovní známky, úspěšní jsme však byli pouze s těmi pohlednicemi a to jsme ještě museli docela dlouho hledat (navíc měli jenom dva druhy). Pohledy zkrátka na Ukrajině moc nefrčí. Nedaleko centra jsme také navštívili krytou tržnici s potravinami, jako vystřiženou z dob socialismu. A poté jsme již vyrazili na jih, směrem k nejvyšší ukrajinské hoře Hoverle. Vzdálenostně to sice bylo jenom něco přes 200 kilometrů, ale kvalita silnic byla místy tak špatná (hluboké díry v asfaltu, které mnohdy nebylo kudy objet), že nám jízda trvala celý půlden. Projížděli jsme chudými vesničkami v okolí hranice s Rumunskem i pěknými městy Tiachiv a Rachov. Překvapilo nás, že i v těch nejošuntělejších vesnicích stál vždy nový nebo nově opravený kostel, většinou však dva. A také množství rozestavěných, ale nedokončených domů. Před Rachovem jsme dokonce projížděli obcí, kde byly všechny domy (či spíše zámky) rozestavěné ve stylu tzv. podnikatelského baroka.

Když jsme k večeru konečně dojeli přes městečko Vorochta až k závoře, značící vstup k hotelu Zarosliak, který je výchozím bodem pro túry na Hoverlu (Гора Говерла), zjistili jsme, že vjezd je možný pouze v době od 8 do 15 hod. To však nebyla jediná špatná zpráva, neboť jsme si všimli, že máme téměř proraženou pravou přední pneumatiku, na níž se udělala obrovská boule. Následovala tedy výměna kola za rezervní a hledání místa v lese k noclehu.

Dobrý skutek: Svezli jsme ukrajinského stopaře, který se nám poté pokoušel (jak je na Ukrajině zvykem) za svezení zaplatit.

 

Úterý 13.6.2017

Ráno jsme hned zamířili zpátky k závoře, kde jsme po zaplacení dvaceti hřiven za osobu a nahlášení osobních údajů, obdrželi malou mapku a byli vpuštěni na lesní cestu vedoucí k hotelu Zarosliak. Musíme říci, že ač jsme byli před kvalitou této cesty dopředu varováni, rozhodně se nám nezdála horší, než některé úseky na asfaltových silnicích, které jsme překonali předchozího dne.

Po ujetí osmi kilometrů jsme byli na místě. Vozidlo jsme nechali na plácku sloužícím jako parkoviště, prošli uličkou obchodů se suvenýry a po modré turistické značce začali stoupat k 2061 metrů vysoké Hoverle. Majka s Matějem mě přemluvili, abych je vzal s sebou (říkal jsem si, že by se mohli hodit) a nesl jsem i Báru, kterou jsem nechtěl nechat v autě přes noc samotnou.

Cesta byla strmá, ale hned po opuštění pásma lesa se nám začaly otevírat první nádherné výhledy na hřebeny Karpat. Na vrchol Hoverly jsme dorazili po více jak třech hodinách, dá se to ale určitě zvládnout i rychleji. Potkali jsme tam dvojici českých turistů, kteří se po Ukrajině pohybovali vlakem a tak jsme s nimi chvíli povídali. Panoramatický výhled na nekonečné kopce a lesy byl jedinečný!

Z Hoverly jsme pokračovali po červené značce nádhernou hřebenou túrou k sedm kilometrů vzdálenému jezeru Nesamovyte (Озеро Hecamobиte). Hned za Hoverlou se k nám přidal zatoulaný pejsek, kterého jsme pojmenovali Máša. I když jsme ho nekrmili, šel pořád s námi, jakoby věděl, že tady nahoře v horách nemá sám šanci přežít. Byl hodně unavený a při každé přestávce na odpočinek usnul. Ačkoliv při cestě jedinkrát nezaštěkal, když jsme dorazili k jezeru, byl evidentně rozrušený a dlouho tam s hlasitým štěkotem pobíhal. To místo evidentně poznal.

U jezera již stálo několik stanů. Postavili jsme tedy kousek stranou i ten náš a Martin uvařil výborný kuskus s konzervou. Rozdělili jsme se samozřejmě i s Mášou, která si udělala pelíšek v kosodřevině kousek od stanu. Vypadalo to, že noc bude chladná a tak jsem Máše půjčil do pelíšku i své tričko. Poté jsme unaveni ulehli ke spánku.

Uprostřed noci nás probudilo Mášino podrážděné vrčení a štěkání. Byl to úplně jiný štěkot než ve dne a nám bylo hned jasné, že Máša vrčí na nějaké zvíře. Doufali jsme, že to není medvěd. Největší strach měli ale Matěj s Majkou, těm šlo doslova o život, neboť v případě potřeby jsme je byli ochotni obětovat. S Martinem jsme se vyzbrojili baterkami, nožem, pepřovým sprejem a také ešusem, do něhož jsme mlátili lžící a vylezli před stan. Tam jsme nejprve spatřili naježenou Mášu zuřivě štěkající do tmy a poté, ve vzdálenosti asi deset metrů, oči svítící přímo proti nám. Byl to buď vlk nebo liška. Zvíře bylo přikrčené, očima nás neustále pozorovalo a přitom ustupovalo do strany a opisovalo tak okolo našeho stanu oblouk. Po chvíli se otočilo a zmizelo. Zvítězili jsme.

Chvíli nám trvalo, než jsme se uklidnili. Máše jsme za její hrdinský skutek slíbili bohatou snídani. Také jsme začali uvažovat o tom, že kdybychom zítra v Zarosliaku nenašli její majitele (dle vzhledu nemohla být zatoulaná dlouho), zkusili bychom jí zařídit mezinárodní očkovací průkaz a odvezli si ji domů.

Dobrý skutek: Pomoc ztracenému zvířeti.

 

Středa 14.6.2017

Jako obvykle jsme vstali pozdě, až okolo desáté hodiny. Naše první pohledy směřovaly k pelíšku Máši, který byl však prázdný. Zůstalo tam jenom zmoklé tričko. Od té doby jsme Mášu už nikdy neviděli. Předpokládáme, že ráno odešla s jinými turisty, kteří ji dovedli dolů do civilizace, kde má větší šanci na přežití.

Sestup k základně Zarosliak nám trval asi dvě a půl hodiny. Poté jsme autem odjeli zpět do Vorochty (Ворохта), kde jsme začali hledat autoservis. Místní lidé nás nasměrovali k jakési dílně, odkud nás však značně neochotný dvoumetrový Ukrajinec poslal pryč a tvrdil, že opravna je několik kilometrů daleko. Odjeli jsme tedy směrem, který nám ukázal a Martin se šel zeptat do jedné polorozpadlé průmyslové haly. Aby zvýšil své šance na dorozumění, rozhodl se mluvit polsky a užaslému Čechovi v audině s českou registrační značkou povídá: „Próše, šukam autoservis“. Není nad jazykovou vybavenost.

Krajana jsme nakonec odhadli jako jednoho z bosů místního podsvětí. I se svým pobočníkem nás zavedl zpět k té dílně, pohovořil s lidmi uvnitř a tentokrát se již věci daly do pohybu (včetně dvoumetrového neochotného Ukrajince). Poškozenou pneumatiku sundali z disku a za 150 hřiven nám na něj nasadili jinou. Bohužel mnohem horší, než byla ta původní, neboť tato byla poškozena dokonce na více místech. Tu naši si tam navíc nechali. Myslím, že to pro ně byl obchod desetiletí.

O 150 hřiven lehčí, zato s horší pneumatikou, jsme vyrazili severní cestou směrem k Siněvirskému jezeru (Озеро Синевир).

Soumrak nás zastihl u obce Myslivka, kde jsme přespali v autě kousek od silnice.

Dobrý skutek: Finanční podpora drobného regionálního podnikání v oboru opravy motorových vozidel.

 

Čtvrtek 15.6.2017

Ve čtvrtek dopoledne jsme pokračovali krásnou venkovskou krajinou k Siněvirskému národnímu parku. U vesnice Stryhalnia, na vrcholu serpentýn, z nichž jsou nádherné výhledy na okolní přírodu, jsme si udělali krátkou pěší procházku zakončenou vařením oběda.

Jelikož jsme se do té doby nemyli, uvítali jsme, že naše další cesta vedla přímo podél horské říčky, v níž jsme se vykoupali hned na dvou krásných místech (do zásoby).

Poté jsme projížděli fotogenickou vesnicí Siněvirská Poljana (Синевирська Поляна) a dostali se až na parkoviště pod Siněvirským jezerem. Za poplatek se dá autem dojet až nahoru k jezeru, ale je to zbytečné, protože to jsou necelé 2 kilometry. Vstupné k jezeru je 15 hřiven za osobu a toto bylo jedno z mála míst, kde jsme na zaplacenou částku obdrželi doklad. Jezero je pěkné a dá se během necelé hodiny pohodlně obejít. Uprostřed je malý ostrůvek s ukrajinskou vlajkou, na který je možné doplout na dřevěném voru.

Od jezera jsme zamířili zpět k Siněvirské Poljaně, kde jsme navštívili medvědí nemocnici. Ano, slyšíte správně. Také nás to překvapilo a nebýt velké cedule přímo u silnice, projeli bychom okolo bez povšimnutí. Mají zde celkem 21 zraněných nebo nemocných medvědů, kteří sem byli přivezeni z celé Ukrajiny. Léčí zde i medvěda epileptika s pravidelnými záchvaty. Po uzdravení však medvědy do přírody již nevypouští a nechávají je žít v navazujícím mnohahektarovém oploceném výběhu.

Noc jsme strávili na krásném tábořišti přímo pod medvědí nemocnicí. Ale pro jistotu v autě, neboť zaměstnanci nemocnice nám potvrdili, že ve zdejších lesích medvědi skutečně žijí.

Dobrý skutek: Pomoc starému manželskému páru při opravě jejich poškozeného a zcela rezatého vozidla zn. Moskvič.

 

Pátek 16.6.2017

Přijíždíme do Koločavy (Колочава), která je však zklamáním. Město se nám nelíbí a řeka Terebla je plná odpadků. První člověk, kterého potkáváme, je opilec, důrazně na nás žebrající peníze. Bojíme se, aby nám nepoškodil zaparkované auto a tak mu nakonec dáváme 10 hřiven. Poté si jdeme prohlédnout místní kostely, které se nachází vedle sebe. U starého dřevěného kostela, který v dobách Sovětského svazu sloužil jako muzeum ateismu, by měly být hroby českých četníků zavražděných loupežníkem Nikolou Šuhajem. Zahrada kostela je uzavřena, nám se však podaří najít uvolněnou kulatinu v oplocení a prolézt dovnitř. Za kostelem hroby skutečně nalézáme, jsou tu pouze tyto tři.

Podobným způsobem (tedy přes plot) se musíme dostat i na místní hřbitov, kde by v pravé dolní části měl být pochován sám Nikola Šuhaj. Hřbitov je zarostlý a neudržovaný, hrob však po chvíli nalézáme.

Jako nejkrásnější, co lze v Koločavě vidět, hodnotíme místní skanzen Staré selo (vstupné 50 hřiven). Pěkné je i okolí města, v němž jsme spolu se dvěma ukrajinskými turisty podnikli po zelené značce výstup na 1502 metrů vysokou horu Darvajka (Дарвайка).

Velkým zklamáním byla podvečerní návštěva bývalé četnické stanice, z níž je nyní hospoda, kam české cestovky navážejí snad všechny své klienty. Čekali jsme, že tato známá restaurace bude dobově vyzdobena a že se tady o tehdejších strážcích zákona i něco dozvíme. Opak byl pravdou, jedná se o úplně obyčejnou hospodu, navíc s pomalou obsluhou. Když už jsme tu ale byli, tak jsme se rozhodli povečeřet. Oba jsme si vybrali Koločavský bramborák s masovou směsí za 55 hřiven. Bylo nám sice podezřelé, že stejný bramborák s houbami, kterých v okolních lesích musí růst tuny, je výrazně dražší, ale neřešili jsme to. Pochopili jsme až po ochutnání jídla. Pod pojmem masová směs se totiž skrývaly rozemleté kosti, ozdobené lžící smetany. Snědli jsme, co se sníst dalo a na nocleh vyrazili zpět na naše osvědčené místo k medvědí nemocnici.

U mě se následky Koločavského bramboráku projevili hned v noci, kdy jsem v průtrži mračen musel několikrát vybíhat do lesa s roličkou toaletního papíru. Martin byl v pohodě, jeho vnitřnosti prý na takové věci vůbec nereagují.

Dobrý skutek: Snesení nalezených pet lahví z hory Darvajka.

 

Sobota 17.6.2017

Cestou k hraničnímu přechodu v Užhorodu jsme se zastavili v Mukačevu, kde jsme nakoupili suvenýry a sladkosti a vyměnili zbytek hřiven. Poté nás čekalo tříhodinové martýrium při přejezdu hranic, které bylo způsobeno zejména chaosem na ukrajinské straně (i pokud nevezete nic k proclení, nestavte se do fronty označené „nic k proclení“, ale do té druhé, která je výrazně rychlejší.)

Průjezd Slovenskem proběhl bez problémů, až na to, že zde na jedné z benzínových čerpacích stanic skončila cesta pro Matěje s Májkou. Nedalo se nic dělat, zásoby potravin docházely.

V nočních hodinách, už na území ČR, mě ze spánku vytrhlo Martinovo prudké brždění. Zjistil jsem, že stojíme u benzínky a spatřil Martina, jak sprintuje dovnitř. Obsluha sice namítala, že mají zavřeno, neboť je půlnoční přestávka, ale Martin se prohlásil za akutní případ a upaloval rovnou na záchod. Koločavský bramborák prostě dožene každého!

Dobrý skutek: Nebyly jsme protivní na velmi protivného slovenského policistu na hraničním přechodu.